Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

17.05.10

Ubytování v Darche



Ubytování v Darche nám náš řidič sehnal rychle. Šel od baráčku k baráčku, až nám přikývli, že zde můžeme zůstat. Naše ubytování je ve stylu hostelu, několik postelí v místnosti, pár peřin a stůl. Až po chvíli jsme si uvědomili, že jsme byli nastěhováni do nejluxusnějího pokoje ve vesnici. Domácí ho kvůli nám vyklidili a sami si ustlali na zemi v kuchyni. Kuchyně a jídelna je druhou místností našeho domku a zde Solam, majitel, provozuje restauraci. Komunikace s domorodci probíhala přes tlumočníka, našeho řidiče, který ovládal angličtinu. Ten však poté, co vypil čajík, nasedl a vydal se na cestu zpět. A tak jsme osiřeli.
Ale ne na dlouho. Po chvíli dorazil místní úředník, mluvící též anglicky, a začala jeho úřední činnost. Získával od nás info, odkud jedeme, kam a s kým, atd. Poté nám ještě předal odpovědi na otázky, jako kde je záchod a kde je koupelna. Po chvilkovém rozhovoru s majitelem se začal škodolibě usmívat a přeložil nám jeho odpověď. Na záchod se chodí vlevo od vesnice, podél řeky. A myje se také tam. Už to začíná být lepší a lepší … , ale stále si držíme komfort teplého jídla a pití (Solam a jeho žena vaří výborně !!!). Stejně tak pokojová teplota kolem 10-ti stupňů nám zcela vyhovuje. Víme totiž, že bude hůř.




Začali jsme se ve svém prvním výškovém táboře aklimatizovat, nacházíme se totiž za (nad) hranicí 3000m, tedy 3300m.n.m.. Všichni to zvládáme dobře a kromě pokousání blechami a jiným tvorstvem žijícím společně s náma v pokoji a občasnou rýmičkou nám nic nechybí. Jediné, co by se mohlo zlepšit, je počasí. Stále prší, sněží a je zima …, což nejsou zrovna nejlepší podmínky pro přechod 5ti tisícového sedla a několikadenní trek se spaním pod stanem a na sněhu. Musíme tedy zůstat několik dní na tomto místě. Čekat a čekat. Z Kargyaku by nám měli vyrazit naproti nosiči, kteří nám pomohou se zásobama, avšak zatím nemáme žádné zprávy o jejich úspěšném překročení sedla. A tak nám nezbývá než zůstat, seznamovat se s místními domorodci, trávit s nimi čas a poznávat jejich zvyky. Jídlo, spánek, čtení, psaní, procházka a znova jídlo … . Člověka to baví přesně 3 dny … a už jsme všichni jak na trní a vyhlížíme nosiče s touhou vyrazit do hor.




Dnes ráno jsem se po třech dnech bez koupele rozhodl pro návštěvu naší koupelny. Šel jsem asi tak půl kilometru po břehu a vyhýbal se minám v podobě lidských exkrementů. Jejich záchod funguje na přirozeném splachování. Pokládají své bobky na kameny u řeky a jednou za čas přijde velká voda a vše to spláchne. V současné době však dlouho žádná nepřišla, a tak se chůze po břehu stává dobrodružstvím, připomínající skákání po minovém poli. Když jsem se konečně dostal za zónu schozu, našel jsem si pěkný kámen v řece a odložil šat. S odhodláním eskymáka jsem se vrhl do ledové vody. Má cca 5 stupňů, i když můj tělní teploměr ukazoval méně, tedy 2cm … . Stal jsem tedy po pás ve vodě, přestával cítit nohy a hledal odvahu se ponořit. Nakonec jsem ji našel. Huááá … to bylo probuzení. Celý proces mytí jsem stihnul v 1 minutě a 34 vteřinách, včetně osušení. Nohy, které byly ve vodě nejdéle, jsem začal cítit asi až po 150 metrech běhu zpět do vesnice :). Ale není nad to se pořádně umýt !!!

Cestou necestou z Manali do Darchy



Přišel den D a ve středu ráno v pět hodin jsme naložili jeep až po střechu, resp. na střechu a společně s naším nepálským řidičem Dongo vyrazili na Rohtang pass (3978m.n.m.). Čekala nás 9ti hodinová cesta, celkem 120 km, z toho přibližně polovina po asfaltu, ¼ po sněhu a ledu. Zbytek po něčem, co připomínalo tankodrom a mnohé z toho by i ten tank měl problém projet. Vše bylo umocněno vzdušnou krajnicí, která se nás držela větsinu cesty. Při míjení protijedoucích vozidel či při předjíždění pomalejších vozidel člověka trochu mrazilo v podbřišku. Zato pohled do té propasti pod kolama zajišťuje stálý přísun adrenalinu.





Při jedné ze zastávek jsem udělal chybu a kouknul se na pneumatiky našeho vozu. Jako sliky na závodní okruh by byly dobré, ovšem za těchto podmínek jsem byl překvapen, že jsme se udrželi na silnici. Čím více jsme se blížili k vrcholu passu 3978 m.n.m. , tím více přibývalo sněhu a ledu. Více a více se tvořily kolony. Situace se začínala stávat neřešitelnou. Auta jela shora, zdola a na úzké silnici a na ledu nebyla schopná se vyhnout. A tak jsme tam stáli proti sobě, řidiči pobíhali kolem a snažili se zorganizovat nějaké řešení, ale marně. Vždycky se nějakým zázrakem někde udělala škvíra a my jí proklouzli. Toto proklouzávání bylo též zajímavé. Díky slabším pneumatikám se náš řidič nerozjel do kopce, a tak to vždy musel rozjet a udržovat na minimální rychlosti. Auto plavalo ze strany na stranu a my se pomalu blížili k vzniklé škvíře mezi auty. Někdy pro umocnění tuto škvíru ohraničovala krajnice a propast několik stovek metrů dolů.





Náš nepálský řidič byl opravdu člověk na svém místě a jeho schopnosti řídit za těchto podmínek to prokázaly. Museli jsme tlačit jen jednou. Ale stálo to za to. Po roztlačení nemohl zastavit a nabrat nás, a tak celá naše tlačící posádka vozu, kterou tvořila Nikol, Hilda a já, musela několik stovek metrů pěkně během překonat a dohonit náš vůz až na kopci. Za normálních okolností by to byla sranda, ale v této nadmořské výšce 3500m byl běh výkon pro našince zatím neokusený. Po dosažení vrcholu Rohtang pasu už nás čekali jen samá pozitiva a sociální jistoty. Cesta se jen místy měnila v oraniště, která lemovala obrovské kameny držící jen na čestné slovo. Občas přes cestu protékala řeka či se přeplazil zával. Náš vůz a řidič si však se vším poradili.




Až jsme dojeli do Keylongu … zde se ukázalo, že cesta byla pro jeep přeci jen náročnější a museli jsme udělat zastávku u místního automechanika, který nám opravil uvolněné uchycení předního kola. V těchto podmínkách, především při sjíždění serpentin, udělal řidič dobře, že nám o problému, který již určitě trval delší dobu, neřekl. Věděl, že by to v nás vyvolalo zbytečné obavy. Po hodinové zastávce u automechanika nás dělilo již jen 40 km od cíle. Zde to ovšem znamená 2 hodiny cesty.



Do Darchy jsme dorazili přibližně kolem 3. hodiny. Uvítala nás řada 10ti baráčků, usměvaví lidé a obrovské hory kolem. Ubytovali jsme se v centru Darchy, ale o tom už v další kapitole ...


11.05.10

Manali

Dnes ráno jsem si sbalil foťák a vyrazil jen tak toulavě směrem do neprobádané části Vasisht. Nacházel jsem mnoho kravopasek, krav a vyšlápl tolik kravinců, že mé zánovní botky vypadají jak jeden velkej kravinec. Ale vesnička je to krásná...:)











Pár cvaků

Pár cvaků z cesty a okolí Manali










Takhle vypadá místní myčka na auta. Funguje to skvěle a neponičíte si lak nějakýma kartáčema rotujícíma kolem dokola vedle předražené benzínky. Pan řidič zaparkoval pod touto sprchou a približně pět minut nechal vodu dělat svoji praci…kam by taky spěchal. Času je zde na vše dost.



Tak do těchto kopečků se vydáme. I když v současné době není počasí zrovna příznivé a naše vyhlídky na to dostat se do Kargyaku co nejdříve, nejsou příliš optimistické. Tam někde za tím kopcem, trochu vlevo a rovně asi tak 160 km odtud leží Kargyak.



Místní stařešina právě probírá drby ze sousedství.





Zakládáme skupinu Beatles, pravda, zatím máme jen kytary, ale nedostatek hudebních nástrojů můžeme dorovnat nadšením, snahou a hlasitostí. Tato partička bydlí kolem našeho ubytovaní a hned první den jsme si padli do oka a seznámili se právě přes společný zájem, a to lásku k hudbě.

10.05.10

Nákupy v Manali aneb spořádaný chaos

Tak jsme dnes prošli koloběhem chaosu tržiště a přilehlých uliček přeplněných krámky. Nakupujíce potraviny a vybavení pro školičku vrhli jsme se hledat nejlepší ceny, přívětivé tváře obchodníků, kvalitní produkty, to vše za co nejméně peněz. Nelehký to úkol. Ale co se mi líbí na zdejším nakupovaní ve srovnaní s evropským, je to, že na výběr máte jen jeden, maximálně dva stejné produkty . Například řeknete-li, že potřebujete gumu, dostanete jeden typ (ne jako u nás, kdy následuje otázka: chcete na papír, dřevo, beton, sex, tvrdosti 1 až 5, jaké barvy?) a jde se dál. Na to, jak jsem se hrozil mého seznamu do papírnictví, tak to proběhlo snadno. Vstoupil jsem do krámku o něco většího než moje koupelna a mezi stohy papírů a knih viděl sedět staříka na malé štokrdli. Jeho pomocník “poletoval”, stačil mu k tomu jeden krok, kolem zákazníků. Ti byli celkem 3 včetně mě a jestli jste někdo byl v mojí koupelně, je vám jasné, že 5 lidí s papírnickýma potřebama je nemožné tam vměstnat. Nicméně jsem se protlačil na konec obchůdku k stohu papírů, kde jsem usuzoval, že někde bude zahrabaný konec pultu. Vyndavám seznam a usmívám se na obsluhujícího mladíka. Ten se mě okamžitě ujímá a zvládá obsluhovat současně i další přicházející zákazníky. Byl jsem až překvapen, jak snadno nacházel mnou požadované věci a skládal je na předměty, pod kterymi byl ukrytý pult. Hromada se přede mnou začala vršit a stabilita toho všeho začala slábnout. Už stačilo jen kýchnout a bylo by vše po zemi. Připomínalo mi to stavění domečku z karet. Bez většího zdržení při vysvětlování jsme se dopracovali až ke křídám. Tak teď se ukaž, kamaráde! V celém krámu jsem nezahlédl ani kousek křídy, tak jsem zvědav, kde ji máš zahrabanou. Chlapec se zamyslel, koukal na mě jako by si v hlavě vytvářel obraz toho, co chce najít, a náhle zmizel. Kouknu za pult a tam poklop, který bleskurychle otevřel a zmizel v útrobách labyrintu pod zemí. Koukám, že jejich skladovací kapacity nejsou tak omezené. Po chvilce vylézá s vítězným úsměvem, kterým dával najevo, že našel křídy! Celá tahle nákupní procedura nezabrala ani 30min. Už to mám zabalené a nesu si úlovek do našeho skladiště. Prostory na skladovaní nám propůjčil jeden z obchodníků, který nám zajišťuje jeep do Darchy. K mému překvapení mi vrazil do ruky klíče od svého bytu, dovedl nás tam a zmizel.
Manali nákupní centrum je docela veliké a chaotické. Musím však říci, že po osmi hodinách shánění věcí a pobíhání tam a sem, se v něm již orientuji natolik, že si troufám říci, že se orientuji dobře. Nejvíce mi dala zabrat plynová kartuše pro naše variace. Myslel jsem, že tohle nebude problém sehnat, ale…tvrdě jsme narazili. Tři lidi pobíhali po městě, abysme se nakonec sešli u jednoho krámku, kde měli plynové kartuše dvě - a to jednu velkou naplněnou do ¼ a malou plnou. Obě se tvářily, že ležely v horách od dob, kdy ještě tato oblast patřila Tibetu. Zrezle, otlučené a očividně poněkolikáté plněné. Nedá se svítit, musíme brát, co je. Plyn na vaření potřebujeme jako kapr vodu. Jelikož se jednalo o poslední dva exempláře, které byly k dispozici, byl prodavač na bomby náležitě pyšnej a smlouvání o ceně nepřipadalo v úvahu. Tržní mechanizmus působí na cenu i zde a bere ohled na konkurenci. V tomto případě si prodavač byl vědom monopolního postavení a mně nezbylo než solit…V Kargyaku budeme topit jačíma bobkama, tam už mě tohle trápit nebude :)
Ve tři hodiny se konečně dostáváme z města k našemu hotelu a jdeme na pořádný obídek. Pak ještě trocha vyřizování v bance a je tu večer. Zítra nás čeká zavěrečné dotažení nákupu, posbírání všech zásob do skladu, naložení do jeepu a ve středu ráno tradaaaa na 8mi hodinovou cestu do Darchy.

09.05.10

První dny v Manali

Začalo velké rozkoukávání, oťukávání místních zvyků a seznamování se s domorodci, kulturou a zvěří žijící s náma.
Skončil den odpočinku po náročné cestě, a tak vzhůru do práce. Je nutné domluvit jeep do hor, nakoupit zásoby jídla a pomůcek pro školu (jak zrovna nemusim nakupovat a pobíhat po krámech, resp. to nepatří mezi mé nejoblíbenější činnosti, tak tady je to přímo dobrodružství, které se nedá s nákupem u nás srovnat a vcelku si to užívám...). V neposlední řadě se snažíme vykomunikovat s Kargyakem nosiče a domluvit naše setkaní s nima. Tato část, tedy komunikace a domlouvání s Kargyakem, se jeví jako nejtěžší, jelikož by nás už nejraději měli se zásobama u dveří, ženou nás nahoru jak nadmuté kozy! Dokonce padnul návrh vzít v Manali helikoptéru a zkrátit si tak dobu výstupu. Bohužel je nenapadlo, že bychom si díky absenci aklimatizace zkrátili též dobu pobytu v Kargyaku a možná i na tomto světě. Takže se držíme původního plánu a děti musí vydržet ještě pár dnů bez gum, papírů a dalších propriet, které jim vezeme.

08.05.10

Cesta z města

Tak jsme včera navečír vyrazili z Dillí...po 4 hodinách jsme stále byli v Dillí...velice deprimující. Bylo to nikdy nekončící město. A ten provoz a lidi kolem. Kupodivu žádní ranění, mrtví ani jiné nehody při cestě. Tedy až na ten převrácený náklaďák v jedněch serpentinách, který jsme objížděli kolem druhé hodiny ranní. Ale to bysme ani nebyli my, aby se přece jen něco cestou nestalo. Jelikož vezeme do školičky nějaký materiál na střechu (konkrétně něco jako kulatou vrtuli, která se nasadí na komín a ono pak dovnitř nefouká) vláčíme s sebou papírovou bednu velikosti cca... jako kráva! Prošli jsme s tím do letadla, protlačili jsme to do taxíku a narvali i do busu, kde chtěli 10 rupiek příplatek. Říkal jsem si: ,,Teď už ji dovezem...A hle, komplikace přichází! V jednu hodinu v noci náš autobus zastavili policisté a vlezli do autobusu s dotazem: ,,Kdo veze papírovou krabici?!" Dělali jsme jako že nic, že spíme (to jsme ze začátku ani nemuseli dělat), když nás řidič práskl. A jeje. Okamžitě se vrhli na zavazadlový prostor způsobem ohaře chytícího stopu. Jelikož byla bedna úplně vespod, začali vyhazovat všechny zavazadla. Lidi z autobusu se sběhli a zvědavě koukali, co se bude dít. Já jsem rozlepil oko a šel se tedy podívat, o co se jedná a co je za problém. Po odpovědi ano, tohle je moje krabice, následovala otázka:
,,Jedete do Afganistánu?" To už mi secvaklo, odkud vítr fouká a že se nejspíš jedná o podezření z toho, že převážíme nějaké hlavice. To už se policista dostal k bedně a začal ji sápat jako lev. Vykoukly na něj kovové trubky a neznámá věc. Ten pohled, kterej na mě hodil, bych nikomu nepřál a i já sám jsem začal věřit, že prevážím součástky jaderné hlavice. Nastalo vysvětlování, co to je. No ale vysvětlete to, když nevim, jak se to jmenuje ani v češtině. Tak jsem začal popisovat školu, komín a tak dále a tak dále. Všichni na mě koukali jak na mimozemšťana. Nakonec pan policista někam zavolal, zamračil se a poslal nás pryč. Ufff. Ještě tak jít sedět za to, že převážíme vrtuli na hajzlík!!!
Do Manali jsme dojeli dnes kolem 10. ráno. Přestěhování z autobusu proběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačil všimnout, že jsem vystoupil. Místní taxikáři jsou fakt prácechtiví! Teď už bydlíme a JUST RELAX. První noc v postýlce! hurejjjj.

06.05.10

První zážitky z cest,aneb jak jsme to dotáhli až do Indie

Tak a je to tady...Praha se s náma loučí chladným uplakaným počasím. My navlečeni do nejteplejších hadrů (několik vrstev), a to hlavně z důvodu ušetření váhy zavazadel (limit do 20 kg), se u odbavení pěkně potíme. To nejen kvůli tomu, že máme 4,5 kg přes váhu. Naštěstí na nás byla paní hodná a zavřela obě oči a nakonec i kasu a nechtěla po nás nic doplácet.

Nastupujeme do letadla, zatlačujeme poslední slzu při závěrečném pohledu na rodnou hroudu. Do Mnichova jsme letěli nejakým malým vrtulákem pro cca 60 lidí, byli jsme až překvapeni, do čeho nás Lufthansa natlačila. Nemohli jsme s sebou na palubu vzít ani příruční zavazadla, která skládali zvlášť někam za pilotní kabinu. Po nalodění jsme pochopili proč. Uvnitř letadla opravdu mnoho místa nezbývalo. Při cestě k mému sedadlu jsem musel být celou dobu zlomený v pase, jak kdybych měl housera. Kapacita byla naplněna na plný počet, i když podle rozhovoru stewardů mělo být na palubě 58 lidí. Plus dva není zase takový rozdíl, a tak se to neřešilo a letělo se.

V Mnichově nás přeložili do airbusu už trochu lepšího a hurá ven z Shengenu! Kolem nás už se to začalo hýřit lidmi s tmavší pletí a jídla podávaná při cestě začínala mít pálivější chuť. Snaha osmihodinový let přečkat ve spánku se nesetkala s velkým úspěchem, a to i přes to, že jsme s
Nikol měli pro sebe čtyřsedadlo. Spal jsem s hlavou do uličky schoulen na dvojsedačce, což se ukázalo jako nevýhodné. Hlava mi čouhala do uličky a každý druhý člověk do mě žďuchnul, nebo kopl. Když začali jezdit s vozíkama s jídlem, raději jsem přendal hlavu na druhou stranu. Let utekl nakonec jako voda...teda ani nevim...prostě uběhl...většinu času jsem vyplnil vymýšlením vhodné polohy ke spánku.

A je tu Dillí! Horko, dusno, vlhko a smog. Vybíháme do letištní haly, setkáváme se s Hildou, naší zélandskou dobrovolnicí, která nám bude pomáhat a dělat společnost v Kurgyaku do června. Společně bereme taxi a vyrážíme do ruchu velkoměsta. Už jsem slyšel, jak veselá je jízda v těchto zemích a brzy začínám litovat, že jsem si sedl na přední sedadlo. Řidičovo strategie jízdy nevypadala tak, že bysme na sobě kdy mohli pozorovat známky dlouhověkosti...Plyn, klakson, klakson, ubrat plyn, klakson, přidat plyn, jestě přidat plyn, už nejde přidat plyn, tak aspoň troubit a na závěr brzda - to až u cíle samosebou. Postaral se nám o pár soků, málem připravil o život několik chodců...ale všichni to tu berou tak nějak s nadhledem a bez rozčilování. Já být například ten chodec jdoucí po krajnici, tak se hodně rozčílim. Náhle se na něj vyřítí z protisměru šílenej taxík...už jsem se s ním loučil, když nějakým zázrakem nebyl zasaženej ani tím zrcátkem, které řidič v rychlosti sklopil.

Nejspíš tím, že se chtěl předvést a ukázat nám, že ví o Evropě, že se tam jezdí vpravo, přejel do pruhu, který, jak jsem pochopil, patřil protijedoucím vozům. Už z toho důvodu, že se zde jezdí za normalních okolností vlevo.
Ještě na závěr naznačoval protijedoucím autům, že překáží :). Dvanáctikilometrová jízda z letiště na ambasádu a toliko zažitků :D
Nu, jsem zvědav na zítřejší cestu, a to z Dillí do Manali, kdy pojedeme busem 12h, cca 800 km. To jestli nezešedivíme, tak už nikdy :)

Možná dám vědět, jak jsme dojeli. Teď jdu obnovit síly.
Přeji krasný den všem!
Ště a Méďa.