Týden před ukončením pracovního poměru v Maka jsem se dohodl s kolegy, že vyrazíme na závěrečný vícedenní trečík údolím Young valey na Young hut, přes Gillespia pass do Siberského údolí a odtud zpět do Maka.
Vše bylo naplánováno přesně na 3 dny s návratem ve středu v 9:30 ráno s tím (aby to bylo napínavější) že začínám pracovat od 10:30. Jako obvykle to trochu nevyšlo, ale o tom až později. Nepředbíhejme.
Prvotní složení výpravy bylo David, já a Méďa. Při plánování v hospůdce večer před tím se k nám připojil kuchař David II. Pro odlišení těchto dvou parťáků využiji přezdívek užívaných v Maka, tedy Drunk Dave a Tall Dave. S Tall Davem jsem již prošel trek Wilkinem na Top Forks hut, takže ten už věděl, do čeho jde. U Drunk Dava to bylo horší. S rostoucí hladinou alkoholu v krvi rostlo jeho odhodlání, a zároveň i zkušenosti s pohybem v horách. Na závěr by nás tam mohl, podle svých slov, jakožto domorodec (KIVAK) vynést a tím, že ho bereme s sebou, už máme vlastně zaručenou úspěšnost celé výpravy. Na otázku, jestli si uvědomuje, že půjdeme dlouho pěšky a do pořádného kopce, odvětil: ,,O mě se neboj, ja mám naježděno z kola.” (na kole seděl toto léto dvakrát)
Ráno jsme se sešli vybaveni veškerou výzbrojí a výstrojí v kavárně u ranní čokolády a zahájili poslední briefing nad topo mapou. Za zmínku snad stojí jen vybavení, s jakým přišel náš kivacký kolega. Večer před tím si půjčil od kamaráda prochozené pohorky o dvě až tři čísla větší než potřeboval, deku místo spacáku (teplota se v noci pohybuje kolem 10 stupňů), v batohu zabalených 8 klobás, jedno balení chleba a dvoulitrovou flašku vody. Podle jeho slov dostačující vybavení pro třídenní trek v divokých novozélandských horách.
Na cestu jsme se vydali kolem desáté a první den prošli přibližně 25 km terénem vedoucím zpočátku buší a loukami bez viditelných značených cestiček. Ty se objevily přibližně po 7 km, kdy jsme se napojili na oficiální trek. Cesta vedla úžasnou scenérií podél řeky Young a byla relativně rovinatá. Kopcovitá část přišla až druhý den, kdy jsme lezli Gillespia pass, cca 1000 m převýšení. Na Young Hut došly naše botky kolem 19. hodiny večerní, kdy už se pomalu začalo smrákat. Dunk Dave padnul na lavici a sejmul své o trochu větší botky. Na mě začala zářit jeho ponožka napuštěná krví, od totálně rozedřené nohy a popraskaných puchýřů!
Ten večer zalehnnul mezi prvníma a podle jeho pozdějších slov se celou noc modlil, ať se probudí ze špatného snu ve svém pokojíku. Neprobudil. Tato noc byla zajimavá i pro mě, jelikož jsem se rozhodl spát opět venku pod rozzářenou oblohou na čerstvém vzdoušku. Chata byla plná pěkně propocených lidí a někteří jedinci byli slyšet až ven, jak jim hlasivky při spánku pracovaly. Rozložil jsem se pěkně na terásce a do spacáku vrazil flašku s vařicí vodou. Po celém těle se mi začalo rozlévat příjemné teplíčko. Během půl hodinky mě přemáhal spánek, který pomalu vítězil, když tu náhle slyším podezřelý zvuk. Připomínalo to klepaní podpatků o dřevěnou podlahu. Během pár vteřin mě tento zvuk vytáhl zpět z říše snů. Zakuklen ve své mumii jsem začal uvažovat, co je pro mě lepší, jestli rozbalit se ze spacáku a udělat průzkum blízkého okolí, nebo zůstat zabalený jako larva a čekat, jestli mě něco sežere. Nakonec jsem zvolil zlatou střední cestu. Po vzoru píďalky jsem provedl manévr vztyčení se v zapnutém spacáku a s čelovkou na hlavě jsem pustil sloupec bílého světla směrem k blížícímu se zvuku. Přede mnou se objevilo něco mezi medvídkem, jezevcem a opicí...Zélanďané to zvíře nazývají posum. Je to místní zvědavé nenasytné zvířátko pátrající po všem, co by mohlo zbaštit. A v současné době se začalo zajímat o mě. V okamžiku, kdy na něj dopadlo světlo, postavil se na zadní a zkameněl. Vypadalo to, jako by si myslel, že je neviditelný, když se nehýbe. To se jim často stává osudným na silnicích, kdy to samé dělají při přecházení silnice, po vběhnutí do dráhy světlometu auta. Kolem silnic jich leží stovky.
Ale zpět k mému posumovi. Tak jsme stáli na terase chaty, tedy já seděl zabalenej ve spacáku a vypadal jsem jako obří larva, které zaří čelo, a posum s otevřenou tlamou vypadal, jako když nevěří svým očím. Po chvilce mě to přestalo bavit. Hlavně moje pozice se začala stávat nepohodlnou. Zhasnul jsem tedy a doufal, ze posum využije tmy k úprku. Zvuky neustávaly, tak jsem se opět vztyčil a posvítil stejným směrem. Nic se nezměnilo, posum ve stejné pozici , jen jeho vzdálenost ode mě se zkrátila z 10 m na 5 m. Zařval jsem na něj, doufaje, ze se lekne a zdrhne. Nic... Všiml jsem si své dlouhé hole, uložené bezpečně vedle mého ležení. Myslel jsem na to, že bych mu vyprášil kožich! Jediný problém byl osvobodit alespoň své horní končetiny ze sevření spacáku. Lenost a jistě i teplíčko ve spacáku zvítězily a já dal ještě jednu šanci posumovi. Zhasnul jsem a zalehnul. Nic jsem neslyšel. Že by? V hlavě mi pořád probíhal obraz posuma plížícího se po špičkách k mé hlavě s cílem ukousnout mi nos a pořádně povečeřet! Nedalo mi to a rozsvítil jsem znovu. K mému ani ne překvapení byl ode mě posum necele dva metry, v pozici sfingy. Zařval jsem znovu...ignorace. Byl na dosah mojí hole, ale ta byla efektivní jen v mých rukách, které byly zachumlané hluboko ve spacáčku. Měl jsem před sebou důležité rozhodnutí. Bojovat, nebo se tomu poddat...Pocit tepla byl silnější, a tak jsem se překulil na bok, zatáhl kuklu tak, že mi vyčuhoval jenom ten nos a pokusil se usnout. Z povzdálí jsem stále slyšel ťapkání a čuchání toho otravnýho posuma. Nakonec ale únava zvítězila a já usnul. Ráno jsem měl vše na svém místě, včetně nosu a hole.
Cesta přes Gillespia pass proběhla za prolití litrů potu a odříkání. Drunk Dave jakožto silný kuřák si dokonce prohlídnul své plíce poté, co je v zadýchání vyplivnul. Když jsme se dostali na vrchol, Drunk Dave padnul na znak a řekl, že ho tam máme nechat. Oběd ho zase postavil na zničené nohy. Zde se mu udála další pro něj nezapomenutelná příhoda. Uprostřed země nikoho, daleko od civilizace, na vrcholku hory, s výhledem do kraje, na něj přišla potřeba položit bobek. Šli jsme tedy s Tall Davem dál a čekali za hřebenem. Když nás náš kivacký přítel dohnal, zářil jako sluníčko. Dobrá věc se očividně podařila. Začal nám s nadšením vyprávět, jak stáhnul gatě, začal vytvářet dílo, a to navíc s krásným výhledem do kraje. Náhle se pár metrů od něj zpoza kamene vyloupla postava dalšího turisty, kterého tam neočekával. Dobrým zvykem v těchto končinách je to, že když někoho vidíš, jdeš za ním si pokecat. To se ale zrovna Drunk Davovi nehodilo. Pán si to namířil přímo k němu a už z dálky na něj mával. Teprve když byl od něj pár metrů, zjistil, že jeho pozice není přirozená a že ty stažené kalhoty a obnažená řiť taky není na pozdrav. Prý se začervenal a nastalo takové to trapné ticho, kdy nikdo nevěděl co řict, kromě hello, how are you. Dave odvětil fine...samozřejmě. Pán tam ještě chvilku stál a kochal se s Davem, a pak mu říká, že ho teda nebude rušit, ze asi pomoc nepotřebuje a odešel. Na závěr Dave litoval, že pán odešel, protože se ho nezeptal na papír, který nějak zapomněl. Použil údajně nějakou rostlinu, co tam našel...ale na těch hřebenech moc listů neroste, tak by mě zajmalo, co našel :).
Následoval dlouhý sestup do druhého údolí, který byl hodně bolestný pro klouby. Drunk Davovi jsme nakonec museli bandážovat koleno, protože si s ním nějak hnul či co. Připravil nám horké chvilky! V jednu chvíli jsem už vymejšlel improvizovaná nosítka.
Ale nakonec po snědení poslední klobásy a horkém čaji, sebral zbytky posledních sil a sešli jsme do Siberia valey.
Druhý den bylo na 9. hodinu domluvené letadlo, které nás mělo odvézt zpět. Jako obvykle, aby to nebylo moc jednoduché, v Makarore řádil silný vítr, takže letadlo nemohlo vzlétnout. Čekal jsem do 9:30. Drunk David nechtěl ani slyšet o tom, že by měl chodit někam dál, nechtěl jít ani 6 km k řece, kde by ho mohla nabrat jetboat. Opouštěl jsem je v 9:30 s tím, že se pokusím chytit jetboat, který jezdí pravidelně kolem 11. hodiny. Za hodinu jsem byl na břehu a jetboat právě přijížděl. Řidič Rick mi nejdřív sdělil, že na lodi bohužel není místo, již tam čekalo 8 trempařů. Nakonec, když viděl moji strhanou a opocenou tvář a zjistil, ze by mu Makarore nikdo nemohl udělat kafe, posadil mě vedle sebe, a to tak blízko, že jsem mu chvilkama seděl i na klíně.
Do Maka jsem dorazil v 11:15 a přiběhl s ruksakem do kavárny. K mému překvapení zde obsluhoval šéf. Inu, zastupitelnost musí být. Na moji omluvu nic neřekl a dál si vařil kafe pro zákazníky. Znervózněl, až když jsem mu řekl, ze kuchař a Tall Dave jsou stále v Sibérii a neví, kdy se dostanou domů. Taky jsem mu řekl, že Drunk Dave vypadá, jak když se vrátil z bitvy. Obvázané koleno, opřený o hůl, ponožky zkrvavené a jeho chůze vypadá jak z filmu Noc oživlých mrtvol. Oba měli nastoupit do práce ve dvě hodiny. Nakonec jsme se naštěstí všichni shledali a toto odpoledne a večer přežili.
Ten večer mezi námi vzniklo pouto, jako u veteránů, kteří se vrátili preživší z kruté války...Bratrstvo neohrožených.
(omluvte kvalitu fotografií...můj mobil dělal, co mohl!)
