Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

20.01.09

Výprava na západní pobřeží- Fox a France Joseph Glaciers

Konečně jsem se po dlouhé odmlce dostal k tomu připíchnout pár nových fotografií z mé poslední výpravy na západní pobřeží. Cíl cesty byl nejasný, ale vidina byla taková, že bych se v neděli odpoledne mohl dostat alespoň do Heaastu, což je přibližně 200 km od Makarory.
Štěstí při mně stálo a stopnul jsem chlapíka jménem John z USA, který jel kupodivu stejným směrem (západním pobřežím vede totiž jen jedna silnice, což je vyhodné pro stopa)
Byl to sympatický chlapík a padli jsme si do oka, takže nakonec jsem s ním zůstal až do úterka, kdy jsem se otočil a jel zpět do Makarory. Jak jsem se dozvěděl, fotí profesionálně a jeho cílem bylo vyfotit všechna zajímavá místa cestou...to byla velká výhoda.
V neděli večer pronesl, že by chtěl udělat fotky východu slunce nad Lake Mathison, jednoho z nejfotografovanějších míst nejspíš celého Zélandu. Když má člověk štěstí, může zde zachytit úchvatné záběry vycházejícího slunka nad masivem hor, a to vše vidíte dvojitě, jelikož hladina je jak zrcadlo. Jediným ,,problémem" tohoto zážitku je, že musíte vstávat po 4. hodině ranní a u jezera být kolem 6té. Chytnul jsem se toho, ráno jsem se jal iniciativy a vykopal sebe i Johna z postele. Spali jsme ve stejném becpeckru, tudíž stačilo jen hodit polštář přes pokoj!
Jak byl večer nadšenej do vstávání, tak ve chvíli, kdy došlo na věc, jeho nadšení opadlo a téměř 30 minut jsem ho přemlouval, ať vstane. Nakonec tu bitvu s vlastním spánkem vyhrál a vyrazili jsme. Bohužel bylo ten den zamračeno, ale i tak se mu podařily udělat pěkné záběry. Díky této akci jsme si protáhli den na téměř 20 hodin a stihli v ten samý den ještě navštívit a vyšlápnout treky kolem ledovců Fox a France Josepha. Musím říct, že večer jsem padnul a usnul jak mimino! Aspoň tak do 2. hodiny ranní, kdy se z tahu vrátil spolubydlící, s kterým jsem tu noc sdílel pokoj a kterého jsem nikdy předtím neviděl. Jak se ukázalo pár minut po jeho ulehnutí...má velké problémy s chrápáním! A já je měl najednou se spánkem.

Ale stálo to za to.







14.01.09

Cesta do Alexandry...nové krédo - Ničemu se na Zélandu nediv!

Tak jsem zpět z úžasné cesty za poznáním nových končin a hlavně k nalezení svého kamaráda ztraceného kdesi v okolí Alex. Tak tedy, jak to všechno probíhalo...?
Neděle odpoledne, po práci, byl krasný slunný den. Akorát jsem odložil zástěru, skončil v práci a přemýšlel o tom, co s následujícími dvěma dny. Když se náhle v Makarore objevil bus jedoucí do Cromwellu, přibližně 30 km od Alex. Neváhal jsem ani minutu a zašel za řidičem s prosbou, jestli by mě mohl svézt. Jelikož byl bus poloprázdnej, nebyl proti a já měl 15 minut na zabalení báglu. Zabalil jsem se tak rychle, že by bylo až divné, kdybych něco nezapomněl. Lydie, moje kolegyňka, se mě ještě zeptala, jestli chci zařídit spoj z Cromwellu do Alex. Nebyl jsem proti, poděkoval a nastoupil do busu. Prvních pár kilomerů bylo obtížných, protože řidič měl silný akcent a já měl zpočátku pocit, že snad mluví maursky...Pak jsem začal zachytávat klíčová slovíčka, no a po prvních 50 km jsem mu už celkem rozuměl...Lidi jsou zde velice přátelští, a to potvrdil i řidič, který, když zjistil mé plány, prvně zavolal na centrálu s tím, že mi zarezervuje místo v busu z Cromwelu do Alex. Bohužel mu řekli, že poslední bus už jel a že další jede až druhý den. Tak tedy aspoň zavolal svému kolegovi a domluvil mi odjezd zpět v úterý ráno z Cromwellu do Maka. Proč ne, ještě když to mám jako zaměstnanec v Maka zadarmo... Poděkoval jsem mu a byl rád, že aspoň cesta zpět je zajištěna. Přibližně po dvaceti minutách jízdy mu zvoní telefon a volá mu jeho šéf. K mému překvapení s jediným cílem, a to, aby mi vyřídil, že mi už autobus z Cromwellu odjel. Že prý to volali z Makarory a ať mi to vyřídí. Paráda. Pastula vyrazí na
vejlet do Alexandry a polovina Nového Zélandu žhaví linky, aby mu zajistila dojezd. :))) Bylo to prinejmenším příjemné. Cesta tak utekla jako voda...především díky vyřizování telefonátů. A to už jsme v Cromwellu. Ridič mě vysadil na zastávce a ještě jednou zopakoval, že v úterý ráno v 8 hod. zde na mě bude čekat bus. Poděkoval jsem a vyrazil na stopa směr Alex. Půlhodinky nato mi zastavila paní z Alexandry.
Nabrala mě a po chvíli ještě jednoho pána, který měl stejnou cestu a také stopoval. Byla velice upovídaná a brzy jsem se začal ztrácet v jejích souvětích.Tak jsem na vše jen kýval a na vše se tvářil překvapeně...univerzální odpoveď yeah, yeah v tomto případě zafungovala mnohokrát. Takový ten univerzalní jazyk, který používáte, když nevíte a stejně tak jako tak vypadáte jako idiot. Každopádně tato hodná paní, když vyslechla můj příběh a zjistila, že jedu hledat v Alex svého kamaráda, navrhla mi, že mě obveze kolem ubytoven, abych se po něm mohl poptat. Jediné, co jsem totiž věděl, bylo, že Petr je v Alexandře. Naštěstí je v Alex. jen pět ubytoven, a tak jsme začali pěkně od první. Byl to zvláštní pocit, když mi zastavila u první ubytovny a řekla, že na mě počká a já šel dovnitř. Přece jen nechat krosnu se všema věcma v jejím autě...bylo by přinejmenším nepříjemné, kdyby se rozhodla pokračovat dál beze mě. Naštěstí, jak už jsem psal, na NZ jsou lidé jinak vychovaní. :) Po bezúspěšném prvním pokusu nalezení Petra v ubytovně (alespoň jsem si s místní paní recepční popovídal o Slapech) jsme vyrazili do centra, kde byly další dvě ubytovny. Bylo až podezřelé, jak byla na mě ta paní hodná a ochotně čekala před každou ubytovnou. To už jsem konečně narazil na tu správnou a holčina, kterou jsem oslovil, mi potvrdila ze tam Petr bydlí.
Bohužel hned nato přišel pan majitel, aby mi sdělil, že se akorát včera odstěhoval. :(
Vyvalil jsem bulvy a klesl do kolen. Informovanost místních lidí je vysoká, takže mi sdělil i kam odešel....Že prý mluvil o nějakém SunBerry park. Naše další cesta s paní vedla na Informační centum v Alex. Zde na mě koukali jak na blázna...a koho že to hledáte a kde to má jako být? Divný, na to jsem se chtěl zeptat já, kde to má být! Naštěstí doba internetu zasáhla i zdejší info centrum a po chvíli společného Googlování jsme našli odpovídající farmu vzdálenou 12,5 km od Alex. Tak tohle musí být ono. Vrátil jsem se zpět za paní, která na mě stále poslušně čekala, abych jí poděkoval za svezení a abych jí řekl, ze jsem ho nejspíš už našel...že to je tam a tam a že tam už půjdu pěšky, abych ji nezdržoval. Vyvrátila mi to, přesvědčila mě, ať nasednu a odvezla mě až na místo. Bylo mi to až blbý, tak jsem jí dal pár dolarů na benzín a moooooc poděkoval. Uvítala to, popřála hodne štěstí a vyrazila k domovu. A já stál před nějakou farmou... vzhůru dovnitř! Doufal jsem, že mě nějakej farmář nezastřelí, když mu lezu na pozemek. Zahlédl jsem skupinku lidí, očividně se loučících u stavení, které vypadalo jako obytné. Přisel jsem k nim a ptám se, kdo je tu majitel...Nějaký pán vystoupil z řady a vesele se přihlásil. Popsal jsem mu moji pátrací akci věře, že už jsem u cíle. Chvilku na mě koukal a dal si načas s odpovědí. Když jsem mu zopakoval otázku, jestli zná Petra a jestli zde bydlí, odpověděl, že jo a že to jsou tamhlety dveře. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Že by konečně po dlouhém pátrání detektiv očko dorazil do cíle? Zeptal jsem se tedy, jestli můžu přespat dvě noci a vyrazil přepadnout Petra do jeho bivaku. Hle, všechny pokoje prázdné a Petr nikde. Podle věcí a učebnic angliny poznávám, že jsem dorazil do cíle. Usedl jsem a čekal, až se náš Petřík vrátí. Dorazil asi tak za hodinku z koupání s jeho novým kamarádem anglánem a byl velmi překvapen. Bodejť. Taky bych byl. :) Padli jsme si kolem ramen, a pak společným krokem i s anglánem vyrazili na meruňky do místních sadů. Co následovalo pak, si asi každej dokáže představit.. oslava Vánoc, nového roku a vůbec toho, že se vidíme... :)
Jen ty meruňky a místní pivo pohromadě mi neudělaly dobře ;). Strávil jsem zde dvě noci a musím říct, že bylo velice příjemné zase po dlouhé době pokecat a od srdce se zasmát ;). Shodli jsme se na jedné věci, na tom, že se zde na Zélandu neustále něčemu divíme a Petr se zařekl, že od jisté doby už se ničemu divit nesmí. Já s ním můžu jen souhlasit. Jak mimochodem potvrdila i cesta zpět.

Po dvou dnech strávených v okolí Alex jsem v úterý v 6 hodin ráno vyrazil do Cromwellu ...5 km k hlavní silnici pěšky, a pak 30 km stopem. V 8 hodin jsem měl být na zastávce a měl mě zde vyzvednout domluvený bus. Do Cromwellu jsem se dostal v 7:30, a měl tedy čas ještě na snídani před odjezdem. Kolem osmé už jsem vyhlížel autobus. To jsem vydržel dělat až do 8:30, kdy jsem si uvědomil, že by to nejspíš bylo moc jednoduché, kdyby přijel. Tak jsem se vydal k silnici na stopa a během hodinky jsem byl ve Wanace, 70 km vzdálené. Zde jsem zasedl na pár hodin k internetu. Cestou z Wanaky, když si to tak štráduju po silnici ke křižovatce na Makaroru, zastaví přede mnou bus Treck netu (ten samý, který mě vezl do Cromwellu a ten, který mě
měl vézt zpět. Držeje se předsevzetí ,,ničemu se nediv", jdu k řidiči a ten už otevírá kufr a ptá se, kam jedu. Říkám mu, že do Makarory. On na to: ,,Ty jsi Štěpán!"
Povídám, že jo a že jsme byli domluvený na ráno v osm a že jsem tam byl... kde byl on?
Odpověděl, že tam také byl, ale že mě tam neviděl. Tak jsme oba kroutili hlavama. Povídá, ať teda nasednu. Tak jsem nasedl a hle, přejel moji křižovatku a mířil si to zpět do Cromwellu. Znova opakuji, že já jedu do Maka a on se začal chytat za hlavu. Že tomu nerozumí. Jsme dva...
K rozuzlení došlo, až když jsem se dostal zpět do Makarory. Řekli mi, že ten první řidič se spletl a že místo v úterý tam ten jeho kolega jel v pondělí. To by vysvětlilo, proč jsme se tam neviděli, i když jsme tam oba byli v osm.
Na závěr toho všeho jsem dnes potkal toho prvního řidiče, který se mi přišel omluvit. Říkal, že se strachoval, jak se dostanu zpět. Že volal do Makarory, ale neměli na mě kontakt, takže mi to nemohli vyřídit. Povídám mu, ať si s tím nedělá starosti, ze jsem se vrátil i bez autobusu v pohodě a poděkoval jsem mu za igelitku meruněk, kterou mi přines jako omluvu... :)

Jo, na Zélandu se ničemu nediv!

05.01.09

Vrcholové video...Mt.Trimpthon

Letošní první výškové metry!! Mt Trimpthon

Tak konečně se zadařilo a počasí i buš mě pustily objevovat krásy místních makarorských hor, jejich zákoutí, výhledy a poznávat jejich obyvatele. Zároveň padla první letošní hora (1960 m) ,překonali jsme s méďou 1700 m převýšení. Po Vánocích a přibližně desetidenním nicnedělání to bylo a stále je velmi bolestivé. ;-)

Kolega z Chile mi zapůjčil kameru, a tak jsem to všechno pěkně zdokumentoval :).
Při posledním pokusu o zdolání této hory jsem měl trochu komplikace s orientací v buši, přešel jsem správnou odbočku a nakonec trávil hodiny blouděním po nepropustné buši a můj cíl dostat se na horu Mt Trimpthon se rázem změnil na cíl dostat se z té zpropadené buše domů. Chvilkama jsem si připadal jak tarzan, to když jsem musel některé nepropustné úseky přelézat po stromech :)
Vyzbrojen těmito zkušenostmi jsem tentokrát soustředil veškerou pozornost na správný směr a ejhle, tentokrát to vyšlo!


Buš mě pustila a pomalu se mi začaly objevovat nádherné výhledy na Makarorské údolí.

Tak tohle je Makarora z ptačí perspektivy....

Pohled na soutok Wilkin river a Makarora river


A už jsem se konečně dostal nad 1200 m a buš ustoupila, otevřely se rozsáhlé horské pláně lidským plemenem nedotčené!


Čím více jsem se blížil k vrcholu, tím méně se stával terén schůdný. Nutno podotknout, že turistické značení skončilo ve 1400m a vyšlapaná pěšina v 1500 m.n.m. Dál už člověk vybírá cestu podle svých schopností a nebo to otočí. Já si vybral tu vzhůru. Ještě jsem si přečetl cedulku upozorňující na nebezpečí v případě špatného počasí. Nechápal jsem, jak deštík může ohrozit někoho při cestě touto plání. O pár desítek metrů výše jsem pochopil. Stoupání bylo prudké a posledních 200 m se lezlo po skále. Posledních 300 m jsem lezl po čtyrech s neuvěřitelnýma křečema v nohách!Kdyby do toho zapršelo, byla by cesta dolů jak jízda po tobogánu!

Posledních 100m! Necítím nohy a sleduju kamzíka nade mnou, jak s lehkostí zdolává šutráky a každou chvíli se otočí zpět, jako by se mi vysmíval! To se mu to leze nahoru, když má náhon na všechny 4, přední nohy kratší pro lepší stoupání a kopýtka z materiálu, který se s mým vibramem nedá srovnat a drží jak přibitý!

Ale to už dosahujeme vrcholu!!! Na vrcholu hory, na vrcholu blaha, ale na dně svých sil jím svůj vítězný muffin (něco jako malá bábovka) a pózuju foťáku! Vrcholové foto je zapotřebí!

Otevírá se krásný výhled na zasněžené pláně na druhé straně hřebenu.

Počasí se rychle mění v nepříjemné až vlezlé a vypadá to, že se blíží sprška. Jelikož nechci cestu dolů jet po zadku, urychluju své kochání! (Stejně jsem jel, a to nebylo mokro)

A pak že letošní zimu(léto) neužiju sníh :))))



Poslední pohled na okolní hřebeny...


A na Makaroru...

A rychle zpátky do údolí, než se přižene přeháňka...

..................................................................................
Několik málo fotek pro potěšení kolegů z Mapového centra!!! :)

Doufám, že bude mít Honzík radost :-) ...na horách funguje...ale v buši ne :(...jo neni nad sirf III)

..................................................................................
No a tohle stvoření velikosti káněte a podobou papouška mě doprovázelo cestou dolů. Byl velice oprsklej a když jsem nechal něco z věcí ležet na zemi, přiběhl a snažil se si to přivlastnit. Po chvilce zavolal kamaráda a byli na mě dva!

Doprovodili mě v méně schůdném terénu a někde kolem 1200m se se mnou rozloučili.

02.01.09

Nový rok v Makaroře...

Tak jaký byl Nový rok v Makaroře...
Pršelo celých 5 dní...pršelo tak silně a intezivně, že se země otřásla a kdesi se sesunula půda. To zapříčinilo odříznutí Makarory od světa...nefungovaly telefony, internet, platební terminály!...Je krásné sledovat, jak jsou lidé bez těchto věcí bezradní. Kde jsou ty časy poštovních holubů, kteří se nějakého závalu nezalekli...Ale nevím, co by to muselo bejt za holuba, aby přeletěl 18 000 km, roznesl vám dopisy, a pak se vrátil...myslím, že by bylo potřeba minimálně tří generací za sebou a já už bych byl zpět, až by pravnouče vyslaného holuba doneslo moji zprávu. :)
Jinak nám na Nový rok i zasněžilo...Když jsem se vzbudil, byla na okolních kopcích slabá pokrývka sněhu. Tak nakonec i přes místní léto něco z té české zimy taky mám...ale lyže...na ty si budu muset počkat.
Jinak dneska už se na nás na chvilku usmálo sluníčko a blíží se mé vytoužené dny volna...tak uvidíme, co s Méďou podnikneme ;-)
Možná si konečně toto léto i sáhnu na skály (nebo na sníh) :)
Nějaké fotky ze silvestrovské party:

Všechno začalo u baru klidným popíjením pivka...


Poslední úsměvy na kameru na konec roku...



Tak toto je barman a právě zapisuje na můj účet další rundu...tahle fotka se mi nelíbí!



A už tu máme nový rok!!!







Novoroční úsměvy na kameru...v tomto případě se šéfovou :)



No a každá akce ma svůj konec..takhle vyhazuje místní barmanka :)