Veselé Vánoce a šťastný rok 2011

Veselé Vánoce a šťastný rok 2011 Vám všem přeje od srdíčka Vostuda a Štěpán.

Přeji Vám, ať se k nadcházejícímu období postavíte energicky, odhodlaně a se silou mniší...

Jak se chodí na nákupy do Padumu! 2.část

Konečně Padum
Vyjíždíme ze sevřeného údolí, okolní hory se rozestupují a nás vítá široké údolí plné políček. Naše kára vjíždí mezi první přízemní domky vystavěné převážně z betonu. Ptáme se našeho řidiče, kde najdeme internet a obchodní centrum. Odpovědí je hlasitý smích celé posádky vozu a poznámky, kterým nerozumíme. Pohled z okna svědčí o tom, že Poběžovice u Domažlic budou proti tomuto sídlu obchodním velkoměstem. Řidič nám sděluje, že nás vyhodí v centru na obchodní třídě, ať nemáme strach. Koukám z okýnka a snažím se najít alespoň nějaký náznak civilizace. Zatím se městečko jeví jako kombinace vesnic známých z kovbojských filmů divokého západu a míst, kudy se přehnala válka. Z betonových hranatých baráků bez střech trčí železné výztuže. Vypadá to, jako by stavěli několikapatrový panelák a narychlo skončili v prvním patře. Obchodní třídu tvoří řadové garáže s roletovýma vratama. U každé vytažené rolety sedí nebo leží minimálně jeden Ind. Po této garážové třídě jedeme dlouho, až do chvíle, kdy se dostáváme do části, kde se stavitelé dostali i k druhému patru.
Zde je hotelová část. Zastavujeme. Dozvídám se, že jsem právě viděl celé město. Leží podél této hlavní třídy. Nesporná výhoda pro orientaci zde.



Velikost tohoto místa též potvrdil fakt, že po vystoupení z vozu narážíme na našeho přítele Dona, který společně se Singim před časem musel opustit Kargyak a jít na policejní stanici do Padumu. Radostně se objímáme a Don sděluje své zážitky z předešlých dní. O tom, jak ho policista z Kargyaku dosmýkal na stanici, předvedl ho jako kriminálníka a povaleče, načež velitel stanice Donovi s omluvou sdělil, že policista z Kargyaku je tupé, deprimované hovado, které se nejspíš z nudy pustilo do takovéto samostatné akce, na kterou nemělo nárok. Policistu pokáral a poslal zpět z důrazem na to, že jeho pracovní náplní je zapisovat procházející turisty. Paradoxně tento člověk neumí číst ani psát. Don se tak ocitl po osmi měsících, kdy pomáhal učitelům v Kargyaku, v „civilizaci“ a byl z ní úplně očarovaný. Bylo vidět, že výlet mu prospěl a psychicky ho pozvedl. Ptám se ho na čtyřnohého kamaráda Singiho, který odešel s ním. Prý absolvoval celou cestu do Padumu a dva dny strávil s Donem na pokoji. Pak ho to omrzelo a vydal se zdolávat se švýcarským párem některý ze zanskarských treků.



Za doprovodu Dona vyrážím směrem k doporučenému hotelu, který máme možná zarezervovaný. Před odchodem z Kargyaku jsme totiž psali jednomu známému z Léhu, z cestovní kanceláře, jestli by nám mohl hotel zabookovat. Normální turistická cena je 1200RS na noc. Rezervaci přes Sonama bychom mohli ušetřit a dostat indickou poloviční cenu. Nejsme přece turisti! Bohužel nám Sonam naši žádost na zprostředkování hotelu, auta a koní zpět nepotvrdil, takže do poslední chvíle jsme drženi v napětí. Ubytování by nebyl problém, ale shánět po Zanskaru 4 koně za rozumnou cenu by nám trochu času zabralo.




To už stojíme před recepcí hotelu Gakui. Recepční a majitel hotelu nás vítá se širokým úsměvem a pozdravem „dobrý den, czek týčr“. Ulevilo se nám, že jsme očekáváni. Sonam tedy splnil svůj úkol. Hotel Gakui je jeden z „nejluxusnějších hotelů“ v Padumu. Svědčí o tom fakt, že má dveře a v nabídce teplou sprchu. Dostáváme tedy pokoj pro dvě osoby s číslem jedna, s vlastním evropským záchodem a sprchou za cenu 800 rupií, tedy za 400 Kč na noc. Recepční nás vede k pokoji, odemyká bytelný zámek a nás vítá útulný pokoj, tedy dvě postele, koberec a okno. Postel! Tu jsem neviděl 3 měsíce, takže se na ni hned vrhám. Bude to nezvyk spát na posteli. Přece jen spánek ve škole na podlaze má tu výhodu, že při divokých snech nespadnete na zem. Při pohledu na evropskou toaletu mám slzičky na krajíčku. To bude posezení! Zkouším též sprchu a zjišťuji, že teče jen studená voda. Recepční to zaregistroval, a hned mi vysvětluje zdejší systém. Teplou vodu si musíme objednat předem, oni ji ohřejou a přinesou. Zajímavý způsob. Tak tedy objedvávám na večer teplou vodu pro dva lidi. Už se nemůžu dočkat teplé sprchy. Po téměř čtyřech dnech na cestě, kdy jsem se oplachoval jen v potůčkách a říčkách, moje tělo začalo vykazovat známky lehkého zašpinění a zasmrádnutí. Představa horké vody stékající po mé kůži mě naplňovala nedočkavostí. Už aby tu horká voda byla.



Shodili jsme tedy batohy a vyrazili „do ruchu města“ koupit to, co nám nejvíce celé ty tři měsíce v Kargyaku chybělo. Nejprve jsme zaútočili na obchůdek se zeleninou. Mrkve, jablka, banány citrony a meloun si spokojeně odnáším v podpaží. Druhou obětí se stal obchodník v pekařství, který musel mít pocit, že nakupujeme zásoby pro školní výlet. Koláčky, chleba, cookies, bábovka. Až tohle sníme, tak nám buď bude hrozně špatně, nebo si opravdu užijeme evropského záchodu. Když ono je to tak lákavé a oči by snědly všechno! Zakončuji nákup v pekárně jednou kremrolí, kterou mám snědenou ještě dříve než ji opouštím.
Následuje krátká procházka po hlavní třídě s monitorováním toho, co kde najdeme. Posledním úkolem ke splnění naší mise je nalezení internetu. Ten objevuji záhy. Překážkou je elektřina. V tomto městě pouští elektřinu jen na několik hodin denně s tím, že nikdo neví, kdy to bude. Vidíme malou místnost s počítači, jejichž zdroje jsou vyhaslé. Paní zodpovědná za tuto „internetovou kavárnu“ na otázku, kdy budou fungovat, jen krčí rameny. Městečko disponuje generátorem. Ten však vlastní soukromá osoba a spouští ho podle svých potřeb. To je většinou navečer.
Chybu dělá samo obyvatelstvo, které očekávajíce přísun energie, pouští všechna světla předčasně, aniž by již generátor běžel. Poté, co majitel nahodí generátor, dochází k přetížení sítě, protože celé město, každá domácnost, začne svítit naráz. První den jsme tedy byli svědky nekolikerého vypadnutí proudu hned poté, co ho nahodili.
Přibližně po šestém nahození a znovu vypadnutí jsme to pro tento den zabalili. Takže dnes žádný internet. Ale nám to stejně bylo jedno, zalezli jsme do pokoje, začali do sebe cpát zeleninu, koláčky a zajídali to melounem.
Kolem sedmé hodiny večerní dorazil první kýbl z horkou vodou. Koukám na hrneček a kýbl a přemýšlím jak to tedy mám provést. Ze sprchy v koupelně teče jen ledová voda a v kýblu pode mnou ještě vře voda dodaná recepčním. Že bych na sebe pustil ledovou sprchu a do toho se poléval vařící se vodou z kýblu? Představa to je nepěkná. Popálit se pod ledovou sprchou. Nebo že bych si stoupnul do toho kbelíku, měl nohy v teple, možná by mi i slezla kůže na nohou a vršek těla si chladil sprchou. Musím poznamenat před recepčním, že by měli k tomuto systému sprchy přidávat nějaký návod k obsluze. Nakonec to řeším tak, že odlévám část horké vody (slzičky mi při tom kanou). Po zředění této vařicí vody se polévám hrnkem již přiměřeně horkou vodou. Ani bych nevěřil, jak může být kouzelná teplá sprcha, kdy se poléváte ohřátou vodou z kýblu asi tak dvou decilitrovým hrnkem. Nakonec jsem si do toho kbelíku stoupnul, aby ta teplá voda stékala zpět a já ji mohl znovu použít. Po půl hodině slasti vymydlený, voňavý vylézám z koupelny.Dokonce mi v kýblu zbyla voda na vyprání všech šatů, co jsem měl na sobě. Takže očista proběhla kompletní! Čistý se vrhám ještě na zbytek melouna a pak usínám v posteli.
Pokračování příště...

Jak se chodí na nákupy do Padumu!

Poslední sobotní dopoledne měsíce července. Dnes mají děti ve škole volno, jako každou druhou sobotu. Ve budově školy však klid není. Po zemi je rozházené oblečení, roztahané batohy, Nikol přehrabuje zásoby jídla a vybírá to, které se nám může hodit na cestu. Já dávám do kupy cestovní lékárnu s nadstandardním množstvím painkillerů. Chystáme se totiž na nákup. Normálně člověk cestu na nákup toliko nepřipravuje, avšak nákup z Kargyaku má trochu jiný ráz. Čekají nás totiž tři dny chůze horami, urazíme 60 km až do Icharu odkud, jak doufáme, chytíme na dalších 20km jeep nebo náklaďák. Padum je jedno z nejbližších obchodních center, kde se dají pořídit zásoby jídla a jiných nutností. Je totiž potřeba nakoupit na zimu. Pro mě tento výlet bude jako dovolená. Po třech měsících neustálého pobytu ve škole se opravdu těším, až vyběhnu do jiného údolí.



Předchozí týden jsem trávil převážně v posteli kvůli himalájské chřipce, která mě skolila. V den, kdy odcházíme, jsem se ještě necítil úplně fit, ale vidina civilizace mě postavila na nohy a tlačila vpřed.
Po obědě nahazujeme na záda dvacetikilové batohy se vším potřebným na vysokohorský trek. Oslaben chorobou se prohýbám pod tíhou závaží. Už abysme tam byli, to bude zase dřina. Máváme na rozloučenou dobrovolníkům Alex a Petrovi, kteří nás po dobu naší nepřítomnosti zastoupí a vyrážíme směrem na sever. Přibližně po dvou hodinách dorážíme k první překážce čekající za Table. Stržený most, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, stále nikdo neopravil. Při představě brodění se mění můj optimistický nadhled na pohled zpráskaného psa. Přicházíme blíže k řece, vidím dvě klády hozené napříč. Koukám, že už to někdo nemohl vydržet, to neustálé zouvání bot a hodil sem alespoň tyto dva klacky, jejichž jeden konec se opíral o skálu na protějším břehu a druhý ležel volně na břehu u nás. Přecházím do baleťáckého postoje, roztahuji ruce a vyrážím vpřed. S dvaceti kilama na zádech je chůze po kladině drobet náročná, v tom mi jistě každý dá za pravdu. Ještě když pod vámi bouří ledová voda tvořící peřej, která pomalu oplachuje tyto dvě klády. Koupel a plavaní v této vodě je to poslední, co bych chtěl. Proto se soustředím na prostor před sebou, na skálu, kam se chci dostat. Vzpomněl jsem si na dřívější zkušenosti se Slacklinou, kdy jsme s Honzísem a dalšími padali jak švestky z popruhu napnutém přes řeku. Tato zkušenost mi dnes trochu přidala na sebevědomí. Ani nevím, jak jsem to přeběhl. Už stojím na druhé straně u skalnaté stěny. Cesta dál pokračuje mírným bouldříkem vpravo nahoru a traverzami doleva. Po několika metrech mám konečně pevnou půdu pod nohama. Koukám na Nikol, která jde v závěsu za mnou. Také to zvládá s ladností gekona. Následuje několik hodin tupého dupání, kdy se člověk dostává únavou do částečného transu, při kterém přestává cítit bolest zařezávajících se popruhů batohu.




Kolem sedmé hodiny zastavujeme za vesnicí Testa u dvou čortenů. Rozhlížím se po okolí hledaje místo na zakempení. V této oblasti je to samá vesnička a k nim přiléhající pole s řepkou, brambory, obilím a jinými plodinami. Na rozdíl od kargyackých končin je zde mnohem víc zeleně, květin, pole a lány hrají všemi teplými barvami, to vše je lemováno okolními hřebeny hor, některé přikryty sněhovou pokrývkou.
Rozhodli jsme se zakempovat „na černo“ a skrytě, jelikož se nám nechce podporovat náhodné kolemjdoucí. Domorodci se totiž rozhodli vybírat za stan 100 rupií a je jim úplně jedno, jestli stanujete v kempu, nebo jen tak na divoko. Jakmile vás zbystří, hurá za vámi a turisto, vysol money. My tu bydlíme a jsme chudí. To, že je kempování povolené všude a zdarma nikoho nezajímá. Jak to bývá, penízky inkasují lidi, kteří zrovna chudí nejsou. Za tu dobu jsem vypozoroval, že místní se dělí na ty hodný-chudý a grázly, kteří díky svojí oprsklosti dokáží vyrvat mnoho peněz nejen z turistů.
A tak jsem se vydal na průzkum s cílem najít místo, kde budeme mimo dohled. Trvalo mi přibližně půl hodiny než jsem se vrátil zpět pro batoh a Nikol sedící u Čortenu. Našel jsem plácek nad řekou ve svahu, který vykazuje známky rovnosti a kde by šlo rozložit stan. Dolézáme na toto místo a odhazujeme batohy. Se stavěním stanu raději čekáme, až nás trochu přikryje tma, přitom do sebe tlačíme nějaké dobroty v podobě čapát, džemu a sýra. Kolem deváté už se údolí i náš čerstvě postavený stan halí do tmy. Při prvním kontaktu s podložkou stanu je jasné, že nás čeká náročná noc. Když pominu kamenný hrbolatý povrch, vchází do popředí stupeň sklonu naší podlahy. Nebyla to zas taková rovina, jak se jevila zpočátku. Spíše nakloněná plocha. Noc na šikmé ploše připomínala závody bobařů. Potkávali jsme se s Nikol ve spodní části našeho stanu. Nakonec jsem to vyřešil hozením batohu pod nohy, čímž se drobet vyrovnala šikmina a já mohl konečně spočinout ve vodorovné poloze. Ráno jsme zjistili, že jsme ještě více rozlámaný než první den a z celkové noci jsme prospali tak maximálně několik hodin. Naše další putování podle toho také vypadalo. Každých půl kilometru sezení na kameni, jazyk na vestě. Pražící slunko, bezvětří a sucho nám na svěžesti moc nepřidávalo.

Okolní krajina se postupně měnila ze zelené, pestrobarevné na pouštní písčitou, skalnatou s barvami hnědi a šedi. Když jsme se dostali za Purne, ráz krajiny se změnil na skalnatý. Skály všeho druhu, břidlice, vápenec, pískovec se střídají se strmými suťovitými svahy. Před námi se otevírá soutěska vyřízlá řekou do skal. Naše cesta vede po její pravé stěně, kde je vyšlapaný malý chodníček. Cesta se stává mírně adrenalinovou. Představte si, že lezete po půl metru širokém chodníčku s drolivým krajem a pod vámi je kolem dvaceti metrů sešup k vodě. Po několika hodinách chůze tímto terénem člověk otupí, a už mu pak ani nepřijde, že to je nějaká výška. Ale jen do chvíle, kdy se potkáte s karavanou koní. Tato stezka je totiž jediná spojka s civilizací pro vesničany žijící v těchto oblastech, a tak mnoho z nich vyráží též na nákupy. Krom jiného tudy vede populární trek, díky němuž denně projde údolím na desítky turistů. V dnešní době je též moderní mít s sebou na treku karavanu koní a nosičů (sluhů), která vám nese vše včetně mobilního záchodu a stará se snad i o čistotu vašeho pozadí během používání tohoto mobilního zařízení. Míjím se s první karavanou 6ti koní plně naložených potravinami a modlím se, aby se pod jejich tíhou chodníček nepropadl. Později praktikuji raději mírný výlez na skalku či svah nad pěšinou než se přetlačovat s koněm na půlmetrovém chodníčku. Při jednom z těchto výlezů mi pod nohou ujel kámen a já sjel zpět na pěšinu. Bohužel po ní zrovna procházel jeden z koní. O toho se následně zastavuji a opírám. Ani nedýchám doufaje, že to koník ustojí a nezřítí se o desítky metrů níže. Jeho majitel na mě po tomto incidentu skoro použil hůl, kterou nesl. Kůň měl naštěstí stabilní podklad a na můj atak regoval pouhým odfrknutím a nepřítomným pohledem na to nemehlo, co ho ohrožuje.



Odpoledne dorážíme do kempu za Cha. Když vidíme ten krásný měkký trávníček, rovinu a krásně upravené okolí s množstvím divoce rostoucích květin, tak se při vzpomínce na předchozí noc, rozhodneme obětovat 100 rupií. Za pohodlí v noci to stojí. Navíc je to jedno z mála rovných neskalnatých míst, na které narážíme po dlouhé cestě vedoucí soutěskou. Stan stojí během chvilky a moje tělo osvěžuje koupel v blízké říčce přitékající z hor, vlévající se do řeky, podél které šlapeme. Ledová voda je velmi příjemná na oteklé nohy, unavené svaly a zaprášené tělo. Dlouho jsem si nevychutnal tak studenou koupel. Nedělní večer trávíme vsedě či vleže před stanem, odkud je úžasnými pohled do soutěsky pod námi. Je zalitá rudou září právě zapadajícího slunka. Tuto noc jsem spal jak batole a konečně se vyspal.




Pondělní ráno se neslo ve znamení finálové cesty do Icharu, odkud doufáme, že už chytneme vozidlo do Padumu. Též zásoby jídla se rapidně snížily a již je třeba něco dokoupit. Ichar se jeví na mapě jako větší vesnice, kde určitě budou mít nějaký obchod. Vždyť do této vísky dokonce vede silnice! Bláhové to byly domněnky o Icharu a silnici! Z posledních sil zdoláváme nyní už krátkou vzdálenost, dělící nás od našeho cíle. Nikol nechávám vyšťavenou hlídat základní tábor a vyrážím již nalehko na kopec nad námi, kde se rozléhá vesnice jménem Ichar. Mé představy o ulici plné aut a krámku vyvrátil průvodce se dvěma Francouzi a jednou Thajkou. To on mi sdělil, že o krámu v Icharu neví a poslední auta odjela kolem 4. hodiny ze silnice o dalších půl km dál. Nevěřícně stoupám dál a pořád mám ještě naději, že najdu alespoň ten krámek. Jinak jsme dnes večer jsme na suchých vločkách. Škrábu se po svahu nahoru, když se mi otevřel pohled na úžasnou vesničku. Hlavní část vypadá spíše jak středověká tvrz posazená na skalní terase vysoko nad řekou a údolím. Zbytek obydlí je rozprášen po okolí kolem této centrální skalní tvrze. Přicházím k místu, kde se skupinka dětí myje v protékajícím potůčku. Už z dálky na mě křičí: „Bonjour monsieur!“ V této vesnici je totiž škola sponzorovaná francouzskou asociací TOKSPO, francouzky AMITIÉ a anglicky FRIENDSHIP. Tato organizace zde sponzoruje starou školu a staví novou. Vysílají sem mnoho francouzských dobrovolníků, jejichž vliv ve vesnici je patrný. „Ça va?“ pokládají mi otázku. Odpovídám „Oui, Ça va! Et toi?“ "Comment tu t’appelle?“ ptá se malý špunt, starý asi tak kolem 9 let. No vida, tak využiji pár frází, které mi ještě utkvěly v paměti z dob Erasmu ve Francii. „Je cherche le magasin, je voudrais acheter quelques allimentaires.“ Pouštím se hrdinně do konverzace. Po chvilce však zjišťuji, že to nebude s jejich francouzštinou tak slavné. Děcka stojí s otevřenou pusou a nechápou. Buď je moje francouzština tak slabá, nebo už děcka vyčerpala svoji slovní zásobu. Přecházím tedy zpět do angličtiny, v níž se ve zdejších školách normálně učí. „Where is a shop?“ Nikdo nereaguje, až na malou holčičku, která používá nejspíš jednu ze svých oblíbených frází: „I don’t know!“ Tudy cesta nepovede. Ptám se tedy na jejich učitele. "Kde najdu vašeho učitele?" Slovo teacher je zde tak populární, že pokud už nic, tak toto slovo děti znají. Starší, asi tak 14letá holčina, mi ukazuje směrem dál za vesnici. Mám prý počkat, až skončí hygienu, pak mě tam odvede. Sedám si tedy k nim a čekám. Kde se vzal, tu se vzal na cestě malý 10letý chlapec. Moje průvodkyně mu něco sděluje v zanskarštině a on se na mě obrací se slovy „follow me“. Jdu tedy za ním. Prolezli jsme snad celou vesnici, ale učitel nikde. Nakoukli jsme do různých příbytků. Já se nakonec ptám na obchod. Malý chlapec mě vede k jednomu baráčku. Něco volá dovnitř, přičemž dostává okamžitou odpověď. Otáčí se na mě se slovy: " zavřeno. "Je tu prý ještě jeden obchod, ale jeho majitel ještě není doma. Děkuji tedy za jeho pomoc a vyrážím směr tvrz prohlídnout si zbývající část vesnice, kde jsem ještě nebyl. Procházím se uličkami (jsou tu celkem dvě, přičemž jedna vede skrze něčí barák) a bloumám. Narážím na holčinu, kterou jsem předtím potkal u potoka. Ptá se, co stále hledám. Odpovídám, že jídlo. Zve mě tedy na čaj s tím, že počkáme u ní, až se obchodník vrátí. S radostí liji do prázdného žaludku čaj a zajídám ho nabídnutou čapátou. Zjišťuji, že znám jejího bratra z výletu do Phukthal gompy. Přichází též její malý bráška, který mi také dělá společnost. Rodiče jsou prý ještě na poli a vrací se pozdě večer. Trávím zde přibližně půl hodiny a když do sebe láduji druhou čapátu, uvědomuji si, že venku už se začíná stmívat a má parťačka stále čeká dole u batohu na jídlo. Ptám se tedy, jestli mohu koupit nějaké jídlo od nich. Odpověď je negativní! Ale odvádí mě opět k sídlu obchodníka. Ten k našemu překvapení stále není doma. Odcházím tedy s nepořízenou zpět do základního tábora k řece s vidinou hladové noci.

Nikol, čekající v kempu, už o mě měla starost. Prý: „Kde jseš?“ „Snažil jsem se ulovit něco k jídlu,“ odpovídám. Vrháme se na stavbu stanu a kontrolujeme stav zásob. Jedny vločky, máselné sušenky a čaj. No snad se odtud zítra dostaneme.
Život se o nás přeci jen postaral. Když už jsme byli smíření s naší jednoduchou a zdravou večeří, nabídli nám francouzští sousedi a Thajka část své večeře. Byli to ti lidé, které jsem potkal při cestě do vesnice. Jednalo se o skupinku turistů provozujících kromě trekoturismu též gastroturismus a jejich karavana čítající několik koní jim nesla zásoby zeleniny, ovoce a mnoho dalších dobrůtek, které jsme neviděli přes dva měsíce. Zpočátku nám nabídli čínskou polévku. S radostí jsme přijali. Pak najednou jejich průvodci nám přinesli těstoviny s tuňákem, zeleninou a sýrem! Nevěřili jsme vlastním očím. Pokud jste někdy viděli hladového psa vrhat se na jídlo, tak přesně takhle to vypadalo, když před nás postavili misku s jídlem. Na závěr toho všeho donesli čaj a sladké koule…něco jako knedlíčky z cukru. Indická laskomina, sladká jak cecek. Pro nás to byl však balzám na duši, který můžu s klidem přirovnat ke gastronomickému orgasmu. Po jídle jsem jen ležel a oddával se pocitům blaha a plného žaludku. Poté jsme se posadili k našim hostitelům a několik hodin si povídali. Byl to příjemný večer. A to jídlo...! Uléhali jsme do stanu po dlouhé době s pocitem plného bříška a s opravdovou zeleninou v žaludku. Jen aby to pro organismus nebyl příliš velký šok.

Stále na cestě na nákup

Ráno mne probudil budík v 6 hodin. Je na čase hodit batoh na záda a vyrazit po cestě doufajíce, že chytneme nějakého stopa. Naši včerejší hostitelé ještě spali, ale jejich šerpové nás podarovali čajem a slanými sušenkami. Thajka poté vylezla a dala nám na cestu ještě několik bonbonů. Poděkovali jsme, popřáli jim šťastnou cestu a vyrazili po rozbahněném náznaku silnice, připomínající tankodrom. „Obavám se, že tudy by neprojel ani ten tank,“ říkám Nikol. Budeme mít kliku, když se do Padumu dostaneme ještě dnes a pěšky. Ale tohle je Indie. Člověk nemůže nikam spěchat, jelikož na to nemá prostředky. Po hodině chůze narážíme na most. Za ním je stan nepálských pracovníků, kteří zde pracují na údržbě silnic. Není to moc znát, ale alespoň mají práci. Po cestě jich potkáváme desítky. Na druhé straně mostu je další stan s nápisem tea shop, a co je důležitější, stojí u něj prázdný džíp! Přicházím k teashopu a ptám se na majitele auta. Majitel obchodu mi sděluje, že je to auto učitele z Icharu a že neví, kdy odjíždí. Sedáme si na kámen před teashopem, dáváme si druhou snídani, čaj se sušenkami a čekáme. V této části Indie, v horách, je čekání normální. Někdy můžete čekat i den, dva. Naše čekání provází očekávání aut přejíždějících z Padumu s turistama. Čekali jsme tak dvě hodiny, když po silnici od Raru přijel první náklaďák naložený Nepálci. Zastavili u nás, seskákali z korby, chopili se krumpáčů, kalačů a kladiv a dali se do rozbíjení skály vedle silnice. Tímto způsobem zde vyrábí štěrk pro opravu silnic. Prostě přijdou a rozmlátí kamení okolo. Zašel jsem za řidičem náklaďáku a zeptal se ho, jestli náhodou nepojede směrem na Padum a jestli můžeme naskočit na korbu. Odpověď byla negativní. Prý zůstává zde a v době oběda jede několik kilometrů dále. Usedám opět zpět na kámen a vracím se ke knize.

Kolem jedenácté přichází první lidé k jedinému osobnímu autu v okolí. Poznávám mezi nimi dívku ze včerejšího večera, která mne pohostila čajem a čapátou. Ptám se jí, jestli ví něco o tom voze a jestli někdy někam pojede. Sděluje mi, že ano, je to její učitel a jede do Padumu. Prý má ještě místo. Až později jsem si uvědomil, že poznámka o místě byla dost přehnaná. Čekali jsme další hodinu, až se za horizontem vynořil Jamphel, náš řidič a kolega učitel. Seznamuji se s ním a domlouvám cestu. Nic není problém. Vezme nás. Radostně jdu pro batoh a připravuji se na nalodění. Znervózňuje mě dav lidí, který se kolem auta shromažďuje. Jedná se většinou o vesničany, někteří z nich mají s sebou 80ti litrové nádoby – bomby na plyn, který jedou do Padumu doplnit.

Značku toho jeepu si nepamatuji, každopádně jsem si jist jednou věcí, a to je množstvím sedaček v autě. Položím vám otázku: Kolik lidí se vejde do sedmimístného Jeepu? (v předu dvě sedačky, vzadu tři a v kufru dvě přídavná sedadla) Odpověď je 7 :-)
A kolik Indů se vejde do stejného jeepu? Tak tuto odpověď jsem si zažil na vlastní kůži. Je to krásné číslo 11 a dvě 80 litrové nádrže na plyn. Tak intimní jízdu a tak osobní kontakt s Indy kolem jsem ještě v životě neměl a snad v budoucnu ani mít nebudu. Cesta vedla tankodromem podél říčního koryta, které se občas vylilo na silnici, případně menší přítoky, vytvářející si cestu z hor nad námi, si též občas našly cestu přes silnici a postaraly se nám o lepší zážitek než na horské dráze.

Silničáře v tomto kraji zastupují, jak již jsem dříve zmiňoval, nepálští občané, nebo Indové z jižní části Indie. Podél silnice můžete vidět mnoho stanů a těchto „silničářů“. Do těchto hor, kde divoká příroda odpradávna vyhrává boj s lidským pokolením a dává mu patřičně najevo, že zde je slaboučký jak embryo, je vyhnala ekonomická situace. Svědčí o tom opuštěná těžká technika, kterou jsem cestou potkal. Při snaze probít se těmito údolími a vytvořit silnici, Indové neustále posílají nové a nové stroje. Hory však vítězí. Každou chvíli zavalí nově udělanou silnici kamení a hlína. Sesuvy jsou zde na denním pořádku. Cestou do Padumu tak můžete spatřit například buldozer stojící uprostřed strmého svahu u řeky. Probil se svahem podél řeky až 5 km za Ichar. Poté zapršelo. Následně hlína a kamení překryly nově vybudovanou silnici a na věky uvěznily buldozer v této pusté končině. Stojí tam teď rezivějící a čas ho pomalu předělává. Vypadá jako symbol či vzkaz matinky přírody, že opouštíte civilizaci a od tohoto místa je i těžká technika krátká.

Ale Indové se v tomto již prohraném boji nevzdávají, navíc díky němu zaměstnají mnoho lidí. Bavil jsem se o tomto problému s jedním místním stavařem. Vyprávěl mi o stovkách Indů z jihu a tisících Nepálců, kteří ročně přijíždějí pracovat do těchto končin. Je to pro ně dobře placené(100 rupii na den- což je asi 50 Kč), a proto i riskují životy. Tato práce má totiž nejvyšší úmrtnost. Lidé žijící v nížinách a v teplých krajích jižní Indie, které vyhnala krize za prací na sever, přijíždějí do divokých himalájských hor, kde teploty klesají hluboko pod teploty měřené na jihu. Problémy s nadmořskou výškou se dostavují záhy. Když neumrznou, nebo je nesloží nadmořská výška, jednoho dne se na ně sesune právě prorážený svah nebo spadne kámen. Ani když přežijí všechny tyto nástrahy hor, nemají ještě zcela vyhráno. Musí se poprat s nemocemi souvisejícími s nízkým životním standardem. Spí v plátěných stanech u silnice, když mají štěstí pod dekou. Záchod je na břehu řeky, z té samé řeky berou pitnou vodu. Hygiena je zde na bodu mrazu a nemoci spojené s nedostatečnou hygienou se šíří exponenciálně. Přesto k vám tito lidé, potkáte-li je na cestě, pošlou vřelý úsměv. V jejich očích můžete vidět smíření, na zádech kladivo a majzlík a jdou razit cestu, která se stejně časem opět zavalí.

Při cestě našim jeepem tělo na tělo se spolucestujícíma jsem měl možnost pozorovat tyto dělníky. Silnice nikterak nevypovídala o jejich pracovní efektivnosti, i když pravda je, že stále jedeme. Hlavu už mám samou bouli od neustálého narážení na strop. Po hodině jízdy konečně vjíždíme na asfaltovou cestu. To už jsme minuli Raru a blížíme se k Padumu. Můj spolucestující si zatím v průběhu cesty uvelebil hlavu na mém rameni a bez okolků usnul, jako bychom jeli po německé dálnici. Hledím malým otvorem, který mi poskytuje výhled ven a s očekáváním hledám první náznaky města. Ty přichází posléze.

Pozvánka na akci

Vážení přátelé,

rádi bychom vás pozvali na promítání a povídání nejen o Sluneční škole které proběhne 6.12.2010 od 19:00 v Divadle pod lampou v Plzni.
(http://www.podlampou.cz/index.php?option=com_contact&Itemid=3)

Pokusím se vám tam předat něco z toho, co jsem si odvezl z Indie a střevní problémy to nebudou! Fotografie, kratká videa a povídání naplní tento večer. Těším se na naše setkání a nezapomeňte si s sebou přinést hlavně dobrou náladu!!! :)

Štěpán a Méďa(Vostuda)



Na následujících stránkách je možno rezervovat lupen:
http://www.podlampou.cz/index.php?option=com_staticxt&Itemid=43

Takový normální den ve škole

Je na čase napsati též něco o škole a popsat svoji denní rutinu, která mě zde dnem za dnem provází a v níž se obměňují pouze tváře turistů, kteří procházejí a kteří nám zpestřují stereotyp školního prostředí.

Je sobota ráno, jako každý druhý týden, i dnes mají děti školu. Probouzím se po sedmé hodině a jdu se vyvenčit. Při té příležitosti odemykám školu, aby školník či školníková mohli dovnitř. Školník je tu velice náročná funkce. Musí přijít dvakrát denně do školy, učinit několik neodkladných úkolů jako je zamést, uklidit záchody, připravit třídy, případně umýt okna a solární panely. Zajímavostí je, že tohle všechno mu nezabere více jak 30 minut ráno a třicet minut večer. Bohužel rychlost vykonaných úkonů odpovídá kvalitě. Okna jsou po umytí suchým hadrem ještě více od bláta, koberce ve třídách naskládané nesmyslně, asi dle systému "kam upadnou" a zametání je podobné hurikánu, který rozvíří prach po celé škole a poté zmizí. Z těchto důvodů musíme každý den chodit za školníkem a jako malému děcku mu připomínat co a jak má dělat. Už je začínám podezírat, že to dělají schválně zkoušejíce naši trpělivost.



I dnes očekáváme školníka či jeho ženu. Po odemčení školy zalézám jako králík zpět do vyhřátého klobouku, odkud se mi do prochladlé školy nechce vylézat. Bouchnutí dveří však ohlásilo příchod nějaké osoby, a tak chtě nechtě musím vylézt. Paní školníková nás poctila svojí návštěvou a dala se do každodenní rutiny. Jedním okem ji kontroluji, zatímco skáču z pyžama do svého oblíbeného oblečení. Dneska se necítím zrovna nejlépe, již několik dní se mě drží nějaké nachlazení či co. Děcka kolem nás denně kašlou, frkají a smrkají (do rukávů), takže není divu, že na mě něco prskly. Sedám si za úřední stůl, startuji náš computer s tím, že stáhnu došlou poštu. První děti přicházejí do školy. Už slyším jejich jekot, smích a hádky. S nimi se do školy dostavil též Singi (pes). Jelikož bere školu jako svoji boudu a nenávidí Indy, především místní domorodce (nikoliv děti), kteří po něm hážou kamením,chystám se ho odchytit, aby nám nesežral školnici. Kupodivu ji ignoruje a dělá, že tu není. Konečně dostal rozum a došlo mu, že natrháváním zadků domorodců se nikam neposune. Jdu tedy zpět do své kanceláře a zasedám k práci. Náhle se z chodby ozve řev, jekot, štěkot, vrčení a dětský pláč. Do toho všeho v pozadí zní hlas Nikol: „Štěpáne, chytni toho psa, žere nám školniciiiii!!!!“ No, a co mám já dělat. Startuji ze své židle a přibíhám na chodbu, právě když školnice zpacifikovala Singiho profesionálním hmatem pod krkem a přimáčkla ho na zem. Bohužel než tak učinila, stačil jí prokousnout nohu a z ruky vytrhnout kus masa. Děti kolem šílí, školníková v šoku, Singi též. Přebírám tedy kontrolu nad situací, vyhazuji děti ze školy (stejně mají venku nástup a čištění zubů), Singiho zavírám na záchod a školnici usazuji na židli poblíž kufříku s první pomocí. Za tu chvilku ji dokázal zřídit parádně. Beru si rukavice a rozstříhávám nohavici a rukáv košile. Rána na noze se jeví jako čistý průstřel, tedy prokoustřel, zato z ruky visí cár kůže a kousek masa. Zastavuji krvácení a uklidňuji školníkovou, že to nic není. Koukám kolem sebe, jestli tu je někoho, kdo by uklidnil mě. Nikdo. Naštěstí rána brzo přestává krvácet a ani to nevypadá na šití. Během několika minut je zavázaná, očištěná od krve a připravená k dalším pracovním úkonům. Tentokrát to Singi přehnal a vesničané mu s největší pravděpodobností dají za vyučenou. Právo, aspoň to lidské, je na straně školníkové. Po vyčištění krve vpouštíme děti zpět do školy a začíná výuka jako každou sobotu. Usedám zase ke své práci. Dlouho u ní však nevydržím. Po cestě se ke škole blíží parta turistů. Je to skupina Čechů, kteří procházejí údolím a rádi by s něčím vypomohli. Že prý mají několik hodin pauzu a večer se zase chtějí vydat dál. Vítám je tedy a pro jistotu se ještě jednou vyptávám, jestli opravdu chtějí vypomoci. Ujišťují mě, že to myslí vážně. Během několika minut mají v rukou krumpáče lopaty, kladiva, štětce a dostávají přidělené pracovní místo. Během chvilky to kolem školy vypadá jak v mraveništi. Jedni opravují provalenou zeď terasy pod školou, druzí makají na střeše a třetí dvojce holek máchá hadry kolem oken celé školy. Odpoledne vypadá škola jako ze škatulky.



Díky přítomnosti dvou budoucích doktorů, studentů čtvrtých ročníků lékařské fakulty, domlouvám odpolední výpravu do Ski, kam jsem před pár dny byl povolán k jedné nemocné ženě a nevěděl si s ní úplně rady. Jelikož jsme školení jen jako zdravotníci, nemůžeme si zde hrát na doktory, ale domorodci nerozlišují tyto dvě funkce a navíc nemají stejně na výběr. V místním kraji není jediného doktora a mohou se spolehnout jen na domorodé léčitele, kteří většinou praktikují jačí bobky s močí. Proto dojde-li na věc, raději přijdou za námi a dožadují se léků. Díky tomu, že zde medikamenty moc často neužívají a nejsou na ně zvyklí, mají na ně úžasnou účinnost a dost často funguje i obyčejná placebo léčba. Podání vitamínů tady na onemocnění účinkuje stejně jako nějaké drahé evropské léky. Domlouvám se tedy s lékaři, to ale až poté, co se rozhodli zůstat v Kargyaku o den déle. Čas totiž běží velice rychle a oni zjistili, že zadané úkoly nemohou ve dvou hodinách stihnout.



To už jsem zpátky ve škole, čas se posunul přískokem vpřed a už je po obědové pauze. Mám zrovna s několika dětmi hodinu hudební výchovy, kterou si sami vyžádali. Sobotní odpoledne totiž věnujeme kreativním činnostem jako je třída kreslení, třída ručních prací (pletení náramků) a hudební třída. Tu mám na starosti kupodivu já. Nejspíš proto, že dokážu pojmenovat všechny hudební nástroje, které tu máme k dispozici,zahrát několik akordů na kytaru a udržet při tom někdy i rytmus. Kluci především z druhé, třetí a páté třídy se za mnou vrhají do učebny. Rozděluji jim nástroje, jako jsou dřívka, činely, chrastítka, rumba koule včetně bubínku. Následuje něco, co ani vzdáleně nepřipomíná muziku. Všichni začínají mlátit do svých nástrojů neberouce ohled na okolí. Platí jen jedno pravidlo, a to být hlasitější než soused. Z praktického důvodu jsem jim nerozdal flétničky, které jsou též k dispozici. Tuto chybu jsem učinil před několika týdny a poté jsem několik dní slyšel pískání v uších!!! Hraji pár rytmů. Čekám, že se někdo přidá, avšak marně. Každý si jede tu svoji a o nějaké souhře si mohu jen zdát. Ukončuji tento bordel tak hlasitým pokřikem, až se nejmenší Randol posadil na zadek. Vysvětluji jim, že to takhle dál nejde a že je třeba začít hrát něco společného. Shodli jsme se na Dylanovi a jeho známé „Knockin´ on Heaven´s Door.“ Doprovázen všemi těmito nástroji zahajuji zpěv. Pravda, budeme potřebovat ještě trochu trénovat než se vydáme na soutěž školních skupin. Zatím Kargyak Dragons Band bude pracovat na svém sehrání a zlepšení. Po nějaké chvíli ztrácejí kluci ostych, vrhají se do popředí a začínají zpívat domorodé songy. Držím s nimi rytmus, což není tak těžké, jelikož místní domorodé písně mají rytmus raz dva, raz dva. Doprovázím naše zpěváky kytarou společně s bubínkem a dřívky. Po hodině a půl zpěvu, kdy už necítím bříška prstů konečně v pozadí zazní gong ukončující hodinu. Jako mávnutím kouzelného proutku zůstali ve třídě jen hudební nástroje a já uprostřed toho všeho. Pára nad hrncem se rozplyne pomaleji než tyto děti po zazvonění.



Beru přenosnou lékárnu a jdu se podívat na naše dobrovolníky, kteří venku pracují na zkrášlení školy. Odchytávám naše doktůrky, volám Singiho a vyrážíme do přibližně půl hodiny vzdálené vesnice jménem Ski za pacientkou. Do vesnice přicházíme chvilku po 4. hodině, kdy je většina vesničanů stále na polích, stavbách svých příbytků apod. Ještě než se dostáváme k mé pacientce, ošetřujeme jednu starší ženu. Dáváme jí prášky na bolest a mažeme revmatické klouby mastí. Přibíhá k ní další žena, také se dožadující pilulek na bolest. Že prý záda. Na závěr oběma kapeme do očí. Kapky do očí a takzvané painkillery jsou zde velice populární. Oči zde trpí kvůli neustálému suchému větru s prachem. Prášky na bolest frčí především u pracujících na poli. Po celodenní dřině na poli mají rozlámaná záda, záněty kloubů, natažené svaly. Noc poté většinou tráví v bdělém stavu, kdy kvůli bolesti nemohou usnout. Navíc spí na udusané hliněné podlaze, kde jen stěží můžete hledat pohodlí. Při tomto zatížení a nemožnosti regenerovat vypadají místní lidé velmi ztrhaně. Třicetiletá osoba svým zevnějškem působí spíše jako čerstvý šedesátník.



Konečně se dostáváme k mé pacientce. Když jsem ji poprvé viděl, vypadalo to, že paní přijde o ruce. Nejspíš jí v zimě obě omrzly a nyní se k tomu přidal pravděpodobně zánět žil. Kůže na rukou, zvrásněná jak okolní hory, načernalé barvy a opuchlost dávaly najevo, že je něco špatně. O bolestivosti ani nemluvím. Paní si musela vytrpět. Teď, po několika dnech se však jeví kůže a ruce již mnohem lépe. Doktůrci se pouštějí do kompletního vyšetření. Závěr … ze zjištěných údajů není možné stanovit diagnózu. Je třeba návštěva nemocnice a kompletního vyšetření. Jenže k nejbližší nemocnici to je několik dní chůze a den jízdy autem. To pro místní obyvatele znamená při závažnějším onemocnění, jehož léčení v civilizovaném světě zabere pár dní, téměř jistou smrt. Dáváme jí tedy dostupné léky, které podle doktůrků nejméně ublíží a případně nejlépe zaberou. Mezitím, co provádíme toto ošetření pod modrou oblohou, rozkřiklo se po vesnici, že tu jsme. Z nedaleké stavby Komunity hall, kde bylo zjevně nejvíc vesničanů, přibíhají další pacienti. Během několika minut máme kolem sebe na 15 lidí, kteří nám naráz sdělují své problémy. Každý z nás si bere svého pacienta a jedeme jak na běžícím pásu. Popálenina nohy, rozřízlá hnisající ruka, bolest břicha, vyrážka, kašel, nachlazení a další a další problémy. Po několika desítkách minut rozdáváme poslední léky, vykapáváme poslední kapky, udělujeme poslední rady. Posledního pacienta s požadavkem na vytržení zubu odmítáme a raději balíme věci a odcházíme zpět do školy. Cestou se ještě stavujeme u starosty Ski, jehož dcera, která zrovna přijela na prázdniny z Manali, trpí výškovou nemocí. Po vypití čaje a snědení nabídnutého pohoštění vyrážíme k domovu. Bára a Martin jsou rozčarováni, vykuleni a překvapeni z toho, jak to zde chodí. Na tohle prý žádná škola nepřipraví. Směji se a dávám jim za pravdu. Klobouk dolů před Lékaři bez hranic a jejich prací v postižených oblastech.



Dorážíme do školy navečer. Sedáme k večeři a konečně přichází to dlouho očekávané uvolnění a v klidu posezení. Ne na dlouho. Přichází školnice na převaz a kontrolu, poté dvě ženy z vesnice, abychom jim nakapali do očí. Na závěr převazujeme našeho kolegu a dobrovolníka Petra, který předešlou noc upadl při cestě v noci na kamenech a rozsekl si ruku. Na doporučení našich lékařů, kteří zhlédli ránu, se chystám odstřihnout mu kus visící kůže. Petr, chudák, však při pohledu na šmikající nůžky trochu zezelenal a nakonec upadl do mdlob. Závěrem dne takováto perlička. Po několika desítkách minut, kdy už má Petr obvázanou ruku, je při vědomí a dopíjí druhý šálek velmi sladkého čaje, vrací se naše konverzační témata a zábava zpět k normálu. Kolem jedenácté hodiny se odebíráme všichni ke svým spacákům, řádně unaveni po dlouhém dni. To byla zase sobota.
A kdybyste si mysleli, že neděle je od slova nedělat a užívat si klidu, kdepak. Jediný rozdíl je ten, že ve škole nekřičí děti. Jinak je zde rušno je jako ve všední den. Vesničané přicházejí se svými problémy, taky turisti, obstaráváme práce na škole. To je zase dovolená! :-)

VOLNÝ VÍKEND NA VÝLET

Blíží se další volný víkend. Čas plynoucí zde se podobá divoké horské říčce. Než se nadějete, další týden se chýlí ke konci. Volný víkend a obvyklá otázka-co s ním? Již delší dobu mám v plánu navštívit Phukhtal Gompu, vzdálenou přibližně 30 km od Kargyaku. Do karet mi též nahrává nápad zorganizovat pro naše nejstarší školní děti výlet na toto svaté místo a navštívit zdejší mnichy. Je tedy třeba zrekognoskovat terén a zjistit možnosti a případně i nástrahy, které na děti cestou a na místě můžou číhat. Jako průzkumník jsem dobrý a průzkum bojem je moje oblíbená disciplína. Navíc budu mít možnost poklábosit s partou mnichů, mezi kterými již mám několik známých z výletu na Gomborančo a Kargyacké slavnosti.
Můj již dobrý známý indický průvodce a překladatel Don při přiblížení doby odchodu do Phukthálu začal couvat, nejspíš ho nakonec zviklala představa šlapání 30 km přes kopce v nadmořské výšce kolem 4000 m. n. m. a rozhodl se mne nedoprovodit. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že volný víkend budu trávit v okolí školy. Počáteční zklamání se nakonec změnilo ve smíření. A v ten okamžik mi život zase ukázal, jak je vypočítavý a dokáže zařídit nemožné. Z ničeho nic přišla z vesnice holčina jménem Dolma. Přišla využít naší elektroinstalace a solárních panelů na střeše k dobití svého mobilního telefonu. Při té příležitosti se mě zeptala, jestli nechci druhého dne doprovodit ji a její kamarádku při cestě do Phukthálu. Rozhodování bylo krátké. Dohodli jsme se na schůzce druhé den v brzkých ranních hodinách u jedné ze Stup za vesnicí (posvátné valy, zdi či nízké stavby podél cest obložené kameny s vytesanými nápisy, většinou na téma Ohmmm many pane dum).



Ráno vstávám za rozbřesku, jak je mi podobné, balím batoh stylem potřebuji vše. Když váha batohu překročila 20 kg, rozhodl jsem se, že to již stačí. Pořád mám ještě respekt (a do budoucna i budu) z těch hor kolem, a tak s sebou beru kromě plavek vše, co by mi mohlo pomoci k přečkání několika noci v těchto horách (včetně knihy Malý princ v angličtině). Nevím ani, jak to bude se spaním v Phukthalu a v jeho okolí. Však nejtěžší položkou byla lékárna. Můj indický průvodce Don (mimochodem toto slovo v Zanskarštině znamená jezte), který do svých 26 let byl mnichem, mě upozornil, že nejspíš budu léčit celou monastery, ať si vezmu dostatečné zásoby. Se vším svým vybavením pro vysokohorskou turistiku, knihou, jídlem a pár věcmi pro mnichy jsem začal sestupovat od školy dolů k řece na smluvené místo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se setkal s mými kouzelnými průvodkyněmi, jejichž půvab byl ještě umocněn oblečením, jako kdybychom se chystali jít na nákupy do obchodního domu za kopcem. Jedna z nich měla kabelku, druhá malý batůžek. Na sobě lehké bundičky, botičky jak do tanečních a pohled na ně spíš nasvědčoval tomu, že si holky spletly místo a čas … měly být o pár stovek kilometrů dál, na rozlehlém náměstíčku a tam vybírat kavárnu, do které zalezou. Někde byla chyba a začal jsem se obávat, jestli jsem to s těmi věcmi nepřehnal. Ignoruji jejich smích a narážky, zda mám na zádech celý svůj dům nebo zda se někam stěhuji a vyrážím směr Phuktál. Holky mě po pár desítkách metrů upozorňují, že bychom měli zvolnit, že tímhle tempem tam sice dojdeme dřív, ale zároveň padneme na hubu a nebudeme schopni ničeho jiného, než sténat a masírovat si ztuhlé svaly. Souhlasím a zařazuji se do jejich lajny. Jdeme jako jeden muž, vstříc novým dobrodružstvím a po chvíli zahajujeme zpěv zprvu anglických, poté holky zanskarských a já českých písní. Zjišťuji, že Dolma má úžasný hlas a vyzpívané výšky by jí mohli závidět i Simond a Garfangel. Společným zpěvem tak krátíme dobu chůze a přidává to na kouzelnosti scenérie kolem nás. Řeka, hory, pláně, modrá obloha a pálicí slunce. První z mých průvodkyň je přibližně 24letá učitelka z naší školy, kterou jsme zaměstnali na toto léto, po dobu jejích prázdnin. Její jméno je Tsela, je to rozená kargyacká holka studující medicínu. Druhá průvodkyně je Stenzin Dolma , též Kargyačanka, studentka magisterského programu vysoké školy v Jamu se zaměřením podobným jako má ekonomka.



Přijela do Kargyaku navštívit svoji rodinu, kterou opustila, když jí bylo kolem 10 let a rodina ji poslala za studii. Celých 12 let domů nezavítala a svoji rodinu neviděla. Až minulý rok poprvé o prázdninách měla možnost navrátit se do rodné vesnice. Jak mi sama řekla, je to pro ni hodně těžké, když si člověk zvykne na život ve městě, návrat do těchto podmínek je obtížný. Navíc jí zde zbyla z blízké rodiny už jen její nemocná maminka, kvůli které se nyní vrací co nejčastěji. Návštěva však obvykle netrvá déle než tři týdny. Musí zpět za školními povinnostmi. Tyto tři týdny návratu ke kořenům jsou však jako studená sprcha v ledovém království. Vesničané na ni koukají, jako na každého vzdělanějšího člověka než jsou oni sami, skrz prsty. Kolem rodiny je mnoho práce, takže ji hned zapřáhnou na poli. Když jsem ji viděl poprvé, přišla slečna s namalovaným obličejem, upravenými vlasy, dlouhými barevnými nehty, slušivou čistou róbou s vystupováním a angličtinou anglické královny. Po pár dnech, kdy se za námi stavila ve škole, již to nebyla ta nažehlená dáma. Špinavé staré oblečení, unavený zaprášený obličej, bolavá záda z pole a namalované nehty vzali za své již první dny. Ve zdejších podmínkách ženy stárnou velice rychle - ve dvaceti vypadají na 35 a ve 35 je tipujete na solidní důchodkyně. V Kargyaku žije nejstarší žena, je jí 60 let a jsou na ni náležitě pyšní. Dalo by se říci, že ji předvádějí jako místní kuriozitu. V Čechách v tomto věku jde člověk teprve do důchodu.



Abych nezapomněl, kromě těchto dvou průvodkyň se ke mně přidal na cestu též Singi, malý přesto velký psík, rasy Himavoř (pro neznalce kynologie – Himalájský voříšek). Svoji malou velikost kompenzuje inteligencí, vychytralostí a houževnatostí. Přišel ke škole asi týden po nás, a jak jsem časem zjistil, je to tulák místního údolí, který žije kočovný život. Tu žije s touto rodinou, tu s touto, dokonce jsem se později dozvěděl, že část svého života trávil též s mnichy v Phukthal monastery. Ale stereotyp odříkání manter a prostý život v klášteře ho po čase nejspíš omrzely a vydal se hledat dobrodružství do světa. Toto dobrodružství nalezl u nás ve škole a ve vesnici Kargyak. Paradoxně má stejný životní příběh jako můj indický přítel Don.
Singi a já jsme si od počátku padli do oka. Zpříjemňuje a doplňuje naši školní rodinu. Bohužel vesničané a procházející Nepálci mají z psů strach, především díky vzteklině, proto jim neudělají nic dobrého, zahání je kameny a klacky. Singi však tyto lidi pozná a buď jim trhá nohavice, nebo rovnou končetiny. Jednou z jeho schopností je rozpoznat dobrého a špatného člověka. Podle jeho chovaní a projevů okamžitě můžete určit, kdo se k vám blíží a co je to za osobu. Proto i někteří vesničané bojují za to, aby byl Singi vyhnán. Je prý nebezpečný. Nebezpečný to je, ale jen pro hajzlíky, kteří nepřichází do školy s dobrými úmysly. Jako například náš starý školník a jeho žena. Chodili každý den do školy a čas od času něco ukradli. Několikrát byli přistiženi, a i přes pokárání tak činili dál. Nejednou Singi roztrhal nohavici starému školníkovi a zavěšen na lýtko vlál za prchajícím školníkem jako praporek.
Tento psík se rozhodl mne doprovodit na mé dlouhé cestě a já byl za to rád. Cestou určitě potkám spoustu lidí a můj malý chlupatý průvodce mi poradí, jak s nimi jednat. Moje průvodkyně z něj byly zpočátku vystrašené jako každý Ind. Když jsem je však seznámil blíže, jejich strach se vypařil a v polovině dne se již dělily se Singim o své porce jídla div spolu nejedli z jedné misky.
Po hodině cesty a zpěvu naše čtyřčlenná výprava dorazila k horské říčce. Ještě den před tím se místo, na kterém jsme právě stáli, pyšnilo kamenným mostem přes řeku. V tuto chvíli zde však byly jen zbytky rozházených kamenů, které byly slabým důkazem o předchozí existenci mostu. Stojíme na břehu a je nám jasné, že máme problém. Sedmistupňová horská říčka se dravě valila korytem. Nu, nebylo na výběr, pokusíme se brodit. Vyrazil jsem s trekovými holemi a batohem na zádech do míst, která se jevila jako nejmělčí. Po pár minutách boje s proudem a ztráty citlivosti v nohách jsem se konečně dostal na druhou stranu. Přehodil jsem hole holkám, které už měly ohrnuté nohavice nad kolena a chystaly se do akce. Já měl vodu ke kolenům, holky skoro po pás. Zvládli to s houževnatostí domorodých žen a už jsme se sušili na druhé straně. Singi se smutným pohledem kouká na břehu s výčitkou na čumáku: „A co já?“ Zavolal jsem na něj, ať se vrátí do školy a vyšli jsme za naším cílem. Za necelých 10 minut se kolem nás radostně přehnala černá koule, která štěkotem a skákáním jako by říkala: „Podívejte se, já to dokázal! Jdu s váma!“ Přivítali jsme Singiho zpět mezi námi a pokračovali horskou krajinou zvrásněnou přírodními živly do neuvěřitelných útvarů. Mé průvodkyně se mě každou hodinu ptaly, zda se mi jde dobře a jestli mě ten batoh moc netíží? To byly dotazy. S dvaceti kilometry v nohách jsem měl chuť na tuto otázku odpovědět nepěkně. Když jsem se však dozvěděl, že mě čeká ještě deset dalších kilometrů, sklapnul jsem a raději šetřil síly.
K údolí, kde se nachází Phuktál jsme dorazili kolem 4. hodiny odpolední a čekala nás ještě dvouhodinová cesta skalní soutěskou po úzkém chodníčku klikatícím se vysoko nad řekou.



Jako by se člověk vracel do minulosti, do doby kamenné, do místa kde se zastavil čas a jen tak líně se převaluje nad tímto údolím. Městečko Phuktál Gompa jsme zastihli při západu slunce. Osvětlená skalní stěna, do které jsou vmáčknuté malé domky, tvořící společně překrásné skalní město, v jehož středu vyniká velká jeskyně, ve které je postaven chrám. Mniši v buddhistických rudých oblečcích pobíhají tímto městem jako mravenci, každý s nějakým cílem, úkolem funkcí. Toto skalní mraveniště přitahuje každoročně mnoho poutníků společně s turisty, prahnoucích po osvícení nebo alespoň nějakém vnitřním uspokojení. Mé průvodkyně při pohledu na tuto nádheru padají na kolena a třikrát se uklání po buddhistickém zvyku. Já pomalu vyrážím podél malé stavby, o které jsem se později dozvěděl, že funguje jako hostel. Naproti mi vyrazili dva mladí mniši. Pozdravil jsem se s nimi, odpověděl jim, kolik lidí jde se mnou a kolik koní máme. Po této vyčerpávající informaci, kdy jsem nahlásil 3 lidi a jednoho psa jsme společně počkali na zbytek mé skupiny. Pak nás doprovázeli až do samotného městečka. Jako bych měl pocit, že nás hlídali, připadal jsem si, jak důležitá osoba, kterou její strážci obstoupili a chrání před útoky zvenčí. Šel jsem tedy poslušně mezi těmito mnichy až na malé náměstíčko, kde se shromáždili další mniši. S pocitem zajatce jsem se postavil doprostřed této skupiny mnichů společně s průvodkyněmi a jen jsem tak tiše vyčkával, co přijde. Nakonec přišel mladý mnich, kterého jsem již dříve viděl v Kargyaku a ten nás odvedl z této skupiny k sobě do skromného pokojíku. Procházeli jsme skalními výklenky, jeskyněmi, temnými chodbami, které se dělily a vedly někam hluboko dovnitř skalního útesu. V duchu jsem si říkal:,, Na tomhle místě, kdyby mě někam zamkli, už mě nikdo nikdy nenajde. Kdyby mě tam nechali, snad bych nenašel ani sám sebe. S radostí jsem shodil batoh ze zad před pokojíkem mnicha a raději se přidržoval něčeho jako zábradlí, jelikož jsem měl pocit, že vzlétnu. Pohostil nás čajem a sušenkami a mé průvodkyně mi sdělily, že pochází také z Kargyaku a že mnichům řekl, že ony jsou jeho sestřenky a mě představil jako ředitele školy. Díky tomu jsme měli zajištěný volný pohyb po městečku a obdrželi též pozvání na večeři od jednoho ze starších mnichů. Nemohl jsem se vynadívat na tu skalní architekturu a na ty neuvěřitelné skalní převisy, pod kterými se mačkaly baráčky, terasy, proplétané schodišti.
Informaci od průvodkyň o blížící se večeři jsem uvítal s nadšením, po celodenním plahočení a jediném stravování v podobě campy mi už přestalo kručet v žaludku a začala tam hrát filharmonie. Campa je dobrá na zaplácnutí, ale ne na celodenní stravování. Můj batoh prý můžu nechat v tomto pokoji a po večeři se proň vrátíme. Vzal jsem si tedy aspoň bundu a pár bonbonů (pro případ, že by večeře nebyla schopna pokrýt mé energické nároky) a půjčil též s úsměvem vítěze (že jsem netáhnul batoh zbytečně) jednu z bund Dolmě, která konstatovala, že to s oblečením podcenila a jedna mikina ji v tomto prochladlém skalním městě nezahřeje. Slezli jsme schodiště vytesané do skály, z kterého pohled dolů způsoboval přinejmenším šimrání v podbřišku. V evropských horách by to bylo minimálně zajištěno ocelovým lanem a kramlema, přičemž s bych si s radostí připnul feritový set. Pod schodištěm se nám naskýtal pohled přibližně 60 m volného srázu končícího v divoké řece. Při tomto pohledu je mi jasné, proč mají mniši zakázáno požívat alkoholické nápoje. Zavrávorat na některém z těchto chodníčků, či schodišť by znamenal pád ze skalního útesu s velmi tvrdým dopadem, v lepším případě na vodní plochu.



Slezli jsme k nejníže položenému domku na konci schodiště věrně následováni Singim a zvědavými mnichy. Protáhl jsem se úzkými dveřmi a chvilku mrkal očkama, abych se rozkoukal v tmavé chodbě. Po chvíli se ze tmy vynořilo schodiště. Starší mnich mi pokynul, abych po tomto schodišti šel. Dostal jsem se do malého pokoje, s podlahou vystlanou koberci, se dvěma prosklenými stěnami s výhledem do údolí a propasti pod námi. Usadil jsem se u jednoho z oken a zaujal pozici buddhy. Mé průvodkyně a Singi zasedli vedle mě. Po chvíli vešel i mnich. Pohleděl na malého psíka a něco k němu pronesl. Jak mi později přeložily holky, jsou to staří známí a prý u tohoto mnicha Singi strávil rok života. Posadil se proti nám a zapálil plynový vařič na malém sporáčku. Bude čočka s těstovinami vyrobenými z mouky, sdělily holky. Mnich začal předvádět své kuchařské dílo a během tři čtvrtě hodiny připravil chutný pokrm. Ve zdejším kraji, když vás někdo pozve na večeři, není to, že byste přišli k hotovému. Pěkně se posadíte vedle kuchaře a celý proces vaření s ním absolvujete. Je to společně trávený čas s očekáváním naplnění žaludku. V průběhu přípravy pokrmu i po ní toho bylo řečeno mnoho, ale mě byla bohužel komunikace odepřena, protože se bavili především v zanskarštině a občas přešli do hindu. Já jsem jen tak seděl a snažil se alespoň z gest pochytit, o čem je řeč. Sem tam Dolma, či Tsela něco řekly anglicky, to abych se cítil též zapojen. Ale většinou to byl dotaz na to, jestli se nenudím, jestli mi nevadí, že budu spát v pokoji sám, jestli věřím na duchy a jestli jsem křesťan. Tyto dotazy jsem z počátku bral jako konverzační, ale pak mi začalo hlodat jejich spojení. Starý mnich se rozhodl mě ubytovat v pokoji po jiném mnichovi. Holky budou spát u něj a on půjde někam jinam. Souhlasil jsem a raději se nevyptával na spojitost pokoje po mnichovi s dotazem na to, jestli věřím na duchy. Rozloučil jsem se tedy po večeři s holkami a vyrazil směr pokoj s mým batohem. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že pokoj je zamčen a jeho majitel k nezastižení. Starý mnich na to reagoval dotazem, jestli mi nevadí spát jen pod dekou. Táhnu na zádech 20 kilo harampádí a nakonec nic z toho … jako suché triko, čisté spodky, zateplené spodní prádlo a hlavně můj krásný měkoučký a teploučký spacáček, to všechno teď bude trávit noc někde jinde, abych si to zítra zase hodil na záda a táhnul zpět 30 km. Pokrčil jsem rameny a smířil se s osudem. Zpocené věci na mě uschnou a vzal jsem si alespoň bundu, kterou v nejhorším využiji, jako dodatečné přikrývky. Dovedl mě skrze temné chodby ke dveřím hliněného baráčku. Otevřel je a zmizel vevnitř. Já a Singi jsme se na sebe podívali a vlezli za ním. Jednalo se o baráček s chodbičkou, na jejímž konci byla latrína, ke které se ještě vrátím. Boční stěnu chodby zdobily dvoje dveře, které vedly k pokojům o velikosti 3x3 m. Ani jeden nebyl v současnosti užíván, přestože oba byly plně vybaveny. Tedy matrací, dekou, vařičem, pár kusů nádobí a kamny vprostřed místnosti. Na kamnech ležel hrnec s nedopitým čajem. Podle stavu čaje, který se tvářil, že v něm začali vznikat nové neznámé organismy, jsem poznal, že majitel tohoto pokoje zde dlouho čaj nepil. Poděkoval jsem mnichovi a zeptal se, kdy pro ně začíná den a že bych rád navštívil ranní meditaci. Odpověděl něco jako že kolem páté ranní a odešel. Osiřel jsem v pokoji. Ještě že tu byl se mnou můj čtyřnohý přítel. Ten se bez váhání uvelebil na nějakém polštářku a dal chrápáním najevo, že už toho pro dnešek má dost. Kdo by se divil. Rozbalil jsem deku a položil se na kavalec. Skrze okýnko byly vidět obrysy skal a nebe plné hvězd. Rozrušen novým prostředím a unaven tak, že jsem ani nemohl usnout, rozhodl jsem se vyrazit na krátkou procházku po setmělém Phukthálu. Bylo přeci jen teprve půl desáté a trocha čerstvého vzduchu mi jen prospěje. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vzal za venkovní dveře a zjistil, že jsou zamčené zvenčí! Ocitl jsem se ve vězení. Uprostřed Himalájí, v zapadlém chrámovém městečku daleko od civilizace, zbaven všech věcí, uzamčen v hliněném baráčku postaveném na skalní římse desítky metrů nad zemí. Tato situace ve mně vzbuzovala jistý neklid. Přičtu-li ještě přinejmenším zvláštní dotazy na moji osobu, na témata, jsem-li křesťan a věřím-li na duchy, můj řitní svěrač se začal samovolně svírat více a více. V hlavě mi proběhly scény z hororových filmů a uvědomil jsem si, že takovou situaci, v jaké jsem se ocitl já, ještě nikdo nenatočil a že by to stálo za zvážení. Vrátil jsem se zpět na svůj kavalec a okouknul ještě okna. Nešly otevřít, a i kdyby, musel bych umět létat. V mém malém domácím vězení jsem se tedy uvelebil do polohy ležmo, zabalil se do deky a než jsem stačil skrze okno napočítat pět nejzářivějších hvězd, usnul jsem únavou, jak když mě do hlavy praští. Vzbudilo mě až hlasité prdnutí mého parťáka Singiho. Koukám na hodinky. Odbývá právě třetí hodina ranní a mě přepadla neuvěřitelná žízeň. Znovu se pokouším otevřít mé vězení a používám též sílu, ale dveře jsou příliš odolné. Místní stavitelé si dali záležet na pevnosti. Vracím se do temného pokojíku a hledám něco, co bych mohl vypít. Je tu nabídka čaje na kamnech. U něj mi však vadí, že nejsem sám, kdo tento čaj pije a že ti malí živočichové, v tomto čaji plovoucí, v něm byli první. Prohledávám řadu desetilitrových barelů stojících v rohu. V jednom je kerosin, druhem sucho-prázdno a třetí má na dně něco jako vodu. Nalévám ji do hrnce, který jsem nalezl na poličce a vyhnal z něj spící brouky. Ještě že má každý pokoj vybavení propanbutanový vařič. Rozdělávám oheň a připravuji se na čaj o třetí hodině ranní. Problém je, že tu nevidím čaj. Nakonec piji převařenou vodu, která stejně tak dobře hasí moji žízeň. Zaléhám zpět do svého pelechu a opět upadám do kómatu.
Probouzí mě až vrčení a štěkot Singiho. Vypadá to, že se někdo vkrádá do mého útulku. Toto vrčení nevěstí nic dobrého. Házím na sebe bundu, beru čelovku a sahám k pasu po noži. Sakra, nechal jsem ho na bederním pásu u batohu. No, tak holt pěstní souboj, noční návštěvníku. Vlézám do chodby. Ta je prázdná. Jdu ke dveřím které byly celou noc bezpečně zamčené zvenčí a zjišťuji, že jsou přiotevřené. Otvírám je a za nimi stojí velký černý pes. Znám ho již z předchozího dne, kdy se k nám pár kilometrů před Phuktálem připojil a jako můj strážce následoval každý můj krok. Rozhlížím se po temné uličce. Kromě psa zde není ani živáčka. Toto místo se všemi temnými kouty a tichem, které můžete slyšet, mi nahání husinu na zádech. Koukám na hodinky. Chybí patnáct minut do páté hodiny ranní. Vracím se tedy zpět do svého ubytování, poklízím po sobě deku a pelest. Přichází řešení dalšího existenčního problému. Včerejší večeře si žádá opět spatřit světlo světa. Jdu tedy na konec chodby, kde spatřuji turecký záchod, tedy díru do podlahy na konci chodby. Problém pro Evropany v Indii v tomto směru spočívá v absenci toaletního papíru na všech toaletách. Moje železná zásoba je bezpečně zamčená v batohu na podlaze pokoje mladého mnicha. Krokem baletky přebíhám zpět do pokoje a hledám něco, co by mohlo substituovat tak důležitou věc. Nic papírového kromě pár knih zde není. Sakra, copak mniši nečtou noviny? Nakonec mě zachraňuje kus hadru ležícího na podlaze. Odděluji potřebnou část a vyrážím zpět na konec chodby. Adrenalin zde zažijete i na záchodě. Jelikož je toto město celé na skále, netíží je problém s přeplněnýma latrínama. Záchody jsou většinou zavěšeny v převise s trajektorii vašeho lejna kolmo na vrstevnice využívajíce gravitační zákony. Tímto způsobem urazí kolem 60 m a dopadají do řeky. V případě tohoto záchodu můj výtvor čekalo uražení ještě delší dráhy. Pohled do té díry mi způsobil mírné šimrání v podbřišku. Usadil jsem se a jak bývá na toaletě zvykem, trávil jsem čas koukáním kolem sebe. Až teď jsem si uvědomil, že stojím na hliněné podlaze malého balkonku. Stavební materiál, který zde používají je dřevo a hlína. V současné chvíli mě držela ve vzduchu podlaha a bránila, abych nenásledoval trajektorii mého lejna, tvořená několika ztrouchnivělými kulatinami přikrytých hlínou. Prohlídnul jsem okolní stěny, jestli náhodou je někde nějaké držadlo nebo cokoliv čeho se případně držet při selhání nosnosti podlahy. Holé stěny dávaly najevo, že tu není šance, pokud nemá člověk ruce spidermana. Toto a pohled skrze tu díru (lezci, ale i nelezci si dobře vybavují pohled do hloubky pod sebe a jaký to má „stěnový“ efekt) způsobil urychlení celého procesu a už jsem zase stál na pevné zemi.
Velký černý pes stále čekal u venkovních dveří. Vypadá to, že mě chce někam dovést. Ničemu se už nedivím a následuji tohoto psa, který vždy uběhne několik metrů a pak se otáčí za mnou, aby zkobtroloval, jestli ho následuji. Volám na Singiho, ale ten odmítá opustit domovní dveře, jako by se něčeho bál. Jdu tedy bez něj, v závěsu za velkým černým psem úzkýma chodbičkami. Opět si vzpomínám na různé scénáře hororových filmů. Zrovna procházíme skalní chodbou, která se stáčí v pravém úhlu doprava. Čelovkou svítím rovně, kde mi něco přebývá. Jako by jiná chodba pokračovala rovně. Svítím dopředu a vidím úzký průchod a za ním otevřený prostor. Svítím na podlahu, kam chci vkročit a hle … pode mnou propast temná. Nějaký vtipálek udělal průchod do nikam. Pravda, musí to být úžasný výhled za dne, ale v noci má člověk se slabším světlem jdoucí touto chodbou o další reinkarnaci postaráno. Zatáčím tedy do té správné chodby za mým průvodcem a raději už svítím pod nohy pořád. Skalními chodbičkami jsem se dostal až k hlavní jeskyni, kde nacházím Gompu. Tento chrám leží uprostřed obrovské jeskyně. Tato Gompa prochází posledních pár let rekonstrukcí, takže můžete vidět všude kolem stavební materiál, piliny, dřevěné trámy. Funkčnost je po celou dobu zajištěna a vnitřek je provizorně upraven, aby přicházející poutníci měli kde meditovat. V pět hodin akorát začínají ranní meditace. Zjišťuji, že můj velký černý pes někam zmizel. Stojím stranou od Gompy a z druhé strany z jiné menší jeskyně ke mně přichází mnich a naznačuje, ať jdu za ním. Lezu do velké jeskyně, kde se v jednom koutě nachází obrovská pec a na ní se vaří hrnce s něčím bílým. Velikost těchto hrnců je srovnatelná s velikostí mojí vany a jeden z mnichů v ní míchá lopatou. Tak tohle je jejich kuchyně. V jeskyni o velikosti 6 na 10 metrů je kromě kuchaře a jeho dvou pomocníků též několik snídajících mnichů. Uvolňují mi jeden z kanystrů na vodu, abych se mohl posadit a přináší mi hrnek se sladkým čajem. Čaj ve mně zasyčel a už mi nalévají další. Při pátém hrnku zaháním svoji ranní žízeň. Mniši se vesele baví a podávají mi něco mezi kouskem placky a chlebem. K tomu dostávám další čaj, tentokrát slaný s jačím tukem. Tuto dobrotu bych si po ránu odpustil, ale když už mi ji nalili, nedá se nic dělat, vyprazdňuji hrnek a kuchař mi přináší tu bílou věc, kterou míchal a nabíral lopatou do kýble. Z kýble už nabírá do mého hrnku naštěstí naběračkou. Jedná se, jak brzo zjišťuji, o rýži se sušeným ovocem a mlékem. Tedy rýžovou kaši. Hodila by se špetka cukru, aby to mělo nějakou chuť. Současná chuť by se dala přirovnat k chuti mýdla s něčím silně připáleným. Rýže měla též silný uzený nádech kouře od jačího trusu, na kterém zde vaří. Podle veselé konverzace a vtipných poznámek mnichů, kteří obdrželi též svoji porci, jsem usoudil, že asi nikdo z tohoto jídla nemá gastronomický orgasmus. Pobaveně mi přidávají pokaždé, když vyprázdním svůj hrnek. Snažím se citlivě odmítnout, ale nemám sílu říci ne a ucuknout před blížící se naběračkou. Takhle jsem tedy dostal ještě třikrát přidáno. Potřetí jsem se raději už zvednul a šel tu dobrotu dojíst ven a rovnou jsem tam ,,náhodou" zapomněl hrnek.
Po takto vydatné snídani, se zalepeným žaludkem jsem vyrazil do Gompy. Zde probíhaly modlitby a mniši mě dovedli na jedno z předních míst, kdy jsem seděl přímo vedle mnicha odříkávajícího mantru. Místnost byla naplněná jak kostel na štědrý den a všichni ti poutníci a mniši sedící kolem sledovali každý můj krok a pohyb při cestě na mé místo. Ve své červené Tilakacké bundě jsem byl jak pěst na oko mezi poutníky zahalenými do kabátů z jačí vlny. Proto si mě možná mniši posadili vedle sebe. V pozici lotosového květu, nebo něčemu tomu podobného, jsem vydržel kolem hodiny sledovat dění kolem mě, ranní rituály. Po půl hodině jsem přestal být zajímavý i pro domorodé návštěvníky a ti si začali všímat svého. Po této době přišlo něco jako přestávka. Té jsem využil k rozhovoru s mnichem sedícím vedle mne. Jmenoval se Lobsang a bylo mu čerstvě dvacet. Na tomto místě je prý už asi šest let. Vyptával se na mě, co dělám, kde a s kým. Rozhodně nám konverzační témata nechyběla. Poté mě vyzval, abychom šli obejít několikrát čoton vedle Gompy. Vypadá to jako stavby, které vídáte podél cest. Zdejší měla navíc modlitební váleček, kterým jste zatočili, když jste ho míjeli a zvon, na který jste zvonili každé třetí kolo. Zvláštností byla podlaha. Byla prošoupaná o dobrých půl metru. Věřím tomu, že za pár let tu budou mít docela hlubokou studni. To až se prošlapou do spodních pater skály a … propadnou do nějaké podzemní řeky. Při tomto pochodu, kdy jsem si zazvonil tak šestkrát, jsme probrali téměř vše. Na chvilku jsem se zadíval ke stropu, a když jsem spustil zrak zpět, Lobsang nikde. Udělal jsem ještě pár koleček, než jsem si všimnul, že vystoupil z řady a nyní na mě čeká o pár metrů dál mimo tento kolotoč. Vystoupil jsem z něj též a strávil ještě chvilku s Lobsangem a dalšími mnichy, kteří se k nám připojili do našeho diskusního kroužku. Zjistil jsem, že se blíží sedmá hodina a že bych se mohl jít porozhlédnout po mém dámském doprovodu. Zastihl jsem je ještě rozespalé v jejich pokoji, rozčesávající si vlasy. Byly překvapené, že už jsem na nohách, ani jsem jim raději nevyprávěl o mém nočním a ranním dobrodružství. Domluvili jsme se, že kolem deváté musíme vyrazit na cestu zpět do Kargyaku. Kámoš Singi se líně povaloval nyní na jejich pelestech. Potvůrka chlupatá, dá raději přednost válení se s babama, než aby mě doprovodil a chránil na průzkumu. Dohodli jsme se na srazu, ony šly do Gompy vzdát holt Dalajlámovi a já se Singim jsme vyrazili nad městečko do skal. Veden Singim jsem stoupal mezi baráčky, až jsme se dostali na náhorní plošinu, z které byl úchvatný výhled do údolí a na koryto řeky táhnoucí se společně mezi skaličkami daleko do neznámých himalájských kopců. Takovéto místo, s tímto výhledem je ideální na zastávku, posazení se a vyčištění hlavy. Jen tak sedíte, na nic nemyslíte, jen jste tady a teď. Sledujete ptáky křižující oblohu, využívající vzdušných vírů k stoupání, zvrásněné okolní vrcholky, některé dosahující šesti tisíc metrů, divokou řeku po staletí se zařezávající do okolních skal. Singi znuděně zalehl ve stínu vrcholového čotonu a sledoval se zájmem každý můj pohyb. Moc jich ale nebylo. Sedl jsem si na kraj skály a jen tak vyvěsil a kochal se. Ani nevím, kolik uběhlo času, ale bylo třeba jít dál. Cestou zpět jdu kolem hliněného baráčku stojícího na kraji skalního městečka. Na jeho střeše stál mnich ve středních letech. Singi doběhl k němu a já ho následoval. Pozdravil jsem podle vzorců slušného chování a nasadil úsměv od ucha k uchu, který používám při navazování kontaktu s mnichy v Zanskaru. Opětoval mi úsměv a pozdrav. Ale u toho jsme též skončili. On neuměl anglicky, já neuměl tibetsky ani zanskarsky. Po chvíli stání na střeše, kdy si hrál se Singim a dával najevo, že je to pěkný pes, mi naznačil, abych ho následoval. Pozval mě do svého útulného pokojíku. Hliněná podlaha přikrytá pestrobarevným kobercem, stěny obložené dřevem, na kterém se vyjímají obrázky Lámů s obrázky božstev. V rohu stojí skříňka a několik poliček přeplněných knihami. Sedám si k malému stolku na zemi a dostávám čaj a kus chleba. Jako zákusek kuru. Singi uléhá vedle mně. Mezinárodní posunkovou řečí se dorozumíváme a nacházíme několik společných slov jako čaj, dalajlama, Tibet, teacher. Zjišťuji, že se jedná o Tibetského učitele a lámu, který zajišťuje výuku v Phukthálu. Říkám mu, že jsem též učitel v Kargyaku a oba poté s nastavenými úsměvy pokyvujeme hlavami a mlčky na sebe hledíme. Dalším zkoumáním pokoje nalézám kalendář s obrázky švýcarských hor. Ukazuji na něj a říkám ,,Europe“. Toto slovo přerušuje naše několikaminutové mlčení. Kýve na souhlas a opakuje „Europe.“ Tak na tom jsme se shodli. Ptám se na jeho jméno, přičemž ukazuji na sebe a říkám Štěpa (ve zdejších končinách je pro obyvatele příliš náročné jméno Štěpán a nazývají mě všelijak. Nejčastěji Šepa, proto když se představuji, užívám zkráceně Štěpa) Kouká na mě, ukazováčkem míří na sebe a opakuje Čapa. Tak nevím, možná se budeme muset k této konverzaci vrátit později pro ujasnění si jmen. Naznačuji, že musím jít zpět do Kargyaku, děkuji za jídlo a čaj, podávám mu ruku mezi dveřmi. Vychází za mnou, mává mi na rozloučenou. Příjemný pán, škoda že jsme víc nepokecali. Možná příště.



Své průvodkyně nacházím v pokoji, kde jsme večer před tím večeřeli. Zrovna dobalily svá zavazadla, jsou připraveny k odchodu. Konečně se dostávám též ke svým věcem. S radostí si čistím zuby a provádím další úkony základní hygieny. Kolem půl desáté hodiny už mám zase 20 kg batoh na zádech a míříme směrem od skalního městečka. Naposledy se otáčím, mávám na rozloučenou Phuktálu a mé průvodkyně pózují před čočkou fotoaparátu z vyhlídky na město. Nakonec se přidávám, přeci jen budu mít alespoň jeden důkaz, že jsem tu byl s nimi.
Nasazujeme rychlé tempo směrem k domovu. Slunko kolem desáté začíná nabírat na síle. Díky skalnatému povrchu měsíční krajiny kolem teplota rychle stoupá nahoru a po chvíli si připadám jak na povrchu slunce. Div se nezačínají roztékat podrážky bot. Holky, jako by jim to nevadilo stále udržují tempo. Nechápu, jak to dělají, snad se nepotí a nepotřebují doplňovat tekutiny. Já mám po dvou hodinách chůze v puse jak v sušičce. Dopíjím poslední zbytky několik dní staré vody v camelbagu a ocitám se na suchu doslova. Naštěstí ve zdejších horách panuje zvyk, že potkáte-li stavení, zajdete na návštěvu. Domácí vás většinou pohostí čajem sladkým, slaným a campou. Radostně vítám v dálce stavení a už se nemohu dočkat, až smočím rty v čaji sladkém jako cecek. Hostitelé nás vřele přijali. Mé průvodkyně vedou zajímavé rozhovory, jejichž témata jsou mi utajeny. Sedím tedy a snažím se vypít co nejvíce čaje. Jde to ale blbě, protože jak bývá u čaje zvykem, vaří se. Místní zvyklosti nedovolují podávat chladný čaj, pokud čaj dostanete, musí se ještě vařit v hrnku. Pro mě to znamená, že po desítkách minut do sebe dostávám konečně první vychladlý hrnek. Když se chystám na další, holky se zvedají. Prý jdeme dál. Smutně koukám na plnou termosku nového čaje, pokládám hrnek a nahazuji svoje závaží na záda. Přibližně kolem poledne, kdy ze mě slunko dostalo poslední kapky tekutin, zastavuji paradoxně, abych se vymočil. Nechápu, kde se to ve mně vzalo a že se to nevypařilo již dávno před tím. Když vidím, že místo močení spíše práším, říkám si a dost. Sděluji Dolmě, že zastavuji a nabírám vodu z potoka. Zastavuje tedy též a čeká na Tselu, která má za námi již kilometrové zpoždění. Když jsme se zase všichni sešli, včetně Singiho, usazují se a koukají se zaujetím, jak čistím svými chemikáliemi vodu. Že prý za několik kilometrů bude vesnice, kde se stavíme na čaj a campu. Už campu nemohu ani vidět. A čaj? Ten mi též nepomůže. Teď potřebuji vypít alespoň dva litry vody a sníst něco, co má alespoň nějakou energetickou hodnotu. Posílám je tedy napřed a vytahuji vařič, vynikající čínskou polévku, která tedy nemá o nic víc energie než ta trocha campy, a tak do ní přidávám hroznový cukr, arašídy a zajídám ji chlebem od mnichů. Takovou hostinu jsem dlouho neměl. A to vše uprostřed těch obrovských plání obklopených skalnatými hřebeny. Singi zůstal se mnou a dostává též trochu bašty do bříška. Spokojeně oba uléháme do trávy, vždyť máme před sebou ještě celý den. Naší poobědovou siestu přerušuje až příchod nepálského mladíka. Singi zpozorněl už když byl několik stovek metrů od nás. Když se přiblížil na vzdálenost deseti metrů Singi vystartoval jako nikdy a jal se bránit naše odpočinkové teritorium. Nepálský mladík přišel o kalhoty, resp. o nohavici a utržil pár ran na lýtku. Odchytil jsem toho zabijáka Singiho a dal Nepálci najevo, že pokud nezmizí, znova ho vypustím. Bylo mi jasný, že Singi nemá s těmito lidmi dobré zkušenosti a ani já jsem neslyšel nic dobrého o nepálských skupinách přicházejících do Zanskaru za prací. Jejich denní mzda je v přepočtu 50 Kč (což je pořád více než dostanou v Nepálu) a když nemohou náhodou najít práci, musí krást a jíst, co přijde pod ruku. Myslím, že některý ze Singiho příbuzných skončil v žaludku tohoto Nepálce. Je to jeden z možných důvodů rozčilení mého malého přítele. Po této přibližně hodinové pauze, občerstveni a s novou silou vyrážíme dál údolím ve stopách našich průvodkyň. Šli jsme hodiny, batoh se pomalu změnil v bolestivé závaží, zařezávající se do ramen hlouběji a hlouběji. Slunko jako by v odpoledních hodinách ještě přidalo na intenzitě.
V šest hodin dorážím do Tanze, vesnice přibližně dvě hodiny chůze od Kargyaku. Potkává mě zde malý Samchok, studentík naší školy z třetí třídy. Hned mě táhne k sobě domů, do jedné z větších místností, kde je již usazená k večeři celá jeho rodina. Dědeček, maminka, dva bratři, sestra a tatínek, který je mimochodem státní školní inspektor pro naši oblast Zanskar. Dostávám čaj, campové bochánky s omáčkou, která způsobuje svojí pálivostí vyrážení kapek potu na mém čele. Tatínek umí dobře anglicky, začínáme tedy probírat školní záležitosti. Diskutujeme o problematice státních učitelů, budoucnosti dětí v naší škole a podobných tématech. Nakonec vytahuji lékárnu a dávám nějaké léky na bolest s kapkami do očí jeho starému otci. Zvedám se, že už je pozdě a musím vyrazit, abych došel do školy do tmy. Rodina mě přesvědčuje, abych zůstal přes noc. Most, který je za jejich vesnicí prý vzala voda a díky horku, co bylo celý den, začal tát sníh na okolních vrcholech. Koryto řeky se prý v současné době rozvodnilo tak, že není možné jej překročit. Vzpomínám si na předešlý den, kdy jsme tuto zábavu již absolvovali. Děkuji za nabídku, přesto vysvětluji, že se o to pokusím. Loučím se, přivolávám Singiho, který neznámo kudy (dveře jsme mu zavřeli před čumákem) vlezl dovnitř baráku a úplně normálně vpochodoval za námi do pokoje s tím, že se posadil vedle mě a čekal, co mu nabídnou. Když jsem přisvědčil, že je zde se mnou, dostal chlapec campu.



V závěru dne společně bok po boku vyrážíme na poslední, přesto jak se ukázalo, nejtěžší část cesty. Po půl hodině jsme u koryta. Už z dálky je patrný mnohem větší objem vody protékající korytem než předešlý den. Na břehu řeky vidím provizorní stan patřící partě nepálských dělníků, kteří zde díky nemožnosti překročit řeku zakempili na břehu. Přicházím ke břehu a zkouším hůlkou hloubku. Hloubka se jeví jako dobrá, u břehu to nebude nad kolena, přesto proud vprostřed koryta jeví známky dravosti. Chvilku si sedám na břehu a zvažuji pro a proti. Nakonec se rozhoduji pro pokus přebrodit řeku bez batohu a zjištění hloubky. Začínám sundávat kalhoty a to je signál pro Nepálce, kteří se srocují na břehu a čekají na to, jak se vykoupu. Jako na potvoru se na protějším břehu objevuje Dasal, chlapec z první třídy, který bydlí hned u této řeky. Mává na mě a naznačuje, že river no good. Mávám mu zpět a souhlasně kýváním. Ale neodradí mě to. Vynořuje se též jeho otec. Krása, několik Nepálců, Dasal s jeho otcem a Singi pozorují, jak se nořím do ledové vody (kolem 6stupňů). Voda mi stoupá stále výš, už je nad kolenama. Hledám rovnováhu a je mi jasný, že pokud mi silný proud podrazí nohy, svezu se jak na tobogánu mezi šutry do peřejí pode mnou. Dasalův otec mává, ať se vrátím zpět. Poté, co jsem bez batohu překonal nejtěžší část a zjistil, že to půjde, obracím se zpět. Dasalův otec to bere jako svoji výhru, domnívá se, že jsem ho poslechl. Vracím se na břeh, odkud jsem vyrazil. Beru batoh, mávám na Nepálce, ti mě ještě přesvědčují o tom, že můžu zůstat u nich ve stanu. Děkuji za nabídku, ale představa podlahy s dekou ve škole a teplé jídlo (ne campa) mě žene dál. Dasalův taťka, když vidí, že to myslím vážně, zouvá si boty též a vyráží mi naproti. Jelikož má však jen přes metr padesát, voda mu již metr od břehu sahá nad kolena a nemůže dál. A tak tam stojí s napřaženou rukou a čeká. Já ho vyřazuji ze své pozornosti a soustředím se pouze na rovnováhu. Krůček po krůčku postupuji s dvaceti kilama na zádech dravým proudem, který mám zatím ke kolenům. Milióny jehliček se zapíchávají do mých nohou, ale adrenalin je silnější a na bolest v mé mysli není zrovna místo. Balancuji na kluzkých šutrech s vodou ke kolenům. Doškrabal jsem se až k nejtěžší části řeky. Voda již sahá do půlky stehen. Dasalův otec něco křičí, asi rady kudy jít, ale já už mám nejlepší trasu dávno zmapovanou. Navíc mu zanskarsky nerozumím. Chvilku zastavuji v nejsilnějším proudu a snažím se najít ztracenou rovnováhu, poté co mi uklouzla noha na kluzkém placáku. Plavat s tím závažím na zádech bych opravdu nechtěl. Je mi jasný, že pokud to neustojím, přijdu v lepším případě o batoh. Opírám se pevně o trekové hole a soustředím se na tři pevné body jako při lezení. Konečně jsem se dostal z nejsilnějšího proudu. Ale ještě není vyhráno. Na druhé straně čeká Desalův otec s velkou touhou zachránit učitele svého syna. Když se dostávám na jeho dosah, chňape po mně. Nevím, co tím chce dokázat. Způsobilo to jen to, že mi narušil rovnováhu, vyrušil z koncentrace a dva metry od břehu zajistil další horkou chvilku. S jeho metrem padesáti, pokud upadnu, nezmůže nic. A to že mě drží za ruku v divoké řece, mi v současné chvíli mi opravdu nepomůže. Snažím se udržet na nohách. Hledám rovnováhu. Bez jedné ruky to jde však hůře, na té mi visí Dasalův otec. Nakonec jsem zvolil taktiku rozběhu a skoku na břeh. Několik vteřin balancování déle a máme oba jistou koupel. Nabral jsem poslední síly do už tolik necitlivých nohou. Jaký to byl úžasný pocit mít zase pevnou půdu pod nohama. Dasalův otec s výrazem hrdiny, který právě zachránil dalšího Evropana, stahuje nohavice a odchází domů. Dasal pobíhá kolem mě a ukazuje na Singiho. No jo, můj malý přítel zůstal na druhé straně. Koukám na své modré nohy a zpět na Singiho. V duchu si říkám: ,,Kamáráde, promiň, budeš muset počkat do rána, až opadne voda. Já už nemám síly jít to ještě jednou." Volám na něj, ať se vrátí do vesnice, kde má mimochodem několik spřízněných rodin. Singi přeměřuje malýma očkama obrovské peřeje, které jsou několikrát větší než on. Vidím, ale na jeho výrazu odhodlání pokračovat se mnou. Sakra, to nemůže přežít. Namáčí přední tlapky a kouká na mě s pohledem „kámo, já to risknu“. Je mi jasný, že tam skočí. Začínám tedy sundávat kalhoty a rozhoduji se o dalším brodění. Přece toho malého lumpa nemůžu nechat těm Nepálcům. Do večera by se opékal na jejich kerosínovém vařiči. Ani jsem ještě nerozepnul kalhoty a malý Dasal začíná křičet. Vidím, jak Singi vlezl do studené vody a silný proud ho strhnul. Malá hlavička se drží nad zpěněnou vodou a bojuje o každý kousek kyslíku. Vybíhám po proudu a snažím se ho mít stále na očích. Náhle přišla velká vlna a Singi mizí pod hladinou. Zastavuji se a očima projíždím každou následující peřej s přáním, ať se zase ta malá hlavička vynoří! Uplynula minuta či dvě a řeka patrně navěky uzavřela východ pro tohoto malého přítele. Sedám si na kámen a stále s nadějí hledím, že třeba se někde objeví dole po proudu. Srdíčko jako by se mi zastavilo a jen díky tomu, že vedle mě stál malý Dasal, jsem nezačal natahovat. Dávám hlavu do dlaní, sedím a přemýšlím. Tato drsná krajina si vzala další z obětí. Náhle mě z mého přemýšlení vytrhuje Dasalův křik „Singi, Singi!“ Koukám směrem, kam radostně ukazuje. Přibližně sto metrů po proudu vidím malý černý bod, podobný kryse, oklepávající se na břehu. Tak on to dokázal! Volám na něj a Singi rychlostí rakety probíhá kolem mě. Běhá jako šílený tam a zpět. Až po několika minutách tohoto sprintování zastavuje a přichází ke mně. Zjišťuji, že jeho malé tělíčko v té ledové vodě po tak dlouhou dobu úplně prochladlo. Snaží se během zahřát. Bohužel však zapadlo slunce, což je pokaždé provázeno příchodem studeného větru. Jeho zpětné zahřátí tedy závisí na mě. Beru na záda batoh, Singiho pod bundu a vyrážím na poslední hodinu pochodu.
Ke škole dorážím kolem desáté hodiny a až teď, při úplném vyčerpání si uvědomuji, jak je ta škola vysoko. Závěrečný kopec už lezu snad jen silou vůle. Uvědomuji si, že je to poprvé v životě, kdy se tak moc těším, až budu zase ve škole! Vítán Nikol u vchodu, schazuji batoh a nemám síly ani na to jít si lehnout. Ale výlet to byl príma, že Singi.

Školní výlet na posvátnou horu Gumburanjon

2.6. - 3.6.

Nové jitro přichází a přináší s sebou krásný den s oblohou bez mráčku. Vstávám s mírnou nervozitou při představě, že mě dnes čeká jedenástikilometrová trasa s přibližně 30 dětmi ve věku 6 až 15 let. Výlet k posvátné hoře Gumburanjon při příležitosti budhistického svátku, spojený s kempováním pod touto horou, je pro děti víc než svátek. Nás dospěláky však čeká dlouhá cesta nehostinnou krajinou himalájských kopců s malými divochy, kteří dělají všechno pro to, aby ve vás vzbudily pocit obavy a strachu. Běhání a skákání mezi obrovskými kameny, sjíždění strmých suťovisek nad horskou řekou po zadnici, brodění divoké řeky, to vše přitahuje pozornost našeho učitele, tak proč to nedělat?

V 8 hodin se pomalu schází všichni zúčastnění na místo srazu a začínáme nakládat potřebné vybavení pro naši společnou noc. Toto vybavení se drobet liší od zvyklostí českých výletníků. Hned z počátku mě překvapila solární baterie s panelem, následoval DVD přehrávač, reprobedny, nepostradatelné tábornické věci jako čtyřpatrový hrnec na momos (knedlíky) a neopomenutelné zásoby jídla. Původní plán naskládat to vše na jednoho až dva koně mizí s prvními dopadajícími paprsky slunka. Nakonec se tři poníci prolamují pod tíhou našeho nákladu. Děti z bohatších rodin přijíždějí též na koních. Naše výprava nakonec čítá kolem 7 koní :)

Rodičové předávají dětičkám poslední poučení, přibalují i svetříky navíc (ty budou potřeba-v noci bývá kolem –5 °C ) a mávají ratolestem na rozloučenou. Dáváme pokyn ke startu, k organizovanému pochodu. Následuje něco jako vlna tsunami při protržení hráze. Děti se rozutíkají po směru našeho pochodu, jejich energie srší všude kolem, vždyť se na tento výlet těšily už několik dní a je to tady… co bychom chodili spořádaně? V dáli nás již vítá svatá hora Gumburanjon, cíl naší cesty. Jdu vpředu s koňmi a pár dětmi, které se rozhodly mi zpříjemnit pochod. Vysvětluji jim, že se mi jde fakt blbě, když mi visí na nohách a rukách. Po chvilce to pochopí a jdou vedle mne. Při pohledu zpět na naši karavanu se dá jen stěží uvěřit, že se jedná o školní výlet na dva dny.



Po čtyřech hodinách dorážíme na místo našeho táboření, rozbíjíme tábor a zahajujeme vyvařování prvních pokrmů. Máme výhodnou polohu blízko Doksy, místa, kde žijí mladé dívky a ženy z okolních vesnic a starají se zde o chov jaků. Výhoda spočívá v dodávkách čerstvého mléka, másla a sýrů na požádání. Jako bonus beru zpěv spojený s tancem a úsměvy těchto žen. Přišly nás všechny navštívit a strávily s námi pěkné odpoledne.

Je to pro ně svátek, když vidí něco jiného než jen jaky a kamení. Děti po jídle vytahují míče, rakety, freesbeečka a pouští se do her. Nakonec stejně vyhrálo lano a společné přetahování ,do kterého se s chutí zapojili též kolemjdoucí mladí mniši, tábořící a modlící se u upatí hory Gumburanjon nedaleko od nás. Tyto hrátky mě nakonec málem stály zlomené zápěstí. To když jsem si nešikovně zamotal ruku do lana kdesi uprostřed a děti na obou stranách to braly jako signál k zahájení přetahování. Člověk ani netuší, jakou sílu má 30 dětí na jedné a 7 mnichů na druhé straně lana!



Mezi tím se učitelům podařila zapojit hudební soupravu a zahájili reprodukci zanskarské hudby. Nezasvěceným kolemjdoucím to mohlo vše připadat jako jistý druh pouti či kolotočů. Při pohledu na naše dva plátěné velkostany a při poslechu hudební soupravy a řevu dětí mi bylo, jako bych se na chvíli přesunul na domažlickou pouť.

Přichází večer, malí čertíci jako by byli neunavitelní. Do stanu a spacáku je dostává až zima spojená s větrem, který po západu slunka začíná prohánět údolím mráz. Ty nejmenší děti jsme nakonec museli přesunout do kamenných přístřešků v Dokse. Zde je díky jakům bydlících společně s pasačkami v těchto ubykacích příjemněji a teplota neklesala pod bod mrazu, zatímco my jsme měli ve stanu k ránu -4 stupně. Děti se ve stanu na sebe namačkaly po vzoru tučňáků antarktických a ty krajní dostaly deku navíc. Noční klid našeho tábora vyrušila až návštěva psa, který koukal po závětrném místě, kde by složil hlavu. Jekot v táboře a pobíhání dětí mě donutily vystrčit nos z vyhřátého spacáku, který jsem si pracně zahříval přes hodinu. Ve zdejším kraji se psů velice bojí, hlavně z důvodu vztekliny, která je zde reálnou hrozbou. Jednalo se o přátelského psa, doprovázejícího zdejší mnichy. Vysvětlil jsem mu, že ve stanu s dětmi spát nemůže a nabídl místo vedle mne na louce pod širákem. To se mu nezamlouvalo a tak zmizel pod záštitou noci.

Ráno nás přivítala zatažená obloha a husté sněžení. Ideální počasí na piknik. Děti se namačkaly do jednoho z velkých stanů a asistovaly při vaření. Zahájili jsme znalostní hry umožňující dětem realizovat se i v omezených prostorách stanu. Motivačním faktorem pro ně byly sladkosti, coby odměna za úspěch. Kolem poledne se vítr utišil, přestalo sněžit a slunko pustilo pár paprsků skrze řídnoucí mraky. Vzdal jsem toho najít cestu do kempu mnichů, kde probíhaly modlitby a nějaké další místní rituály. Děti to vše chtěly také vidět, ale stála nám v cestě jedna překážka. Dosti ledová horská říčka, která měla v tu chvíli vyšší průtok a nebylo možné ji přeskákat suchou nohou po kamenech. Dal jsem si za úkol najit brod, a umožnit tak dětem jejich přání vidět mnichy v akci. Několik nedočkavců se ke mě připojilo a šli jsme podél toku. Když jsem našel místo, kde bylo vody nad kotníky po celé šíři, vyhlásil jsem hru : postavme si přemostění. Děti začaly nosit kamení a házet je do řeky a pomalu se začala objevovat možnost překročení suchou nohou. Bohužel někteří jedinci to nevydrželi, sundali boty a vrhli se do studené vody. Než jsem se nadál, asi 8letý Namgyal byl uprostřed a nereagoval na mé volání, ať se vrátí. Když už byl téměř na konci říčky, uklouzla mu noha, zavrávoral a padnul do vody na kolena. Studená voda ho donutila pustit botky a ty se daly na dlouhou cestu po proudu do větší a silnější řeky. Zvedl se a rozběhl se směrem za nimi. V tomto kraji jsou boty velmi důležité a on si to uvědomoval. Já jen doufal, že je stihne chytit před tím, než se říčka vlije do řeky. Ani nevím jak jsem se octnul na druhé straně řeky a na stejném břehu jako on a běžel k němu ho podpořit v jeho záchranné operaci. Měli jsme jen rozdílné cíle záchrany. On pár tenisek a já jeho. Nakonec se bota uchytila na jednom kameni, před kterým, než se tam dostal, nezapomněl ještě jednou upadnout a namočit se.Vytáhl vítězně tenisku a já jeho. Říkal jsem si hurá !!! Ale nastal další problém. Ostatní děti se také zuly a vrhly se za námi. Zařval jsem na ně a zahnal je zpět s konstatováním, že nebudeme riskovat další koupele. Když jsem se otočil zpět k Namgyalovi, seděl na zemi a brečel. Brodit takovou ledovcovou říčku má jednu nevýhodu. Rychle vám v té ledárně zmrznou nohy. A to po pár vteřinách. On se v té vodě ráchal dobrých několik minut. Teď seděl s modrýma nohama a řval bolestí. Dal jsem se do zahřívání a uklidňování malého výtržníka. Obul si moje suché rukavice a za chvilku se mi vyjímal na zádech. Kvůli bolesti se nemohl postavit na nohy. Tak mě teď čekala cesta s 40kg špuntem na zádech a ještě úkol přeskákat řeku zpět. Nechtěl jsem se také koupat. Jako na zavolanou jsem v dáli zahlédl naše kamarády mnichy, přijíždějící na koních. Poprosil jsem jednoho z nich a on Namgyala nejen převezl přes řeku, ale odvezl ho zpět do tábora. Tam už na nás čekal oběd. Poobědvali jsme a začali balit věci k odchodu.



Jak to tak bývá, cesta zpět už není tak lákavá a zábavná hlavně proto, že se vyznačuje blížícím se koncem výletu. Mnoho dětí se tedy rozhodlo prodloužit si cestu utíkáním do jiných směrů a nacházením nových a nových lákadel, která jsou důležitější než návrat domů. Nakonec jsem musel uzavírat karavanu s holí v ruce a jako pasáček ovcí hrozil a hnal před sebou skupinku záškodníků. Děti to braly jako úžasnou zábavu a během hodiny se to vše změnilo v úžasnou hru na schovávanou s heslem „objeví-li mě platí: kdo uteče dál , vyhraje“. Já jsem tak pobíhal po pláních, koukal za kameny, pod kameny a přemýšlel, kde se tak mohou ti malý čertíci ještě schovat. Úloha to byla nelehká a s velkou radostí jsem uvítal obrys školy, který se po několika hodinách objevil na horizontu.

Po příchodu do Kargyaku jsem už ani neměl sílu vyškrábat se do závěrečného kopce ke škole. Zářící očka dětiček, úsměvy a zpěv, kterým si krátily poslední desítky metrů k domovu však byly odměnou a nějakým zázrakem mě to přeneslo přes toto stoupání. Shodil jsem krosnu, usadil do křesílka před školou a vzpomněl si na hlášku z jednoho známého českého filmu…,,To byl ale krásný den, viď, Alberte?“


To je zatím z mých zážitků vše, ne, že by jich nebylo víc, ale není čas a místo to vše vměstnat do této zprávy. Pokusím se poslat další holubici jak jen to bude možné..



Pro vás, kteří byste chtěli navázat spojení, je tu možnost poslat zprávu na náš satelitní telefon v podobě SMS. Není však jistý, že to dojde, protože v současné době zjišťuji, že Blažena (satelitní telefon zn. Thurya XT) doručí jen to, co se jí zlíbí. Tzn. SMS z netu 60% úspěšnost ale jen 100 znaků, při odesílání SMS od nás funguje jen s eurotelem, stejně tak směrem k nám eurotel vede, ale úspěšnost je také jen nadpoloviční. Ostatní operátoři...byla by náhoda, kdyby to došlo. V této záležitosti požádejte o kontaktní číslo na thurayu mailika moji sestřičku, která vám dá instrukce a webové stránky.

Jinak se omlouvám všem osůbkám, kterým bych chtěl moc napsat a i jsem se o to pokusil,ale statistiky thurye (Blaženy) jsou neomylné.Však já ji jednoho dne zlomím a podaří se mi ji připojit. Do té doby budu muset užívat dobrotivosti občasných holubů, kteří proletí Kargyakem.
Moc na vás všechny myslím a ač to zni divně, někteří z vás jste tu se mnou a dost mi pomáháte :), za což děkuji.



Pište novinky z domova a ze světa kolem. Doufám, že se mi podaří zprovoznit mail, a pak budu dychtivý po informacích. Posílejte to na ***@suryaschool.org.

Taky je možnost mi poslat SMS zdarma z webu. https://sms.thuraya.com/ ID:50263511 Počítejte však s tím, že spolehlivost tohoto zařízení je asi tak 50%. Tzn., že zpráva nemusí dorazit až ke mně, kousne se někde v systému, a pak je smazaná. Pokud píšete z mobilu, tak jsme zjistili, že SMS chodí jen na eurotel a z eurotelu. Je to boj s těmito zařízeními :)