Kitutu třetí část

Opouštím místnost plnou žen a dětí. Stojím venku a kolem vidím posedávat a postávát lidi všech věkových skupin. Nachází místa ve stínu, jinak by totiž poledne na sluníčku nevydrželi. Když vidím jejich pohodlné pozice, cítím též na sobě, jak mě to přímé slunko vysálo. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 40 stupňů a na sluníčku je ještě vyšší. Když jedete na motocyklu, je to jako byste stáli před obrovským fénem.
Nepotíte se, jelikož už nemáte co vypotit. Kapičky potu jsou vysušeny dříve než vám stačí sklouznout po čele. Přiblížila se doba oběda, a tak trasa z nemocnice vede zákoutími a cestičkami mezi chatrčemi, kde najednou zastavujeme před naší známou restaurací.



Ani bych to tady za bílého dne nepoznal. Paní domácí nás opět vesele zdraví zpovzdáli a opět pro nás místní shánějí židle, na které bychom se mohli usadit. Sedáme pod vysoký košatý strom, kde nacházíme ochranu před slunkem v příjemném stínu.



Dnešním menu jsou zbytky ze včerejška obohacené o maso z kozy. Rýže, fufu a zelená věc připomínající špenát je samozřejmostí. Pivo odmítám hned z počátku, už proto, že motocykl s teplým pivem v takovémto horku není kamarád.



Navíc bych měl jíti příkladem ostatním řidičům. Ti si všichni dali vodu, nejspíš aby mi udělali radost, že dodržují předpisy. Sice byste ve zdejším kraji težko hledali policejní kontrolu s testem na alkohol, ale přece jen tato pravidla nejsou proto, aby policisté měli co na práci.



Rozvaluji se v pohodlném proutěném křesílku, které jsme dnes k sezení dostali. Připadám si jako v peci a jen chvilkama mě ovane závan vzduchu, to jak se chladný větřík snaží též schovávat před spalujícím slunkem a pobíhá kolem hledaje skrýš. Okolo mě je živo, je tu mnoho žen a dětí sedících ve stínu svých přístřešků, ve skrytu palem a košatých stromů.


Moje kamarádka, paní domácí, mama Nima

Muži jsou kdo ví kde. V této denní době vidím ženy vykonávat nenáročné práce, které jim zdejší podmínky umožňují. Pletou, vaří, vyrábějí všelijaké domácí pomůcky od proutěných košíků přes dřevěné nádobky apod. Starší děti poblíž maminek opečovávají své mladší sourozence. Všechno plyne, jako by čas neexistoval.



Náhle se něco mění. Ve vesnici nastává rozruch. Z dálky vidím přicházet vojáky Konžské armády. Děti a dívky zalézají do relativního bezpečí svých hliněných baráčků. Ulice jako by vymřela. Vojáci se roztrousili po vesnici, k nám zamířila skupinka tří. Když se přiblížili, všiml jsem si, že jdou poněkud malátnou chůzí. Vidím flašku alkoholu v ruce jednoho z nich. Již z dálky je slyšíme, jsou dosti hluční. Moji kolegové, sedící se mnou kolem stolu, koukají nepřítomně do země, jako by se chtěli stát neviditelnými. Vidím přicházet vyhaslé lidi, jež schovávají svůj strach za zašlé zbraně, které berou jako prostředek ventilování své zloby. Lehký kulomet, kalašnikov a bazooka se smýkají na jejich zádech nebo v rukách. Prohlížím si je a s jedním z nich se setkávám poledem. Okamžitě vyráží k našemu stolu
vrávoravým krokem, v závěsu má své kumpány. Říká něco svahilsky, ale nikdo z mých přísedících nereaguje.



Nebyli osloveni, tak na sebe neupozorňují. Voják, jako by hovořil jen pro sebe, si stále mele svou. Přistupuje ke mně a lámanou francouzštinou se táže, jestli nemám cigaretu. Odpovídám, že nekouřím. Přistupuje ke mně blíž, hovoří dále ve svahilštině a napřahuje ruku. Pochopil jsem, že mi podává ruku. Toto přátelské gesto jsem uvítal. Potřásám mu rukou a on stále něco povídá. Fiston to z pozice mého ochránce již nevydržel a zapojuje se do dosavadního vojákova monologu. Žádá ho, aby odešel, nechal nás být. Ostatní, když vidí tento jeho čin, se rázem přidávají. Přibíhá paní domácí s flaškou tvrdého alkoholu a podává ji vojákovi. Ten si ji bez váhání bere, ale stále pokračuje ve vášnivé diskuzi s mými kolegy. Jeho dva kumpáni k němu zezadu přistupují, berou ho kolem ramen a vlečou pryč otvírajíce flašku. Tázavě koukám na Fistona s otázkou: „Nemají být tito vojáci být ti hodní?“ Konžská vláda je vysílá do těchto oblastí, aby chránili občany před násilím rebelů. Fiston mi vysvětluje, že to je poněkud jinak.

Místní vojáci procházejí vesnicema, berou od lidí úplatky v podobě jídla, alkoholu a peněz za to, že je nechají být. Toto ,,výpalné“ dávají všichni, ale nikdo ho nevidí. Je jedno, která strana- rebelové nebo Konžská armáda. To je válka- vždycky trpí hlavně nevinní. Nejsou zde hodní a zlí, ti nejsou nikde na světě. Jsou jen ti, s jejichž obchodními zájmy se ztotožňujete, nebo ne.
Tak rychle, jak se armáda objevila, zase rychle zmizela. Vesnice se znovu navrátila do svého klidu odpoledního slunka. Mně však tento incident leží v hlavě a dávám si dohromady předchozí zkušenosti a zážitky.



Následujících 14 dní do sebe zapadaly jako kostičky ze skládanky různé informace, zážitky a příběhy... a co mi z toho vyplynulo? Dočtete se v následujícím článku. ***

Pokračování Kitutu - objevuji místní lokalitu nejen ze sedla motocyklu

Po sedmé hodině večerní, zahalení rouškou tmy, vyrážíme do pouličního ruchu. Ulice připomínají spíše rozbité polní cesty, podél nichž stojí dřevěné a hliněné chatrče se střechami z palmového lístí. I přes to, že je již po setmění, je všude kolem nás velmi živo. Pouliční osvětlení je zde „science fiction“, a tak potkáváme mnoho lidi svítících si na cestu malými baterkami. Z dálky to připomíná roj světlušek. Já sám mám nasazenou čelovku a obestoupen svými ochránci postupuji hlavní třídou do centra. Jdu s Fistonem, logistikem, se kterým spolupracuji, Frankem, třicetiletým řidičem a Clovisem, který pracuje též jako logistik pro organizaci Člověk v tísni zde v Kitutu. Všichni tři mě střeží jak diamant na ostrově pirátů a v těsném sevření procházíme tmou. Díky tmě, která nás halí, nevzbuzuji takový rozruch a nestrhávám na sebe tolik pozornosti. Běloch v této vesnici je viděn zřídka, a jak jsem se přesvědčil druhý den, dokonce se ho některé z místních dětí bojí. Nikdy totiž neviděly nikoho s jinou barvou kůže než černou. Pro ně jsem mimozemšťan, což je na zdejší poměry každý, kdo bydlí 60 km od Kitutu. Tma naštěstí schovává moji bílou pleť a v obležení svých ochránců přicházím až k baráčku, který bych ani netipoval na restauraci. Zde mají osvětlení, protože vlastní malý generátor produkující elektřinu pro tento podnik.
Paní domácí, energická žena, hned z dálky vykřikuje ve svahilštině „buď zdráv, muzungu"(bělochu). Přichází ke mě a stále něco mele. Moji kolegové se smějí, a já netuším čemu. Až po chvilce začínám chápat, že paní domácí je z mé kůže hotová a neodpouští si poznámky na rozdíly mezi námi. Přichází ke mně a chytá mě za kůži na ruce, poté ukazuje na svoji ruku a přejíždí prstem po kůži, a pak mi ho ukazuje se slovy: „To není špína, muzungu“. Odněkud donesli židli a posadili mě přímo před tuto chatrč, údajně restauraci. Za několik minut sehnali židle i pro mé kolegy a dokonce i malý stůl. „Co to bude k pití?“ ptá se mama Nima. Na výběr dostávám mezi pivem, kolou, fantou a sprite. Je vidět, že marketing a distribuce coca-coly funguje perfektně. Na místech jako toto, kde nemají ani elektrický proud, mají několik beden s nápoji této již snad mezigalaktické společnosti. Dávám si pivo. Zapomněl jsem však, že jsme v rovníkové Africe, kde teploty nepadají pod 25 stupňů celsia a ještě k tomu v oblasti, kde nemají lednice. První pivo mi tedy pomalu celé vyběhlo z lahve a když jsem se napil toho zbytečku na dně, zjistil jsem, že je to spíše horký čaj. Fiston s Frnakem si však na svých pivech pochutnávají a vůbec jim nevadí jeho teplota. Napadá mě, že když ho třeba když nechám trochu odstát, vychladne... Jiný kraj, jiný mrav. Jako další pití si již raději objednávám, k obecnému překvapení, sprite. Vysvětluji to únavou a potřebou se znovu zavodnit, k čemuž mi to pivo nepomůže. Jsou překvapeni, že mi nejede. Zaznívá otázka: „Ty nemáš rád pivo?“ Jemně se snažím vysvětlit, že ano, že dokonce pocházím z města piva, ale že dnes ho nechci. Stále kroutí hlavou a já si cucám svůj sprite. Po obdržení nápojů a uhašení žízně přichází paní domácí s dotazem, co si dáme k jídlu. Následuje otázka: ,,Co máte?" Nepřekvapuje mě, že přede mě po několika minutách postavila hrnec se směsí masa (tentokrát nevidím žádnou hlavu), zelenou kaší připomínající špenát a fufu. To samé, co jsme měli k obědu a budeme to mít i příští dny. Strava se zde mnoho neliší. Poté, co dojídáme, začínám pomalu poklimbávat. Přiblížila se devátá a na obzoru ukázal svoji záři obrovitánský kotouč měsíce.



Září tak, že kolem nás je světla jako ve dne. Dnes je úplněk. Hledím na měsíc a myšlenkama odcházím jinam. Ztrácím přehled o konverzaci. Stejně mluví svahilsky. Cesta byla dlouhá, horko vysávající a já mometálně s plným bříškem přecházím do režimu gastronomické demence, kdy se všechna krev z mozku vyleje směrem k žaludku a vaše myšlenkové pochody se zpomalí. Přidá-li se k tomu únava, člověk v této fázi vypadá jako po výplachu mozku, s pootevřenou pusou hledí tupě do prázdna a pomalu usíná.
Fiston si všiml mého rozpoložení a navrhuje mi, že se zvedneme a vrátíme zpět. Nejsem vůbec proti. Kilometr chůze a budu ležet v postýlce, chráněn moskytiérou před nálety bodavého hmyzu a budu pomalu opouštět své tělo, abych se vydal směrem do říše snové. Zvedáme se a opět mě obestupují moji kolegové jako bodyguardi. Šouravým krokem jdeme zpět. Po návratu do našeho ubytování na sebe liji studenou vodu z připraveného kýble. Po této vydatné spršce zaléhám pod slabé prostěradlo a již za pět minut o sobě nevím.



Druhý den ráno kolem půl sedmé mě probouzí kohout kokrhající přímo pod mým oknem. Jako bych si objednal službu buzení na pokoj. Vyhlédnu z okna a naskýtá se mi pohled na upravené záhonky podél baráčku, na krásnou zelenou louku, palmy a vycházející slunce. Vylezám ven. Zjišťuji, že všichni jsou již na nohách. „Snídaně je připravená v altánku,“ říká Fiston. Máme mít čaj a pečivo. Z čaje se nakonec vyklubala jen horká voda a z pečiva několik dní starý toustový chléb.



Zdejším ranním zvykem je pití vody s velkým množstvím cukru. Cukr je tu komodita oblíbená a hodně užívaná. Na mé přání, jestli by do té vody nemohli dát trochu nějakého čaje, odbíhá jeden z místních na louku. Vrací se s listy něčeho, co voní jako citron. Zjišťuji, že se jedná o nějaký druh citronovníku, jehož listy zdejší žvýkají nebo dávají do vody vyvařit pro získání citronové chuti.



Kolem osmé jsou pohromadě i řidiči a začíná pracovní den. Nejdříve provádíme různé inventury, prohlídky, seznamuji se se základnou. Poté vyrážíme do terénu. Objedeme několik projektů a navštívíme nemocnici, porodnici a rozestavěnou školu. Cestování zde je možné jen pěšky nebo na motocyklu. Po zkušenosti z předešlého dne odmítám řidiče a ubezpečuji Fistona, že pro mě je bezpečnější řídit motorku sám. Vyrážíme po prašné cestě v koloně tří motorek. Místy překonáváme takové terénní nerovnosti, až jsem překvapen, že to naše motorky zvládají.



Projíždíme centrum Kitutu, přejíždíme přes rozpadlý mostík, míjíme resturaci, kde jsme předchozí noc byli na večeři a vjíždíme do džungle. Kolem mě se začínají zvedat obrovské nepropustné stěny bujné vegetace. Projíždíme po úzkých cestičkách a místy se vyhýbáme lidem, kteří jdou pěšky ve skupinkách, jdoucích za svojí denní obživou.
Přijíždíme k říčce. Marně pátrám po mostu. Před námi se objevuje brod, jehož hloubka je přibližně nad moje kolena. Motor motocyklu by byl při průjezdu z části ponořen. Clovis odbočuje s motocyklem dvacet metrů po proudu, kde vidím další brod. Ten je však navíc vybavený několika dlouhými prkny. Ani jsem nestačil položit otázku: „To jako budeme přejíždět řeku po těchto latích?“ a už dostávám zřetelnou odpověď. Clovis najíždí na jedno z prken. To se pod tíhou motocyklu prohýbá do vody, až jsou kola částečně ponořena. Hraje si s rovnováhou a rozvážně přejíždí na druhou stranu. Přejel to. ,,Dobrá práce," uznale pokyvuji hlavou a najíždím si též na začátek přibližně 20 cm široké lávky. Vyžaduje to zručnost, přiměřenou rychlost a velkou dávku štěstí. Riziko je, že se pěkně vykoupu společně s motorkou, což ale v tomto horku zase tolik nevadí. Hlavně aby se voda nedostala do sání motocyklu. To bych dojel. Pomalu, rozvážně vjíždím na mostík a děkuji za rovnováhu získanou chozením po slacklaině. Připadám si jak na závodě motorových šlapaček, už chybí jen skoky s motorkou z vysokých překážek a vyjíždění strmých stěn. Jsem přibližně v prostředku a zatím se mi podařilo udržet obě kola na lávce. Prkno se houpe, podrážkama bot občas štrejchnu o hladinu. Už jen pět metrů. V posledních metrech cítím, jak se převažuji na jednu stranu a nemohu to vyrovnat zatočením předního kola. Volím tedy variantu zvýšení rychlosti, přidávám plyn a zátah motoru mě vytahuje přes poslední metry na pevnou půdu pod nohama. Zastavuji vedle Clovise a sundavám helmu. „To byl zase adrenalin,co?“ Clovis jen přikyvuje. Jezdí to obden, takže pro něj je něco takového denní rutina. Zajímalo by mě, kolikrát se vykoupal. Koukáme na třetí motorku, která právě najíždí na lávku. V řidičových očích je vidět strach a nechuť se vykoupat. Vjel však na lávku příliš zprudka, ta se posunula a přední kolo ztratilo kontakt s povrchem dřeva. Následovalo zadní kolo a řidič již stojí jak rákosníček uprostřed říčky s vodou nad koleny, s motorem pod vodou a kouká vyplašeně kolem sebe. Naštěstí to ustál a nelehnul si. Z vodního zajetí dostává motocykl až při zapojení vlastních sil. Motocykl na kluzkých kamenech není schopen rozjetí. Za chvilku stojíme všichni tři na druhém břehu, vysoušíme nohavice a nasedáme k další cestě do jedné z vystavěných porodnic.



Zdejší region, nacházející se hluboko v džungli, se potýká z vysokou úmrtností žen při porodu. Stává se tak většinou při pochodu do vzdálených porodnic s lékařským zázemím. Bez tohoto zázemí v případě komplikací nemají ženy mnoho šancí na přežití.



Je libo porod? Luxusní porodní lehátko jako toto najdete v těchto končinách stěží

V porodnicích byste doktora hledali těžko. Většinou zde naleznete jen školeného asistenta. Přesto zdejší ženy raději rodí pod jejich dozorem a s využitím všech výhod, které tato místa skýtají.




Přijíždíme do cíle. Vítá nás zástup domorodců v čele s porodníkem a starostou vesnice. Vypadá to, že nás již čekali. Procházíme celý areál a prohlížíme nové budovy pro rodičky a novorozeňata. Tato porodnice má kapacitu deseti lůžek. Po prohlídce ordinace, porodního sálu a lůžkové části děláme ještě společnou fotku.



Ženy berou naši návštěvu jako zpestření a s radostí nám ukazují své dětičky. V okamžiku, kdy vyndavám fotoaparát, se přede mnou tvoří fronta maminek předkládajících své děti s tím, abych jim udělal fotku.





Jsou zde však i ženy s dětmi, které onemocněly malárií, nebo mají jiný problém. Všestrannost zařízení v těchto končinách se nezapře. Proto mě nepřekvapují ani odrostlejší děti, které nacházím v ordinaci.



Po půlhodinové vizitě a povídání si s ženami se loučíme a vracíme se k motocyklům. Ti, co mohli chodit, nám přišli zamávat a dokonce se k nim přidali i lidé z okolí. Při návratu k cestě, kde jsme zaparkovali naše stroje, nás zde překvapuje zástup lidí, kteří zaslechli, že jsme přijeli a přišli se podívat na „muzungu“(bělocha).



Při rozjezdu, ani nevím, jak se mi to povedlo, odpovídám máváním na rozloučenou všem příchozím. Při řízení motocyklu to jde těžko, a tak raději po několika desítkách metrů končím svůj loučící rituál a chytám řidítka oběma rukama. Děti nás ještě pronásledují, běží za námi, dokud se na našich strojích neztratíme za první zatáčkou v džungli.



Další zastávka nás čeká opět v porodnici, tentokráte v mnohem větší, s kapacitou 40 lůžek. Tato kapacita nestačí, a proto právě probíhají potřebné práce k rozšíření prostor. Dokončují zde stavbu nového křídla budovy, které navýší počet lůžek o dvojnásobek. Člověk v tísni přispívá svojí trochou do mlýna. V tomto případě se však jedná o projekt s více zúčastněnými stranami.



V tomto centru nejsou jen rodičky. Nalézám zde též nemocné. Zde se poprvé setkávám s černošským doktorem. Sympatický pán ve středních letech, s obrovským břichem a věčným úsměvem na tváři.



Provádí nás a ukazuje staveniště. Procházíme několika již fungujícími částmi. Překvapuje mě množství žen v místnosti o velikosti 13x8 m.




Je zde naskládáno asi patnáct lůžek. Na každém z nich leží dvě maminky společně s novorozeňatama. V místnosti je vedro k padnutí, což je poznat i podle orosených těl ležících žen. Větrání v místnosti není nejlepší a ve vzduchu se mísí všelijaké vůně produkované velkým množstvím lidí v tak malém prostoru. Ženy mě vítají pokřikem, smíchem a zase mi s radostí ukazují své dětičky, mnohé znich jen několik dní staré.



Ujišťuji se, že jim nevadí mé fotografování a začínám dokumentovat. Táhnou mě do zadní části místnosti, kde právě jedna z žen kojí. S pýchou mi představují maminku nově narozených dvojčat. Dvojčata jsou zde vzácností a pokuď se stane tento malý zázrak, jsou na to všichni náležitě hrdi. Po chvilce musím místnost opustit, protože na mě přicházejí mdloby.

Cesta do Kitutu

Poslední dobou se často setkávám s mylnými domněnkami některých lidí, kteří si myslí, že práce lidí na rozvojových projektech se skládá z akčního cestování po postižených oblastech, pomoci, seznamování se s novými lidmi, oblastmi a tak dále. Může to tak vypadat, když čtete tyto příběhy. Berte však v potaz, že se jedná jen o přibližně 10% z celkového pracovního času. Jedno ze zjištění za poslední měsíc, které mě silně zasáhlo. Většinu času totiž trávím jako logistik za počítačem zhotovováním potřebné dokumentace pro následnou evaluaci donora (sponzora).
Představu o tom, jak s Vostudou denně prolézáme pralesem, vyhýbáme se rebelským jednotkám, jsme v ohrožení života a nemáme dostatek jídla...to vše můžete nechat ve fantazii. Realita vypadá tak, že 90% času trávím za počítačem, kontroluji složky, a jiné založené dokumenty. Práci nám místo rebelů ztěžují neustálé výpadky proudu, pomalé internetové připojení a hlavně administrativa. Administrativní šiml celosvětového humanitárního kolosu je neúprosný a přesahuje mnohonásobně naše představy. Kdyby všechna energie vložená do tohoto procesu byla použita přímo v terénu, za chvilku by nebylo komu pomáhat. A rozhodně by se snížil počet vyhořelých lidí, kteří po roce na misi musejí navštěvovat psychiatra :)
Ale nebudu vás trápit nudným povídáním o papírování, popíšu vám zase pro jednou těch pestřejších deset procent naší práce.



Po dvou dnech odpočinku z cesty do Mwany nasedáme opět do jeepu a vyrážíme na osmihodinovou cestu do 220 km vzdálené oblasti Kitutu. Kitutu patří do tzv. oblasti „Zone de rouge“ neboli „Červená zóna“. Pro obyčejného smrtelníka toto označení znamená to samé, co pro chodce červená na semaforu. Panuje zde stále nestabilita, přičemž tady neustále operují konžské a rebelské jednotky. Jednotky Spojených národů zde spíše nevidíte, a když je vidíte, jedou v koloně po zuby ozbrojených bojových vozidel a bez neprůstřelné vesty se nejdou ani vyčurat. Člověk v tísni má převážnou většinu projektů právě v této oblasti. A s medvědem Vostudou nyní jedeme tyto projekty navštívit, zkontrolovat a zdokumentovat.



Opouštíme Bukavu. Projíždíme opět několika vojenskými checkpointy a vesničkami s cihlovými a betonovými baráčky, keré se postupně mění na vesničky chudší, kde jsou hliněné a proutěné chatrče. Při průjezdu většími vesnicemi spatřuji tržnice, kde lidé prodávají vše, co nalezli nebo vyrobili v džungli. Stěží byste hledali na těchto výrobcích etiketu 100% natur produkt. Tady totiž nic jiného neznají. Sedím nalepený na předním okýnku landroveru, kochám se a vstřebávám vše z okolí. Do běžných myšlenkových procesů mě dostává až obrys člověka ležícího u cesty. Podle nepřirozené polohy těla poznávám, že se nejedná o jedince, který je mezi živými. Jeho cesta skončila na zoraném pruhu trávy vedle silnice. Lidé kolem procházejí bez jakékoliv reakce či pozastavení. Uvědomuji si, že zdejší obyvatelé se zkušenostmi z období válek již něčím prošli a něco viděli. Proto je mrtvé tělo starého muže nemůže rozhodit. Stejně tak posádka našeho vozu přechází tuto situaci bez mrknutí oka. Holt nesmím být cíťa. Kdo ví, co nás čeká za 100 km. Tělo tohoto muže zde bude ležet do chvíle, kdy ho někdo odhodí dále od cesty a zde projde procesem, kdy se pomalu navrátí do všeho kolem nás.



Setkáváme se s častým problémem defektu kola. Zručnost řidiče, získaná za roky vyměňování kol, by záviděli i technici ve stajích Grand Prix Formule 1...



Sto kilometrů od Bukavu, po čtyřech hodinách jízdy, stavíme v jednom z místních restaurantů. Jen pro upřesnění pojmů, slovo restaurant budu používat pro pojmenování zastřešené dřevěné boudy se stolem a několika lavicemi. Kuchyň má podobu provizorního ohniště na dvorku za chatrčí.



Podle slov řidiče dálších sto kilometrů žádné restaurační zařízení takovéto kvality není. Zasedáme ke kulatému stolu a nějaký chlapec přináší konev s vodou a mýdlo. Poctivě si myjeme ruce a hladově pátráme po interiéru. Marně hledám jídelní lístek. Dnešní menu jsou zbytky ze včerejška obohacené o nové kousky masa. V Kongu si jídla opravdu užíváte. Nejenom, že máte všelijaké chuťové vjemy, o čichových a zrakových ani nemluvím. K tomu všemu si jídlo vychutnáte i hmatem. Já například právě sahám do hlubokého hrnce s masem, který před nás postavili. Cítím v rukách něco tvrdého a špičatého. Ze zvědavosti to vytahuji a zjišťuji, že máme právě k jídlu kohouta. Koukám na kohoutí hlavu s polootevřeným zobákem a vykulenýma očima. Místní lidé taktéž neplýtvají potravinami a pokud něco zabijí, snaží se sníst i poslední chlup. Vracím hlavu uctivě zpět a sahám pro méně specifikovatelný kus masa. Ani se netváří, že by byl z kohouta. Má štětiny. Raději nepátrám po tom, co to je. Žaludek křičí hlady, a já se tedy zakusuji do té masové hmoty, i když bych raději zbaštil trs banánů. Po vydatném obědě se ujišťuji, že se kohout nechystá navrátit na talíř a pořizuji pár fotografií spokojených strávníků.



Pak odcházím k autu. Vyrážíme na druhou etapu.
Čím více se blížíme ke Kitutu, tím se zintenzivňují vojenské hlídky na silnicích. Po čase si uvědomuji, že na hlídku či skupinu vojáků povalujících se u silnice narážíme každých pět set metrů až kilometr. Vojenské patroly si našeho jeepu s humanitární vlajkou nevšímají. Co však neuniká jejich pozornosti, jsou zástupy žen jdoucích za výdělky do vzdálených vesnic. Tyto ženy, dost často s nůšema plnýma plodů a podobně, procházejí kolem vojáků. Mé pozornosti neuniklo, že někteří z vojáků se zbraní na rameni tyto ženy zastavují a vybírají od nich peníze. Ptám se, za co ty ženy platí... Později se mi dostává odpovědi, že se jedná o „úplatky“ či „poplatky“ za to, že je nechají projít. Při sledování této výdělečné činnosti vojáků na mě dopadá zoufalství těchto lidí. Komu si mohou postěžovat, na koho se mohou obrátit? To jsem ještě nevěděl, že mě čeká podobný, ještě silnější zážitek v průběhu mého pobytu zde.
Další dvě hodiny jen stále přemýšlím, při pohledu na všudypřítomné vojáky, kde nastala chyba. Z mých myšlenkových pochodů mě vysvobozuje až Franck, řidič, který zastavuje auto a vypíná motor. Rozhlížím se. Silnice zde končí, stojíme na levém břehu řeky, přes jejíž koryto vede asi třicetimetrová provazová lávka. Jediná možnost, jak překonat širokou řeku, přejít na druhý břeh, a dostat se tak do izolované oblasti.



Před časem zde byl normální most, ten však vzala voda. Tato událost způsobila vznik monopolu na druhém břehu. V té době totiž na druhém břehu byl jen jeden náklaďák, ten, který nyní zajišťuje dopravu veškerého materiálu. Logistický proces dopravy například cementu pro stavbu vypadá asi tak, že kamion s nákladem přijede na jednu stranu, vy máte najmuto několik mužů, kteří zde čekají na tyto příležitosti a přenosí pytle na druhou stranu. Zde zaplatíte jediný náklaďák, který je k dispozici a jehož cena je díky monopolu mnohonásobně vyšší než normálně. Když máte štěstí a kamion je k dispozici, celý tento proces potrvá jeden den. Dost často se ale stává, že je kamion vytížený, potom doručíte vaše zásoby až třeba za týden. Podnikaví chlapíci z Kitutu, kteří postavili tuto lanovou lávku a založili si živnost na transportu přes řeku, proto společně s majitelem kamionu nemají žádný zájem na znovuobnovení mostu. A kdo má peníze, má i moc. Stačí uplatit pár úředníků a oni zašantročí žádost o stavbu nového mostu. Proto na můj dotaz, proč se s tím něco neudělá, mi moji průvodci vysvětlují, jak to tak v Kongu bývá. Jako bych se ještě nepoučil jinde ve světě...



Jsme tady. Od základny nás dělí kolem deseti kilometrů. ,,Dále musíme jet na motorkách,“ zaznívá z úst Fistona. Z davu lidí stojících u ústí lávky vychází muž s helmou na zápěstí. Jmenuje se Clovis a pracuje pro naši misi jako šéf skladu a asistent logistika v Kitutu. Vítá nás. S dalšími třemi šoféry pro nás přijeli na terénních motorkách. Stojí na druhém břehu jak motorkářský gang „Černých andělů“. Yamahy DT 125 jeví známky opotřebování, i přes to, že nejstarší z nich má najeto kolem 10tis. km. Za normálních okolností by měla být zajetá, nikoliv odjetá.



Rozbité cesty, bahno a prach - to vše se na těchto strojích podepisuje. Většina řidičů má kolem metru šedesáti a já s hrůzou zjišťuji, že budu muset jet na této malé „koze“ jako spolujezdec. Něco už jsem na motorce najezdil a dá se říci, že čím více kilometrů mám najeto, tím méně se cítím dobře na tandemu moto. Připočteme - li k tomu o dvě hlavy menšího řidiče, kterého vůbec neznám, a cestu terénem s přetíženou motorkou, batohem na zádech a brašnou v ruce, vyjde nám množství adrenalinu nastřeleného do mého krevního oběhu. Můžu říci, že jsem se zapotil víc, než kdybych šel celou vzdálenost pěšky. Jedno jsem si však mohl vychutnávat. Výhled. Řidičova malá postava mi zaručovala ničím nerušený výhled pomalu až na přední blatník. Připadal jsem si jak učitel v autoškole, jež má před sebou patnáctiletého žáčka na malou motorku. Jen mi chyběla ta druhá řidítka.

Těsně při západu slunce dorážíme na základnu v Kitutu a já si konečně ulevuji od křečovitého sevření držadla na zadku motorky. Po celodenním kodrcání po rozmlácených konžských silnicích, kdy moje zadnice poznala středověké mučení, se konečně svobodně protahuji na krásném zeleném paloučku mezi palmami před naší základnou v Kitutu.
Jsem tady. Mám podobný pocit jako na návštěvě u babičky na venkově. Všude kolem klid a mír, starší žena vyšívá na dvorku, kolem ní pobíhají slepice a kachny.



Zapadající slunko ozařuje celou scenérii načervenalou barvou a pomalu se ukládá palmám na obzoru do korun. Nikde není patrné, že se nacházím ve „válečné“ zóně. Zahrádka před naší kanceláří je plná rozkvetlého kvítí a tolik barev jsem snad pohromadě ani neviděl. Přichází večer. Umisťuji svá zavazadla do skromného pokojíčku s jednou postelí obalenou v moskytiéře. Kolem mě je živo, po podlaze mašírují zástupy mravenců hledajících něco k snědku. Nad jejich hlavami občas proběhne šváb. Odlehčuji si, převlékám se a připravuji se na cestu do „centra“ Kitutu. Chystáme se navštívit některou z restaurací a ochutnat zdejší speciality.
Ale o tom zase až příště.

Nová funkce, sdílejte čtení...

Na konci článku vedle komentáře můžete nasdílet případně poslat daný článek přátelům.

Jinak děkuji za vaši podporu a hezké zprávičky. :-) Svět je příliš malý na to, abychom se od sebe vzdálili! ;-)

Vostuda

Cesta z města do Buniakiri-aneb opice není můj kamarád!

Po zajímavé zkušenosti a prvním setkání s Kongem v Mwaně přichází další výzva. S Vostudou jsme postaveni před „náročný“ úkol jet pouze s místním řidičem do 100 km vzdálené oblasti Buniakiri.




Proč náročný? Ne, že by byla zvýšená bezpečnostní rizika, nebo že bych musel snést nějaké nepohodlné cestování vozem. Nikoliv.
Představte si situaci, kdy ještě nejste pořádně rozkoukaní, posadí vás do auta s Konžanem s instrukcemi o tom, kam pojedete a co tam budete dělat. Ovšem Serafen, to je jméno PIN (People in need) řidiče, umí mluvit jen francouzsky a svahilsky. Obtížnost této akce tedy spočívala v postavení před tvrdou realitu ve smyslu, že musím začít používat naplno jiný jazyk než je angličtina. Jako správný Čech, pokuď necítím jistotu v nějakém jazyce, raději ho nepoužívám. Máme podvědomě vryto, že lepší než říci něco špatně, je lepší nemluvit vůbec. Vypadá to potom tak, že lidi kolem vás mluví v jazyce, který léta studujete, vy rozumíte, ale neseberete odvahu reagovat, neboť máte pocit, že byste vypadali jako blbci. No, ale to vypadáte stejně. Mám to s francouzštinou podobně. Moje nejistota mě tlumí v mluvení, a praxe je nejlepší způsob, jak se něco naučit. Byl jsem vhozen do praxe.



V páteční ráno opět balím svůj cestovní baťůžek s nejnutnějšími věcmi. Tentokráte jen na jeden den.
Jedeme s řidičem jménem Serafen, 24letým klučinou, do oblasti Buniakiri. Naším cílem je doručit materiál určený pro instalaci vodovodního potrubí. Krom jiného taky navštívit , zkontrolovat a zdokumentovat již dokončené projekty v této oblasti. Cesta vede několik hodin přes národní park severozápadně od Bukavu. Když budu mít štěstí, potkáme cestou i nějakou gorilu. Po hodině jízdy přijíždíme k bráně do chráněného parku. Ozbrojení strážci kontrolují naše povolení pro průjezd a dávají nám pokyny, že nesmíme nikde zastavovat ani fotit. Pokuď byste totiž chtěli fotografovat, musíte zakoupit speciální permit v hodnotě sto dolarů. Pak můžete den chodit svobodně po pralese a pořizovat fotky.



Vjíždíme do parku. Kolem cesty se náhle začínají zvedat nepropustné stěny bujné vegetace. Není v podstatě co fotit. Z auta vidíte jen záprášenou rozbitou cestu, nepropustná křoviska a ohromné stromy, které jsou tak blízko, že je ani na fotografii nezachytíte. Při cestě parkem projíždíme několika check pointy, místy, kde strážci znovu kontrolují vaše povolení. Na jednom z těchto míst jsem se konečně setkal s místní faunou. Na můj vkus to bylo až příliš blízko, ale skončilo to bez újmy na zdraví! Po vzájemném očuchání a výměně informací, jsme se opět rozešli a pokračovali dál každý svojí cestou.
Před kontrolní zátarasou totiž seděl velký opičák, podobný paviánovi. Znuděně tam sedí a obhlíží projíždějící vozidla. Stahují se k těmto místům, protože se tu dost často naskytne příležitost ukrást nějaké jídlo. Čekám tedy před zátarasou, pozorně sledován paviánem a několika dalšíma opičákama lidské rasy se samopaly kolem krku. Po chvíli už mě nebaví vzájemné pohledy vyměněné s opičáky a začínám sebou šít. Serafenovi to vyřizování povolení trochu trvá. Jelikož se blíží čas oběda, začínám lovit v batůžku, hledám svačinu. Vytahuji čerstvou bagetu a s chutí se do ní zakusuji. Z mého labužnického opojení mě vytrhuje rána do kapoty našeho Landroveru. To jeden z opičáků skočil na auto. A už si koukáme skrze přední sklo z oka do oka na vzdálenost jednoho metru. Leknutím mi vypadla bageta z ruky na sedačku. Opičák mě stále hypnotizuje a nejspíš se snaží vypozorovat, jak moc silný jedinec jsem a co si ke mně může dovolit. To, že mi bageta vypadla z ruky, bral jako znamení, že ji nechci a naklonil se více k oknu, aby zjistil, kde skončila. Můj pohyb ruky zpět k bagetě komentoval výhružným zvukem „whow, whu“. Nevím, co to znamená v opičím jazyce, ale nejspíš to nebude nic přátelského. Uklidňoval jsem se tím, že ta opice velikosti dobrmana s ještě větším chrupem, je ode mě stále ještě oddělená předním sklem. Hned nato můj pohled sklouznul k otevřenému bočnímu oknu. Polknul jsem tak nahlas, že to musel slyšet i opičák. Znovu jsem se na něj podíval, bylo to, jako bych mu podvědomě poradil: ,,Hele, boční okno je otevřené." Vydal se plynulým houpavým pohybem směrem k oknu vedle mě. Polilo mě horko. Sedím vmáčklý do předního sedadla a obrovský opičák strká hlavu do okýnka s cílem rozdělit se se mnou rozdělit moje jídlo. V tu chvíli nastupuje do auta Serafen. Opičák je však odhodlaný a to, že už jsme dva, ho neodradí. „Asi mám problém,“ říkám Serafenovi. „To máš od té doby, co jsi mu ukázal tu bagetu. Ten nesleze dokavaď mu ji nedáš," odpovídá Serafen. Pokusil jsem se ještě o zoufalý čin. Pokouším se zastrašit tu vlezlou opici, která právě strká hlavu do našeho okýnka! „Buf , Hůůů!“ odpovídám opičákovi na jeho předchozí výhrůžku s cílem ho vystrašit a převzít iniciativu. Ukázat kdo je tady Alfa samec a kdo bude žrát tu bagetu! Musím ještě trochu poladit svůj opičí jazyk, poněvadž jsem mu nejspíš místo myšlenky vypadni sdělil pozvání k nám do auta. Kromě hlavy už má v autě též ruce a půlku těla. Psychologický boj vzdávám, vzdávám se též své dobré bagety a vyhazuji ji z okna. Opičák, který již vstoupil bez pozvání do mé osobní zóny, obrací hlavu za bagetou a kouká, kam letí. Znovu se na mě vyčítavě podíval. Jako by chtěl říct: ,,Sakra, to mi ji nemůžeš podat? Kdo to má žrát z té země?“ Něco zanadával a seskočil konečně z našeho auta. Pohyby ruky by mi záviděl kdejaký mistr švihadel, kdyby mě viděl, jak zavírám ručně okýnko u auta. Kolem mě se rozléhá Serafenův smích, který se celou dobu náramně bavil. Vopičák jeden! Projíždíme bránou a Serafen mi vysvětluje, že před těmito opičáky se nesmí ukázat žádné jídlo. Je velká klika, že jsem měl otevřené okýnko. Jinak by si prý otevřel sám... čelní sklo. Mají neuvěřitelnou sílu a bagetky zbožňují. Smutně jsem se ještě ohlédnul za tou svojí bagetkou, která právě končila v žaludku opičáka uvelebeného na kraji silnice.



Kolem jedné hodiny jsme dorazili do cíle, do vesnice Bulambika. Zde předáme materiál pro právě dokončovaný projekt výstavby vodovodních kohoutků a potrubí, díky němuž místní ženy nemusejí odcházet hluboko do pralesa pro čistou pitnou vodu. Vesničané nás přijali vřele a po oficiálním předání a kontrole již dokončených prací mě zve starosta na pivo do místního "restaurantu". Za celý den jsem jedl jen část bagety, o kterou jsem se navíc musel podělit s opičákem, takže přede mě postavený litrový Primus(místní oblíbené pivo) se tvářil nepřekonatelně. Navíc již několik měsíců alkoholu moc neholduji, takže na mě má vliv i nepatrné množství. Po vypití půlky lahodného moku začínám pociťovat zvláštní návaly do hlavy. Přidává se k tomu ještě 35ti stupňové horko, takže cestu domů nejspíš prospím. Něchtěl jsem toto pozvání v rámci dobrých vztahů odmítnout a už vůbec ne urazit místního starostu tím, že s ním nedopiji pivo, na které mě pozval. Naláda se po chvíli zvedla a mě od druhého piva zachránilo jen to, že jsme se museli vydat na cestu zpět, abychom byli do setmění zpět. Vyprovodili mě zpět k autu a já s mírnou motolicí a kručením v břiše nasedám do vozu. Mávám delegaci na rozloučenou a vyrážíme na cestu.



Uvelebuji se na sedadle a chvilkama usínám. V další vesnici prosím Serafena, aby mi skočil koupit něco k jídlu v místním pouličním občerstvení. Kupuje mi smažené sladké koule. Vrhám se na ně jako vlk a po chvíli je po nich. Chutnaly trochu jako vdolky, akorát jsem postrádal šlehačku a marmeládu.




Zrovna, když dojídám poslední, vjiždíme do malé vesničky. Už z dálky je patrné, že je zde nějaký nestandardní rozruch. Když přijíždíme blíže k početné skupině lidí na silnici, vidím, co se děje. Jedná se o vyřizování sporů mezi dvěma tábory. Na každé straně silnice jsou skupinky žen, vzájemně na sebe pokřikují a vášnivě gestikulují. Mezi nimi si příbližně šest chlapců vyřizuje spor po svém a já jsem svědkem pěstních soubojů a zápasů. Serafen mi vysvětluje, že se jedná o řešení milostného sporu, do kterého se zapojily přátelé a rodiny milostného trojúhelníku. Ve zdejších krajích se neřeší tyto spory v soukromí mezi čtyřma, nebo šesti očima. Milostné aféry dost často prožívají celé rodiny, ne -li vesnice. Ve své podstatě je však ve vesnici příbuzný téměř každý s každým, takže se dá říci, že to zůstává v kruhu rodinném. Přibližně po 10 minutách čekání na uvolnění cesty a sledování zmítajících se těl na prášné silnici od sebe konečně odtrhávají poslední rváče a rozchází se na své strany silnice.
Lidé jsou tu hodně přirození a rádi v těchto případech vypustí všechny emoce. Proč je taky v sobě dusit, a poté muset navštěvovat psychiatra. Něco na této masové terapii bude. Často k uvolnění přispěje i nějaký ten alkohol a vesničané si mají zase nějaký čas o čem vyprávět. No a za pár týdnů si již nikdo ani nevzpomene, že Pepíček usiloval o Mařenku, kterou mu přebral Robert!
Raději jsem nevylézal v z auta, abych taky nějakou nedostal. Snažil jsem se být neviditelný. Svoji zlobu by na mě nejspíš nevypustili, ale raději jsem nepokoušel štěstí. Ještě se špatně podívám na něčí nevěstu a budu mít na krku dva kamarády opilého ženicha. Necháváme za sebou dav pokřikujících lidí a vjíždíme do klidného národního parku.
Zde se nám podařilo zahlédnout ještě pár opičáků, ale bohužel vždy než jsem stačil vyndat foťák, byli pryč.

Jediná povededná fotka opičky v pralese:



Při opouštění parku u poslední kontroly zůstávám opět v autě a čekám na Serafenovo dojednání průjezdu. Před námi stojí jeep s nákladní korbou a za námi je náklaďák, který právě přijel. Je naložený přibližně padesátkou civilistů. Silnice přes tento park je hodně používaná, už z důvodu, že do těchto oblastí vede jako jediná. Svoji pozornost zaměřuji na tři muže, kteří sedí na korbě jeepu přede mnou. Jeden z nich má na sobě kabát podobný hubertusu. To by ani nebylo tak zajímavé, kdyby pod tímto kabátem nevykukovala hlaveň kalašnikova, samopalu, který je zde tak hojně používaný.
Civilisté s automatickou zbraní jsou tu hodně neobvyklí a jakmile nemají uniformu, znamená to, že zbraň mají nelegálně. Po zuby ozbrojení strážci parku však tento fakt přehlížejí. Vylézám z auta, jelikož litr piva již dokončil cestu mým tělo a nyní žádá o povolení vyjít ven. Odcházím stranou do křoví. Když se vracím, nevyhýbám se pozornosti muže s tak dobře ukrytou zbraní. Čekají jako my na povolení k průjezdu. Bělocha v těchto končinách nezahlídnete, takže se okamžitě stávám středem pozornosti. Seskakuje z auta a jde ke mně. Navazuje standardní rozhovor klasickou úvodní frází: „Ahoj, jak se máš, jak se jmenuješ?“ Po jméně ho hned zajímá, jakého jsem vyznání a jestli jsem muslim. Zdejší obyvatelé se hrdě hlásí k víře a potkáte zde věřící od křesťanů po muslimy. Není však dobré se pouštět do hlubších debat a vysvětlování toho, v co věříte. Jelikož je zde víra nade vše, v případě něpochopení byste se mohli dostat do vážných problémů. Navíc když tázající se osoba má na zádech samopal. Proto na jeho dotaz, jestli jsem muslim, odpovídám, že jsem Čech. Chlapíka to natolik vyvedlo z míry, že nevěděl jak reagovat. Pravděpodobně nevěděl, jestli to znamená nějaké náboženství, či jen špatně porozuměl. Každopádně nechtěl vypadat hloupě, vše odkýval a raději přešel na jiné téma. Poté, co jsem mu popsal svoji práci, položil jsem taktéž otázku, co dělá on. Dostalo se mi jen obecné odpovědi, že zajišťuje bezpečnost. Na otázku, čí bezpečnost má na starost, neodpovídá. Stojíme vedle jejich auta a já pod plachtou vidím pytle, z kterých se sype černé kamení. Ptám se, co to převáží a opět se mi dostává neurčité vyhýbavé odpopvědi. Že bych se setkal s toliko slavným coltanem a pašeráky?



Nelegální těžba a vývoz této vzácné rudy je ožehavým a přehlíženým problémem, který je úzce propojený i se samotným konfliktem v Kongu. Peníze odjakživa přitahovaly pozornost a potlačovaly lidskost. Navíc coltan, bez kterého by naše elektronika nemohla existovat a jehož 80% celosvětových zásob se nalézá právě v Kongu, přitahuje pozornost kdekoho. Člověk někdy žasne, co jsou lidé pro určitou sumu schopni udělat. Seznámil jsem se tu s indickými pracovníky UN, kteří monitorují situaci v DR Kongo. Potvrdili mi, že všechny ozbrojené jednotky operující na území Konga, mají za cíl udržet pod kontrolou doly s coltanem a zlatem. Je to prosté. Máte důl, těžíte, prodáváte rudu a můžete nakupovat zbraně, díky nimž dobijete další naleziště. To vše nelegálně a bez jakékoliv kontroly. Probíhá to na pozadí závažnějších humanitárních problémů zaštítěných válkou mezi armádou a rebely. Veškerá pozornost se soustřeďuje na utrpení lidí postižených konfliktem, ale nikdo už nevidí, proč tento konflikt trvá. Dochází tak k záměrnému demoralizování obyvatelstva, přepadání vesnic, znásilňování, ale to vše jen odlákává pozornost od „méně“ závažného problému nelegální těžby.



Sumít, pětatřicetiletý voják UN, mi popsal paradoxní situaci, která se stala před nedávnem, když konžský prezident dal rozkaz pro přesun několika jednotek z již stabilizované oblasti ve středním Kongu, kde se nalézá většina nalezišť. Vojáci přesun odmítli, protože nechápali, proč opouštět doly, kde si můžou k mizernému žoldu přivydělat? Smutné je, že i samotná Organizace spojených národů může nad tímto problémem jen pokrčit rameny.

Ale zpět k našim pašerákům. Chlapík se samopalem se očividně nechtěl na téma náklad bavit, a tak se po chvíli loučíme a on skáče zpět na jeep. K jejich autu přichází strážce parku, podává si s řidičem ruku, poplácávají se a osádka nasedá do vozu. Z nákladního vozu stojícího v koleně za námi se ozývá hlas uniformovaného muže. Jedná se o konžského vojáka. Je ovšem neozbrojen, pravděpodobně se vrací z dovolené. Pokřikuje na strážce a upozorňuje ho, že ten chlap má zbraň. Strážný dělá, že ho neslyší a dává pokyn jeepu, aby jeli. Vojáka si pak bere stranou a vášnivě diskutují. To už ale dostáváme povolení i my a projíždíme zátarasy. Sedím v autě a s pocitem bezmoci přemýšlím nad tím vším, co se právě stalo, děje a bude dít. To jsem ještě nevěděl, jaká další poznání mě čekají v Kitutu, v červené zóně, kde vojáci operují naplno. Ale o tom až příště v rámci vyprávění z další cesty, která mě čeká za dva dny po návratu z Buniakiri.
----------------------------------------------------
Několik fotek z nemocnice v Buniakiri:

Tatík čeká se synáčkem na ošetření


Ženy pod přísným dohledem pana doktora


Čerstvá maminka hodinu po porodu.Je to její páté děťátko


A to je on, kluk jako buk po hodině nového života :)