Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

24.04.11

Mwana - Druhá část



Noc v mém skromném pokojíku s jednou postelí, stolkem, židlí a svíčkou utekla rychlostí mrknutí oka. Již ve čtyři hodiny ráno začalo být v ubytovně rušno a ubytovaní začali šramotit po objektu. Vstávají, jak je slyšet, hodně brzo. Odzvučnění celého baráku není příliš slavné, takže slyšíte, když někdo zakašle na druhé straně baráku, a to je o několik pokojů dále. Mé slabé spaní ovlivnil i pocit z nového a neznámého prostředí, který ve mně vyvolával potřebu obezřetnosti a připravenosti. Dalo by se říci, že jsem spal s jedním okem otevřeným. Pátá hodina ranní vzbudila i moje druhé oko.



Znenadání se rozlehla po baráku obrovská rána. Okamžitě jsem seděl na posteli s ušima nastraženýma jak ratlík. Stejně tak jsem se leknutím třásl. V celém baráku panoval rozruch. Raději zůstávám zamčený ve svém pokoji. Sleduji jen, jak pod dveřmi protékají pramínky vody, spojující se ve větší a větší louži. Po několika minutách přichází kolega Fiston a přes zavřené dveře mi sděluje, že nějaký člověk shodil nádrž na vodu (cca na 50l) na záchodě, který byl naproti mému pokoji. Abych prej dal pozor na věci, že mi tam asi nateče voda. To už ale moje sandály ležely uprostřed jezera rozléhajícího se ode zdi ke zdi a já si připadal jak Alenka v říši divů plující na své posteli skrze králičí noru. Tato malá nehoda krom toho, že mi namočila sandály a že si nebudu moci poránu opláchnout nos, mě nikterak více neovlivnila. Říkám si:
,,Ještě trochu poležím a zavřu oko. Alespoň do sedmi hodin, kdy máme vyrážet." Stejného názoru nebyl ale kohout, který si usmyslil cvičit kokrhání přímo pod mým oknem. Nebylo mi již přáno spánku.



V sedm hodin se scházíme s Helen a místním otcem na snídani na faře vedle ubytovny. Otec se omlouvá, za problémy a nepořádek, které nás zastihli poránu. Pojedli jsme suché housky a zapili to horkou vodou s cukrem. Poděkovali jsme za pohoštění a naskákali do jeepu. Dnes nás čeká dalších asi pět vesnic, máme prohlédnout jejich zdroje pitné vody, toalety a zjistit úroveň hygieny. Postupně k nám přistupují i naši místní průvodci.



V každé vesnici se na nás vrhají děti všeho věku, stáváme se pro ně velkou atrakcí. V jedné z vesnic navštěvujeme zdravotnické centrum. Pacientky sedí přede dveřmi a čekání na pana „doktora“ se nikterak neliší od čekání u nás doma. Jenže tady pan doktor, lépe řečeno zdravotník, který umí číst a psát a je lékařsky proškolen, ne a ne ordinaci otevřít. Je kolem jedenácté hodiny a nikde nikdo. Jeden z našich průvodců odbíhá do vesnice a po chvilce se vrací s udýchaným a upoceným panem zdravotníkem. Omlouval se, prý měl nějakou důležitou práci. Podle ospalků jsem usoudil, že ta práce byla v jiné dimenzi. Lidé zde vnímají čas a povinnosti jinak. Čím dále v džungli, tím méně dodržování řádu a pravidel, na která jsme zvyklí z ,,civilizovaného" světa. Dalo by se říci, že lidé zde žijí více své vlastní životy.




Den se přehoupnul přes svoji polovinu a my začínáme plánovat cestu zpět do Bukavu. Dokončili jsme poslední návštěvu rodiny, zhlédli poslední toaletu a poslechli si příběh denního života. Vracíme se zpět z objížďky na farnost a zde ještě pojídáme trochu jídla. Před tříhodinovou cestou zpět oceňuji alespoň plný žaludek. Loučíme se a já po několika kilometrech usínám na zadní sedačce Land Roveru.
Vzbudil mě až náraz, když jsme vjeli na vozovku držící místní průměr, a tudíž podobná tankodromu. Jak se auto kymácelo ze strany na stranu shodilo mě to z podélné lavice, na které jsem spal. Jak vyoraná myš koukám na Fistona, který sedí naproti mně. Ptá se mě, jestli jsem v pořádku a sbírá mě ze země. Dál už se raději přidržuji a sedím spořádaně jako správný cestující. Silnice je v této části, přibližně 50 km od Bukavu, hodně rozoraná. K naší smůle ještě ráno silně zapršelo a hliněný povrch se proměnil v jedno velké bahniště.



Silnice se svažuje z prava do leva až do rygolu, kudy je odváděna voda. Bohužel tento svah způsobuje sklouzávání projíždějícíh aut ke spodní straně do příkopu, odkuď se jen stěží dostávají. Řidiči to řeší tím, že zajíždí kolem do mělkého pangejtu na horní straně silnice. Jízdu s jednou stranou auta v tomto pangejtu můžeme přirovnat k jízdě na atrakci v zábavním parku. V zadní části auta už nelítáme jen my, ale též zavazadla, nářadí a další. Stav silnice se stále zhoršuje. Před námi vzniká kolona aut bojující o každý ujetý metr tímto oraništěm. Auta se stále zahušťují, až nakonec všichni zastavujem úplně. Náš řidič odchází na průzkum. Vrací se s informací, že před námi uvíznul náklaďák, který zapadl napříč silnicí a nemohou ho vyhrabat. Beru foťák a jdu se podívat na ten lítý boj člověka s přírodou.



Náklaďák s přetíženou zadní částí dostal smyk a zadek mu sjel do spodního pangejtu. Lehčí přední část zůstala na místě. Při pokusu o rozjezd se jak přední , tak zadní náprava zahrabávala hlouběji do rozbředlé silnice. Okolo pobíhají místní, kteří s lopatami snaží přihazovat kamení a hlínu pod kola náklaďáku. Už to vypadá, že zde zůstaneme přes noc. Kolem padesáti aut a jejich posádek čekajících v obou směrech tvoří převážnou část publika. Mezi nás přichází též obyvatelé z okolních vesnic. Je to neuvěřitelná atrakce, která zpestřuje místním dnešní den. Dalo by se říci, živé vysílání.


(VŠIMĚTE SI TĚCH ROHŮ!!- TO JEN PRO TY, KTEŘÍ SE SMÁLI MÉ PŘÍHODĚ S KRÁVOU...TEĎ UŽ VÍTE PROČ JSEM MĚL NAHNÁNO???)

Narážím zde na skupinu Američanů a Číňanů, kteří mě oslovují. Zalíbil se jim nápis na mé vestě, logo organizace Člověk v tísni. Po třech hodinách čekání měli pocit, že by tyto vesty s nápisem People in need měli dostat všichni zúčastnění. „My všichni jsme people in need," říká mi Robert, asi třicetiletý Američan z Utahu. Helen začíná zvažovat zavolání náhradního auta, které by nás přijelo vyzvednout na druhou stranu zátarasu. Bezpečnostní pravidla zde nedovolují zůstávat po setmění na cestě. Naštěstí po dalším půlhodinovém čekání dobrovolníci vyhrabávají zapadlý kamion a on se nějakým zázrakem dostává z nejnáročnějšího úseku.
Jako když vystřelí ze startovací pistole, vybíhají posádky ke svým vozům a kolona ožívá. Pohyb jde opravdu pomalu. Mnoho z aut má stejný problém jako náklaďák. Kolem sebe vidím jedno velké kluziště aut . I přes to, že většina aut jsou čtyřkolky, vídíte všude bahnem ohozené cestující tlačící svůj dopravní prostředek z tohoto silničního pekla. Nakonec i my zapadáme do bahna natolik, že již není možný pohyb vpřed. Na to čekají místní a přicházejí nám za mírný poplatek pomoct zatlačit.



Kolem sedmé hodiny večer zdárně vjíždíme do Bukavu. Město je již přikryté rouškou tmy. V ulicích je však stále živo. Obchody jedou naplno a tma slouží jen jako přikrývka špinavých a rozbitých ulic. Teprve nyní si uvědomuji ten neuvěřitelný rozdíl ,,čistého“ venkova o 150 km dál a tohoto špinavého města. Kdo z těch lidí je na tom lépe?

----------------------------------------------------------------------------------









A NA ZÁVĚR POŘÁDNEJ ÚSMĚV!!! :)

14.04.11

Vyjíždíme na první misi do terénu!- Mwana



Ani jsem se nerozkoukal a už mě jedno ráno posadili do jeepu, jedoucího směrem do oblasti Mwana, přibližně sto kilometrů na jihozápad od Bukavu. Stačil jsem jen uchopit fotoaparát, pár nejnutnějších věcí pro případ nouze, jako nůž, zapalovač a lékárnu, satelitní telefon pro skupinu a lahev s vodou. Nejdůležitější z výbavy je po lékarničce poznámkový blok a tužka. Jedeme provádět evaluaci jednoho z již proběhlých projektů a průzkum aktuální situace pro projekt nastávající. Psací potřeby se tedy stanou naší zbraní i nástrojem. Jídlo neřešíme, poněvadž jej můžeme údajně nakoupit při cestě u místních prodejců. Je k tomu třeba trocha odvahy a představivosti, protože se jedná o dobroty, které často pamatují více než je pro evropský žaludek zdrávo! Noc budeme trávit na jedné z církevních farností, situované v cílové oblasti, kde o nás bude postaráno. Tyto misie plní v oblastech kromě duchovní podpory též další klíčovou funkci, působíme tu i coby poskytovatelé vzdělání, lékařského ošetření apod.
Scházím k našemu landroveru označenému vlajkou ,,Člověk v tísni" s pár samolepkama, na nichž je logo stejné společnosti. Jednotky bojující v zemi naštěstí uznávají humanitární organizace působící v oblastech a neútočí na ně. Dokonce jsou zde s rebely uzavřené ústní dohody a některé organizace platí „poplatek za neútočení“. Jen je důležité, aby vaše auto bylo viditelně označeno, a nemohlo tak dojít k záměně. Jen blázen by se zde jel projet ve vojenském autě bez ozbrojeného doprovodu.



Kolegové, uklízečka i hlídač, ti všichni přišli dolů k bráně zamávat nám na rozloučenou. Připadalo mi, že se se mnou loučí, jak se svým synem, který poprvé opouští domov a vydává se na cestu do internátní školy. Jedeme přece jen na jednu noc.
Lekárnu oceňuji hned po prvních dvou hodinách jízdy. Koupili jsme si po cestě totiž bambus na žvýkání! Nevím, jestli jste někdo ochutnával bambus? Je to docela dobrá rostlinka. Jen musíte oloupat kůru a dostat se na šťavnatou dužinu. Fiston, můj domorodý kolega, mi chtěl předvést, jak se to dělá. Půjčil jsem mu tedy svůj švýcarský zálesácký nůž, těsně před odjezdem pečlivě nabroušený mým dědou řezníkem! A co následovalo, si dokážete představit. Nejsou zde moc zvyklí na ostré nože, a tak mu hned po druhém zaříznutí do bambusu sjelo ostří přes ruku a otevřelo prst.
Jedeme v zadní části Landroveru, sedíce proti sobě, zrovna přejíždíme část, která silnici ani z dálky nepřipomíná, takže mám co dělat, abych se udržel. Do toho z Fistonovy ruky stříká krev a v druhé stále ještě svírá nůž, který, díky skákání auta, je velkou hrozbou pro nás oba...no paráda. Jednou rukou se držím střechy a druhou nejdřív přebírám nůž. Uklízím ho a šmátrám v batohu hledaje lékarničku. Po několika minutách už Fiston sedí s obvázaným prstem a jeho černá pokožka mění barvu na šedivou. Asi ho to trochu rozhodilo. Nedivím se... Po tomto zážitku už raději otrhával kůru bambusu zubama.



Do oblasti Mwana dorážíme kolem poledne. Stavujeme se na farnosti, nabíráme dva domorodé průvodce, kteří měli na starosti komunikaci s místními obyvateli, a vyrážíme do vesnic kolem. Čeká nás návštěva devíti vesnic, z nichž v každé máme náhodně navštívit několik rodin, pohovořit na téma hygiena, o tom, jak často ji provádět, kde a jak moc. Následují dotazy, jestli mají latrínu, navštěva latríny, kontrola, jestli je opravdu používaná...a nesmí se zapomenout na dokumentaci pomocí fotoaparátu. Tolik latrín jsem snad v životě nevyfotil!!! :) Na závěr je třeba ještě zjistit, kde je nejbližší zdroj pitné vody. Proč to všechno? Před časem tu proběhl projekt na zvýšení nejen povědomí o hygieně, ale též výstavba zmiňovaných latrín a kohoutků na pitnou vodu. Naším úkolem je zjistit, do jaké fáze se to dostalo a navázat na předchozí práci.
Musím říci, že jsem si ze začátku připadal poněkuď divně, když jsem žádal domácí, aby mi ukázali, kam chodí „kakat“, a pak se ptal, jestli si po tom myjí ruce. Nám tyto věci připadají natolik normální a samozřejmé, že už nám je i trapné o tom mluvit. Trapně jsme si připadali jen my, místní se bavili na náš účet. ,,Jen jim ukažte tu díru, klidně jim dejte i vzorek. " Při pokládání všech těch otázek, většinou mířených na matku rodiny, mi připadalo, jako by byly tyto ženy u maturity. Alespoň některé se se tvářily dost nervózně a bylo vidět, jak se usilovně zahloubávají, aby dobře odpověděly na otázku. Uvažoval jsem, jaké by to bylo u mě doma, kdyby přišli třeba nějací Švýcaři a ptali se mě, jak často se dezinfikuji, kde se myji, co používám za mýdlo a abych jim ukázal svůj záchod. Asi bych se musel minimálně hodně bavit. Ale co, když by mi nabízeli předělání mého vcelku pohodového záchoda na super čistící, plně automatickou mašinu třetího tisíciletí, která mě po vykonání potřeby celého opláchne a vydezinfikuje, vůbec bych se nebránil, když by to bylo zadarmo.



Při návštěvě jednoho ze stavení jsem se ocitl tváří v tvář nebezpečí v bezprostředním ohrožení! Když jsme v doprovodu mnoha místních vycházeli na dvoreček po kontrole latríny, vyřítila se proti nám vcelku statná kráva! Měl jsem nepříjemnou pozici v čele skupiny a krok zpět nebyl možný. Za mnou se utvořila zácpa na zúženém místě, kde je jediná možnost úniku. Kráva vypadá opravdu naštvaně! Nedivím se jí, asi jsme ji vyrušili zrovna u večeře. Navíc bílou hubu v životě neviděla, tak se musela leknout. No a já jsem se stal terčem jejího strachu. Kráva se dala do klusu směrem ke mně. Zpanikařil jsem. Sebeobranu proti krávě mě nikdo neučil. Naštěstí se z davu za mnou vyhrnula ve stejný okamžik paní domácí, černoška malého vzrůstu, avšak hodně stabilní do šířky. Postavila se hrdinně přede mě a zakřičela něco svahilsky. Kráva znejistila. Než stačila zareagovat, dostala přes čenich švíkanec proutkem mojí zachránkyně. V tu chvíli se dala pomalu na ústup zpět do chléva. Snažil jsem uchovat nebojácný výraz a tvářit se, jako že mě tento incident nikterak nerozhodil. V duchu jsem si však překontroloval trenýrky, jestli nemám takzvané „bláto na hřišti“. Paní domácí zahnala stračenu a zajistila nám bezpečný průchod.



Den se sešeřil a my jedeme zpět do misie, kde nám pro dnešní noc připravili ubytování a večeři. Až teď si uvědomuji, že jsem celý den nic kromě bambusu nejedl!!! A to je u mě co říct. Poslední dobou baštím jak Otesánek. Kolem osmé nás pozvali do jídelny společně s dalšími černochy. Nevím, kde se najednou vyrojilo tolik lidí, ale když přinesli na stůl, kolem mě jich bylo náhle deset. Naučil jsem se zde jedno moudro...kdo zaváhá, nežere!!!! Je třeba mít ostré lokty a urvat co nejvíce. Možná to nebylo tak hrozný, ale moje oči byly podlité krví a při pohledu na hrnec jsem vyl jako vlk na měsíc. Hlady už jsem neviděl. Nikdo mi totiž neřekl, že na jídlo nebude čas až do večera. Nacpal jsem se jako zvířátko. Dali nám obrovský knedlík vyrobený z rozdrceného kořene manioku, k tomu špenát, a kost obalenou trochou masa. Málem jsem snědl i tu kost!



Po několika minutách sedím s rukama v klíně a padá na mě únava. Naštěstí mi Fiston dává posuňkem najevo, že je čas jít na kutě. Odcházíme do ubytovny, kde bydlíme společně s dalšími dvaceti černoušky. Jako jediný bílý v celém okolí jsem poněkuď nejistý. Naštěstí dostávám svůj vlastní pokoj. Jediné světlo produkuje malá svíčka na stolku. Vytváří romantickou atmosféru, kterou bych nazval „romantika tenkrát v Kongu někde ani nevím kde“. Uléhám a opouštím tělo dříve než má hlava dopadla na polštář! Fiston mi ještě přes zavřené dveře podává informaci, že zítra vyrážíme v sedm hodin.
Pokračování příště...

09.04.11

Na začátku cesty do Konga...




Sbalit si baťůžek a jedem...ale někde asi udělali soudruzi chybu a batoh narostl do nezvladatelných rozměrů...i Vostuda to zpozoroval...A to máme jen to nejnutnější.

04.04.11

Kongoooo!!!!

Ranní pohled z okna hotelu avizuje vlhký den. Prší, přší, jen se leje, kam, medvěde, pojedeme, pojedeme do Konga, až Afričan zakuňká.
Dnešní ráno nasedáme na bus z Kigali do Bukavu. Během chvilky jsem se opět přenesl do Indie, za cestováním tamní dopravou. Jediný rozdíl, který pociťuji, je, že jsou na mě nalepení černoši. Intimně se seznamujeme, vytváříme proto kolem sebe potřebný prostor, ale bezúspěšně. Prostor pro moje nohy mezi sedačkami je poněkuď malý, a tak prostrkuji kolena kolem opěradla sedačky přede mnou. Jeden z černochů je okamžitě používá jako opěrku na ruce. Bez okolků přenáší celou váhu svého trupu do rukou a opírá se. Vydržel jsem takhle přibližně hodinu. Poté následovalo přerušení spánku mladého černocha a stažení mých nohou zpět pod moji bradu. Po osmi hodinách jízdy, kdy silnice společně se zkracující se vzdáleností k hranicím s Kongem dostává ráz tankodromu. Cestou zastavujeme na jednu čurací pauzu. Protahuji své rozlámané tělo a vylézám z autobusu. Hned mě oslovuje parta mladíků, Rvaňdanů, kteří se s úsměvem od ucha k uchu táží, jak se mám a odkuď jsem. Hodili jsme krátkou řeč, pak jsem vyrazil na obchůzku tohoto místa a nakoupit nějaký dlabanec. Zdejší banány stojí opravdu za to! Konečně jsem poznal, jak má chutnat opravdový banán. S těmi chemicky nadopovanými u nás v Evropě se opravdová banánová chuť nemůže srovnávat. Když jsme opouštěli autobus, řidič nám podal informaci, že zastávka potrvá 30 min. Bohužel, jak jsem vypozoroval, zdejších 30 minut je poněkuď kratších než normálně. Po 15ti minutách řidič startuje autobus a pomalu se rozjíždí. Stojím s otevřenou pusou 20 metrů od něj a říkám si, zda to myslí vážně. Z autobusu vyskočil černoch, který na mě začal gestikulovat, ať máknu, že mi jinak ujede. Dobíhám do autobusu, nastupuji již pomalu za jízdy a usedám zpět na svou sedačku. Řidič se bez ohledů na mé protesty rozjíždí. Protestuji, protože Daniela je někde venku na záchodě a žije též v pocitu, že má ještě 15 minut do odjezdu. Nakonec jsem musel rozpoutat menší revoluci v autobusu, aby řidič zastavil a já mohl odběhnout pro Danču. Běžel jsem s hlavou otočenou zpět, abych včas zaregistroval pohyb odjíždějícího autobusu. Danča naštěstí akorát vylezla ze záchoda a běží mi naproti. Společně se vracíme zpět do busu, kde spřízněné dušičky drží řidiče v šachu, dál od řadičky. Později jsme vypozorovali, že ujíždět pasažérům je normální. Jedna paní z našeho autobusu totiž odjezd nestihla a dojela nás až v další vesnici, kde znovu nastoupila. Stopla si totiž motorku, motorka nás dohonila, přinutila autobus zastavit a paní se opět zařadila mezi cestující ke svým taškám a malým dětem.
Na hranice s Kongem dojíždíme kolem 3. hodiny odpolední. Zde procházíme pasovou kontrolou, překračujeme zemí nikoho a vcházíme do místnosti imigračního úředníka. Ten si mě prohlíží, poměřuje moje pouzdro na kytaru a zvažuje, co asi za kanón v tom futrále převážím. Vyplňuje informace o mé osobě do veliké úřední knihy a dává pokyn usměvavé paní, aby mi vložila do pasu razítko. Vítejte v Kongu.
Vycházíme s Dančou ven a rozhlížíme se. Tak jsem tady. Na silnici pokračující dále do Konga není ani náznak asfaltu. Všude je obrovský frmol a hluk. Podél silnice posedávají a polehávají lidé, kteří kdoví na co čekají. Sedáme do prvního auta a to nás veze na základnu v Rue du Lac. Nacházíme se přibližně 10 minut cesty od hranic, na břehu ohromného jezera, kde je náš baráček, vsazen do strmého svahu a poskytuje úžasný výhled na jezero. U brány s nápisem People in Need Czech Republic nás vítá urostlý hlídač Hamza a několik dalších zdejších zaměstnanců. Během chvíle rozebrali všechny moje věci a odnosili je do baráku. Začíná koloběh seznamování, kdy si při třetím jméně již nepamatuji to první...a to mě ještě čeká pět dalších. Tak jsem tady...Bukavu, Kongo...místo plné zeleně, nádherné vyhlídky na jezero a usměvavých lidí. Težko uvěřit, že někde tam za kopcem je válečná zóna.

03.04.11

Rwanda, země tisíce kopečků!

Za doprovodu Roberta a dalších německých spolucestujících jsem spočinul na rwandské půdě před imigračním úředníkem na letišti v Kigali. Zdejší úředníci jsou jako ve všech rozvojových státech. Arogantní, povýšení a vy jim musíte předhazovat vaši pokoru a úctu. S výrazem pokorného člověka, s odevzdaným úsměvem před jednoho z nich předstupuji a podávám mu potřebné náležitosti. Hned se na mě obořuje, že potřebuje vidět dopis z rwandské ambasády, která mi udělila vízum. Tato záležitost v mém případě neproběhla a jediné, co jsem měl k dispozici, byla žádost o vízum. Jednu věc si musíte pohlídat. Pokora ja jedna věc, ale sebejistota druhá. Při jednání s úředníkem je to jako s divokým zvířetem. Dáte najevo strach a nejistotu a skočí vám po krku! A tak našeho malého imigračního úředníka, nafouklého jak ropucha, schlazuji sebevědomým důrazným upozorněním, že o víza jsem zažádal a že mi byla udělena. Jen mi nestihli poslat tento dopis. Volal jsem na ambasádu a tam mi to potvrdili. Tato informace byla poněkud zavádějící. Nikam jsem nevolal a jistotu, že mi víza přidělili, jsem měl asi tak jako jistotu, že jednou dostanu Nobelovu cenu za mír. Sebejistota však úředníka natolik přesvědčila, že se ani nezvedl a nešel si to ověřit. Trochu mě ještě potrápil při dotazu na místo mého pobytu v Kigali. Moje odpověď "v nějakém hotelu" ho neuspokojila a požadoval konkrétní adresu. Po pětiminutovém přehrabování a listování v mých poznámkách, kdy jsem viděl, že mě vážně do země bez této informace nevpustí, nalézám útržek papíru se jménem nějakého hotelu v Kigali. Naštěstí jsem si ho jen tak pro jistotu napsal, abych měl taxikáře kam směrovat. Tento papírek mi zajistil vstup.
Kigali je pěkné město, všude jen zeleň, tráva, palmy. Máte pocit, že jste v lesích. Jediné, co mi narušovalo tento příjemný pocit, byla vysoká koncentrace zbraní. Na ulici vidíte ozbrojené hlídače obchodů a bank. Ti mají většinou brokovnice. V centru potom doslova na každém rohu stojí voják s plně automatickou zbraní. Po setmění se tyto hlídky zdvojnásobily. I když město působí klidně, spořádaně a bezpečně, o vojáky zde není nouze. Zítra vyražíme do Bukavu, přes Rwandské hranice do Konga. Jaké to bude tam? Kdo ví?

02.04.11

První zpráva z Afriky

Přibližně v 6h ráno spočinula moje noha na africké hroudě v Etiopii ve městě Addis Abeba. Let z Frankfurtu byl dlouhý a poněkud méně pohodlný. Vzpomněl jsem si na dobu cestování po Indii. Aktuálně jsem měl jen o málo více místa kolem sebe než při cestě z Dillí. Navíc jsem seděl na sedadle, které nešlo sklopit a 6h letu, kdy sedíte narovnaní jak pravítko...není to žádný šlágr. Ethiopian Airlines mají sice dobrá letadla, ale poněkud odpoužívaná.
Již v letadle se ke mně připojil mladý Němec, Robert, který míří stejnou cestou do Rwandy. Letí tam za svojí černošskou přítelkyní, kterou potkal před časem v Německu a nyní se rozhodl přestěhovat za ní do její rodné vlasti. V Německu ho údajně nic nedrží a prý to může být dobrá zkušenost žít s její rodinou, najít si práci v Kigali a stát se Afričanem. Nezbývá než mu popřát štěstí v lásce i v soužití s odlišnou kulturou.
Nyní sedíme v odletové hale Addis Abeba a nasáváme afrického vzdoušku.
Další zastávka bude v Kigali. Držte palce. Brzy se z Vostudou ozveme.

01.04.11

Vyrážíme na cestu

Přátelé,

čas neúprosně prošel kolem a najednou už mi zase u postele stojí batoh větší než já sám a na jeho čele se houpe hnědý medvídek. Vostuda se už nemůže dočkat další "experience".

Děkuji všem za podporu a za to, že jste.

Budeme s méďou ve spojení a předávat to, co je třeba :).

V sobotu večer mě čeká let z Mnichova do Kigali a poté po zemi cesta do Bukawu. Držte palce.

Ste a Vos