Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

17.06.12

Vzhůru za dalším životem- tentokrát Kanada

 Od okamžiku, kdy jsme obdrželi víza a zakoupili letenky do Kanady, čas jako by běžel dvojnásobnou rychlostí.  Ani jsem se nenadál a už tu bylo zlomové datum, středa 30.5. 2012.  Jak si člověk pokaždé naivně říká: ,,Zabalím se v předstihu, abych to měl tentokrát vše v klidu". Skutek utek´ a ve středu ráno obývák zdobila hromada věcí, které bych za velkou louží možná mohl upotřebit.  Ještě jsem si odskočil na jednu přednášku, kde jsme s Danielou povídali studentům střední školy o zkušenostech z Konga a v poledne jsem byl doma. Za 4 hodiny mě vyzvednou rodičové, aby si mě zase pořádně užili alespon při cestě na letiště.Při balení si člověk vždycky uvědomí, jak málo věci potřebuje k životu...všechno se mi vešlo do 60ti litrového batohu. A to ještě polovinu věcí táhnu zbytečně. Zabalil jsem však dvě věci pro mě nejdůležitější...Vostudu v první řadě a kytaru se zpěvníkem Já, písnička v řadě druhé .
  
 Loučím se na dvorku s Martinem a Zrzkou, kteří se stavili zamávat nám mi na rozloučenou a už sedím v autě a společně mlčíme směr Praha. Káťa vyrazila o půl hodiny dříve se svými rodiči. Setkáme se až na letišti. Rodičovstvo mě vysazuje, dělám několik posledních společných fotografií v letištní hale. I když to pro rodiče není první zkušenost,(dalo byse říci, že jsou mazáci ve vypravování mě na cesty), je vidět, že očka vlhnou a poslední objetí si snažíme vrýt do paměti. Dveře letištní haly se zavírají a zůstal jsem sám, tedy ne sám...s Káťou a Vostudou.
Přecházíme ke Katčiným věcem, které bedlivě hlídají její rodiče. Pro ně je tento okamžik naročnější. Přeci jen odjiždí dceruška, ještě k tomu poprvé a  na tak dlouho. Intenzita svitu slunce se v hale natolik zvýšila, že jsem museli nandat černé brýle.



 Po obdržení posledních rad na cestu a výborné svačinky odchází i rodiče Katky a my zůstáváme již úplně sami. Skupinka tvořená Káťou, Vostudou a mnou si bude muset zvyknout na nové věci  a jednou z nich je nové prostředí a noví lidé. Jsme na začátku. Navíc neletíme někam na opuštěný Měsíc. Letíme do Kanady, místa, kde žije mnoho lidí, zvěře a roste mnoho rostlin. Dokud je aspoň jedna z těch tří věcí  přítomna, člověk není sám a je kolem něj život.
 Zbytek času čekání na letadlo do Londýna, kde máme přestup do Kanady, trávíme v letištním kině. Zrovna dávají film Once o kytaristovi a pianistce. Jak tak přemýšlím, co vlastně v Kanadě budeme dělat, napadá mě, že se můžeme živit tím, že já budu hrát na kytaru a Káťa bude kolem tančit s kloboukem :).
Check in do letadla proběhl bez problémů, alespoň v Praze. Jediné, co mě překvapilo, bylo,  že mě nechtěli vpustit do letadla s kytarou. Tu jsem  musel poslat jako nadměrný náklad zavazadlovým prostorem. Naštěstí nebylo třeba nic doplácet, jelikož  pracovnice aerolinek pochopily moji lásku k hudbě i potřebu tahat kytaru všude s sebou. Za několik minut už procházíme bezpečnostní kontrolou a nasedáme do malého airbusu. Let do  Anglie netrval snad ani hodinu. Po desáté hodině večerní jsme již na letišti v Gatwicku , odkud nám to letí do  Kanady. Trochu si tu však počkáme.  Poletí se až v 11hodin dopoledne, to znamená přesně za 12hodin. Nalézáme pohodlné místo na letištní lavici a rozbalujeme provizorní letištní tábor - věci naskládané v rohu u naší lavice.Domlouváme se,  že se budeme střídat v držení hlídek, ale nakonec stejně oba usínáme, jako když nás do vody hodí. Nejsme však sami. Kolem nás polehalo během chvilky dalších deset až patnáct lidí. Většinu z nich jsme druhý den potkali ve stejném letadle směřujícím Calgary.


 Kolem sedmé se oba probouzíme, a postupně odcházíme na toaletu dát se trochu dohromady. Hledáme přepážku, u které budeme odevzdávat naše zavazadla. Zatím není k dispozici. Pobíráme tedy všechny naše věci, skládáme je na vozík a jdeme s trochu projít po letištní hale. Nacházíme příjemný utopený kout, kde není tolik rušno jako v jiných místech právě probuzeného letiště. Káťa odchází na toaletu a já konečně poprvé na této cestě vybaluji kytaru z futrálu. Rozezním první akordy a stávám se objektem překvapených pohledů v okolí sedících cestovatelů. Mačkám tam první písničky. Náhle ke mně přichází starší žena indického vzezření a pokládá ke mně na lavici dva banány se slovy, že by se mi mohli hodit k snídani. Poté se otáčí a odchází ke svému letadlu. Ani jsem nestačil poděkovat a už byla pryč. Je to dobrý, hlady neumřem! S hrdostí ukazuju Káťě po jejím příchodu tyto banány a společně jeden posnídáme. Kdo ví, jestli mi ta paní nechtěla zalepit pusu :) Pokračuji dále v hraní a kolem se pomalu sesedá několik nenápadných posluchačů. Alespoň jim zpříjemníme život naším zpěvem  a hrou takhle poránu. V devět hodin odcházíme k přepážce, která nás volá na informační tabuli pro odbavení zavazadel. Zde se setkáváme s první nepatrnou komplikací. Naše nízkonákladová letecká společnost, již jsme vybrali pro cestu do Kanady, nesdílí moji lásku k hudebním nástrojům. Její zaměstnanci požadují zaplatit 60 liber za dodatečné zavazadlo. U přepážky seděla příjemná mladá paní východního vzhledu a byla velice milá. Řekla mi, že prý jen  musí dodržovat nová pravidla a že dříve tyto nástroje převáželi zdarma, ale nyní je podle tabulek  dovoleno brát s sebou do letadla jen jedno příruční zavazadlo na osobu. Upozorňuji ji, že pokud zaplatím za transport kytary 60 liber, její cena stoupne o dvojnásobek. Nakonec volá na pomoc vedoucí a ta nám potvrzuje, že musíme mít jen dvě zavazadla na palubu, a to naše batůžky, kytaru že musíme doplatit. K pobavení lidí okolo nás předvádíme kouzlo, na které by byl pyšný i David Copperfield. Před očima všech přihlížejících jeden z našich batohů mizí. Přeskládali jsme ho tak dokonale, že se vešel do druhého, zbylé věci dáváme do kapes, na sebe i do futrálu od kytary. Za okamžik u přepážky stojíme jen s kytarou a jedním zavazadlem do letadla a paní na přepážce nám se smíchem předává letenky a přeje hezký let. Dokázali jsme to. Za chvilku už sedíme v letadle. Teď už jen projít v Kanadě imigrační kontrolou a budeme v tam. Představa, že člověk absolvuje tuto celou cestu až  na konec a nějaký imigrační úředník ho shledá nevhodným pro vstup a pošle ho zpět, vyvolala  mírnou nervozitu.
Konečně sedíme v letadle. Za pár okamžiků opouští kola půdu evropského kontinentu a vznášíme se nad oceán směrem ke Grónsku. Let probíhal vcelku poklidně, občas to mírně zaskákalo, to jak nás asi chtěl pilot udržovat obezřetné a stále připoutané. Jediná nevýhoda těchto nizkonákladovek je relativně málo místa na nohy a  směšně malé množství jídla. První problém jsem vyřešil jogískými praktikami, poskládal jsem se tak, že by ani mravenec  neprolezl. S jídlem to bylo horší. Když mi přinesený oběd z větší části uvízl za zuby a musel jsem ho dojídat párátkem, nechápal jsem, proč se jim vlastně chtělo špinit  talíře? Naštěstí jsem měl v zásobě ještě jeden banán, tak jsme hlady nezemřeli. Čeká nás už jen 10 hodin letu. Letíme proti času, takže mě dostával časový údaj na letence. Doba odletu byla 31.května v jedenáct hodin a přílet do destinace byl týž den kolem třinácté hodiny.
Většinu času jsem trávil spánkem, a pokud jsem zrovna byl u okénka, tak pohledem na tu nádheru ubíhající pod námi.
 



Ani si neuvědomujeme, co nádherných míst leží na naší Zemi, kterou máme to štěstí obývat. Z okénka letadla se mi naskýtal pohled na zasněžené ledovce Grónska a pevninu pokrytou věčným sněhem. Takto zhora to vše vypadá přenádherně. Tam dole to však pro nás lidi bude dost drsný  a nehostinný kraj. Snad jen lední medvědi a pár Eskymáků si libuje v těchto končinách. Kam oko dohlédne z letové výšky 10 tis.metrů nad mořem, tam je jen led a sníh. Žádné město ani civilizace. Možná by se dalo říct: ,,Díky Bohu!"



Těsně před přistáním jsem se seznámil asi s tříletou holčičkou a její maminkou sedící před námi na sedadle. Holčičce už měla dlouhou chvíli, tak začala prozkoumávat okolí sedadla. Udělali jsme na sebe pár drštiček a poté jsem ji zaujal Vostudou. Jak uviděla toho malého hnědého medvěda, byla k neudržení a maminka  pomalu musela nasazovat chvaty, aby ji vrátila zpět. Svolil jsem tedy a propůjčil jí medvěda na zbytek cesty. Nakonec jsme se dali do řeči s maminkou  a ta nám společně s manželem  dala několik typů na zajímavé destinace v oblasti Calgary, kam míříme.

Jdeme na přistání. Pod námi zuří špatné počasí. Pilot nás upozorňuje na pásy a informuje, kde případně nalezneme nouzové východy. To mě trošku znervóznilo. Většinou ukazují východy jen při startu a ne před přistáním. Prolétáme mraky a silnými turbolencemi. Pod námi je vidět město, v němž nevládne zrovna přívětivé počasí. S letadlem to hází a čas od času se propadneme v turbolenci o pár metrů volným pádem. Většinou se mi v letadle špatně nedělá, ale v tento okamžik si připadám jak na houpačce a houpačky moc nemusím. Dělají se mi mžitky před očima. ,,Ať mi ta holčička vrátí medvěda!" špitám si jen tak pro sebe. Musím být přece chlap a působit vyrovnaně. Nuda, nuda šeď a šeď...takovýhle přistání už jsem prodělal...Možná to můžu nalhávat okolí, ale ne sobě. Kontroluji, jestli je zvracecí pytlik na svém místě, abych ho případně mohl použít. Ještě mi v mysli vyvstává scéna z Mr. Beana, kdy v letadle na chlapečka, kterému bylo zle při turbolencích, dělal držtičky a pohupoval před ním s malým letadýlkem.
Náhle vidím, jak se blížíme k zemi. Sakra, letíme nějak rychle.Těsně nad zemí to pilot srovnává. Čekám tvrdý dopad. Pořád nic. Pod námi se už míhá runway. Pořád jsme nedosedli. Už je to nějak dlouho. Asi to pokazil a půjde na nové přistání. Najednou zpomalujeme a zastavujeme úplně. Znovu se dívám z okénka. Jsme pořád výš než jsme myslel, že máme podvozek, ale očividně jsem se spletl. Aniž bych to pocítil, dosedli jsme na runway a pomalu rolovali k terminálu. Vpadnul jsem do sedačky, jako bych celý let odpilotoval sám. Jsme tady. Náš nový domov pro příští období. Kanada. Hurá ven a probít se přes poslední překažku. Tou je imigrační úředník. Ale to už v dalším pokračování. :)

 První pohled z okýnka.
Tohle éro nás doneslo bezpečně až na zem. Jak jsou ty vzdálenosti relativní. Ještě před deseti hodinama jsme stáli na jiném kontinentě o 10tisíc km jinde.

Žádné komentáře:

Okomentovat