Když práce není nic přízemního...

Jak je to s prací v Calgary? Od našeho příjezdu do Kanady uplynuly již téměř dva měsíce a stále jsme se zde nepochlubili  tím, co tu vlastně děláme. Alberta je místo s velmi prosperující ekonomikou, a tak se pyšní i nízkou, tedy 4,6 procentní mírou nezaměstnanosti. To byl  jeden z důvodů, proč jsme si to nasměrovali právě sem. Lidé, firmy a stát profitují především z ropy, která se tu těží hned  na několika místech.  Díky tomu zde opravdu nestrádají. A jak se to projevilo na našem příjezdu? Již v letadle jsem od Kanaďanů předběžně sondoval, jaká je situace na trhu práce a většina z nich mě uklidňovala, prý  v tom nebude problém. Říkali, že především ve službách hledají neustále nové pracovní síly.  

 V mém případě jsem měl štěstí. Jsem vděčný Petrovi, že mi dohodil kontakt na firmu, jež se zabývá výškovými pracemi. Po telefonátu jsem byl ještě ten den pozván na pohovor a druhý den jsem nastoupil do práce.

V Kátině případě to trvalo o týden déle. Ale k našemu milému překvapení je zde po pracantech opravdu větší poptávka  než  nabídka, a tak pokud má člověk obě ruce, obě nohy a umí pořádně zabrat, nemá problém práci najít. Je jen třeba umět si vybrat a jít tam, kde ho to bude bavit. Káťa nastupuje další týden do firmy, kterou našla a kontaktovala přes inzerát na webových stránkách Craiglist.ca, nastoupila do zahradnické firmy a začala prohánět sekačku, hrábě a jiné zahradnické nástroje po rozlehlých zahradách. Ale není v mé kompetenci to popisovat. O to budeme muset požádat v budoucnu Káťu, aby nám i ona popsala své pvní pracovní zážitky.

Vrátím se zpět ke svému zaměstnání. Jedná se tedy o práci mytí oken, přesněji mytí oken ve výškách. Když se procházím po centru a vidím kolem sebe těch několik desítek pater vysoké věžáky, až se mi točí hlava.
V pondělí v poledne vytáčím číslo na Jamese a ten mě chce hned vidět. Jsem třetí den v Kanadě a už se chystám na setkání s mým možná budoucím zaměstnavatelem. ,,Za půl hodiny se sejdeme u Calgary Tower," zaznělo do telefonu takovým přízvukem, že jsem byl rád, že jsem pochytil alespoň pár důležitých informací, jako kdy a kde se potkáme. Vůbec netuším, co mě čeká, nevím, jak vypadá a ani co po mě bude chtít. Dorážím na místo určení v dohodnutý čas a čekám. Tím, že nevím, na koho čekám, tak se usmívám na každého muže ve středních letech, který prochází kolem Calgary Tower... A že jich tu prochází hodně...Nakonec prochází i Petr, který pracoval nedaleko a který se rozhodl mě přijít podpořit. Tak čekáme spolu. James doráží s půlhodinovým zpožděním a podle slov Petra si musím začít zvykat. Čas tu vnímají svým způsobem, a to hlavně James. Seznamujeme se, dostávám do ruky sedák, stěrku na okna, kartáč, dvě sto dvacet metrů dlouhá lana a sedačku.  Nastupujeme do auta. V autě ještě obdržím smlouvu, kterou si mám vyplnit a přinést ji druhý den. Z toho všeho soudím, že mě bere a já mám práci. Druhý den, tedy 4. den našeho pobytu, přijíždíme s Petrem na můj první mrakodrap. Tak vzhůru do práce.

 Musím říci, že  nějaké zkušenosti  s prací ve výškách už mám, ale nejvyšší dům nebyl snad ani z poloviny vysoký jako tenhle dvaadvaceti patrový mrakodrap. Spouštím na zem obě lana(jedno hlavní a jeedno záložní) a ze sto dvaceti metrů mi toho nahoře moc nezbývá. Dostávám ještě rychloškolení od Petra. Vysvětluje mi,  jak se vlastně pracuje s tím velkým slaňovacím nástrojem, který jsem vyfasoval a který se tady používá.  Zajímavé je, že i teď po nějaké době, kdy na to vzpomínám a píšu o tom, se mi začaly  potit ruce a klávesnice pod mými prsty čvachtá jako louže v lese po letním deštíku. Přišel okamžik pravdy. Přehazuji sedačku přes okraj. Tato fáze je ztížená ještě tím, že na sedačce visí kýbl s vodou. To všechno dohromady váží  kolem deseti kil. Ležím na břiše, s hlavou a rameny přes okraj. V jedné ruce toto závaží, druhou rukou se křečovitě držím. Sedačka je ustálena a visí v laně. Mohu ji pustit. Toto je fáze, kterou taky nemám rád. Přemýšlím, jestli jsem všechno správně založil, upevnil a navázal. Vizuálně to vše kontroluji a pouštím. Dobrý. Sedačka visí. Nyní přichází krok číslo dvě. Připadám si jak Armstrong při výstupu na Měsíc. Akorát na něj tolik nepůsobila gravitace. Taky tu slavnou větu bych pozměnil na :,, Je to velký krok pro člověka, ale malý krok pro lidstvo." Otáčím se, lehám si na břicho a nohama přelézám přes okraj.

 -První pohled přes okraj

V tento okamžik začíná moje zadnice zpívat "jájájupíjupí jé" a můžu vám, přátelé, garantovat,  že kdybych do zadnice vložil drát, nejenom že ho přeštípnu, ale též z něj v následujících minutách vytvaruji srdce. Již ležím na okraji břichem a nohy mi  volně plandají ve vzduchu. Pode mnou probíhá čilý ruch velkoměsta a nikdo  z těch lidiček tam dole ani  netuší, co se jim děje nad hlavami. Když už se sklouzávám až na prsa, konečně moje nohy nahmatají sedačku a já se můžu plně postavit. Moje bušící srdce musí slyšet i chodci na chodníku pode mnou. Usedám do sedačky a zahajuji proces spouštění k prvnímu oknu. Je zajímavé, jak má člověk reflex držet všechno křečovitě a používat mnohem více síly, když má strach. Úkon, který byste udělali na zemi, aniž byste se nad ním zamysleli, tady trvá dvojnásob času. Po první hodině v sedačce si však moje mysl přivykla na nové prostředí a já se trochu uvolňuji. Celý tento sjezd  mi trval tři hodiny a nedokážete si představit ten blažený pocit, když mé nohy spočinuly opět na chodníku. Rozhodně se při svém novém zaměstnání nebudu nudit. Usmívám se nad humorností života. Při cestě do Kanady jsem si říkal, že bych se rád vyhnul sedavému zaměstnání v kanceláři... Mé přání bylo vyslyšeno. Trávím hodiny v židli zavěšené před okny kanceláří... :)

Za ten krásný výhled, proudící vzduch a nadhled  to však stojí. Už chápu, že andělé mají ve velkých městech nejraději výhledy ze střech mrakodrapů. Člověk se ocitá v úplně jiném světě, stoje mimo dění a ruch tam dole s výhledem na horizont, který krásně dokreslují obrysy hor Rockies mountains. 

Už sedím a hurá dolů...

To je čisté okno, jako zrcátko.

První dny v Kanadě

Další den ráno za námi do hostelu přijíždějí  Petr s Janou. Tráví již 10. měsíc zde v Calgary, a jsou tedy znalí místních poměrů, což my oceňujeme. Nabízí se, že nám pomohou nalézt lepší ubytování. Sami vědí, jaké to je  trávit noci v tomto hostelu. Jejich první kroky  mířily též právě sem a spali zde několik nocí než se přestěhovali do normálního podnájmu.Čirou náhodou se v rodinném baráčku, kde bydlí, stěhuje  jeden z nájemníků a jeho pokoj bude tedy od konce června k dispozici. Využíváme situace a domlouváme se  s paní bytnou, jestli můžeme tenhle pokoj obsadit. Ta nám slibuje, že nás zde ubytuje. Jen musíme do konce června  přečkat po nějakých provizorních ubytovnách. A tak vyrážíme společně na obchůzku po okolních motelech, které jsou údajně cenově srovnatelné jako hostel s tím rozdílem, že na pokoji jste sám, máte vlastní koupelnu a klid. Navštívili jsme několik motelů. Bohužel zrovna začíná turistická sezóna a zároveň se blíží veliká sláva v podobě festivalu Stampede ( http://www.calgarystampede.com/ - k tomu se ještě později dostaneme), což způsobuje přílivy turistů a zvyšování cen ubytování.

Zjišťujeme, že bude opravdu náročné najít levné ubytování. Pod pět set dolarů za týden se dostaneme stěží. Hlavně když uvážíme, že se měsíční nájem za pokoj v rodinném domě pohybuje od 400 do 800 dolarů. My teď máme platit tu samou částku týdně. Už jsme zvažovali přečkání těch několika týdnů v některém z udržovaných parků v okolí, kde bychom měli aspoň čerstvý vzduch, když jsme narazili na příjemnou paní v Motelu Banftrail. Paní nejspíš obměkčili naše  psí oči a uši sklopené dozadu. Svolila, že nám pokoj pronajme za 320 dolarů za týden. Nastěhovali jsme se tedy do pěkného útulného pokojíku s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. Hned poté, co jsme uhnízdili naše věci v pokoji, nasédáme do Petrova a Janina auta a míříme na výlet - do přírodních krás okolí Calgary. Cestou nabíráme ještě jednoho Čecha, Romana, který přiletěl do Calgary před dvěma měsíci. Společně vyrážíme za objevováním lesních porostů a pátráním po medvědech. Tentokrát přikládám i několik prvních fotografií pořízených v Kanadě. S úlevou zjišťujeme, že uniknout z této betonové džungle, jejíhož nebe se dotýkají vysoké mrakodrapy, nebude problém. Několik kilometrů na jih narážíme na přírodní rezervaci, do které si budeme moci vyrážet dobít baterie.

Jediné, co jsme zatím nepotkali, je medvěd...ale myslím si, že to nebude dlouho trvat. Máme prozatím alespoň toho plyšového.

O co tu však ve městě není nouze, jsou veverky, svišťové a zajíci. Po Calgary jich běhá neskutečné množství. A hlavně veverky jsou drzé jak ty naše lázeňské. Uvidíme jak to bude mimo město. Tam toho bude žít asi více a větších rozměrů.

Jeden z marmotů, provokativně si prohlížející nové cizince ve městě.

První noc v Calgary

              Po dlouhé cestě se dostáváme do jednoho ze dvou hostelů v centru města, který můžete v Calgary najít. Čerpali jsme ze  zkušeností backpackerů (baťůžkářů) a směřovali do tohoto typu ubytování, jelikož hledáme nejlevnější variantu bydlení. Sice bydlíte v malém pokoji s dalšími několika cizími lidmi a máte vyhrazeno celkem 1,5m čtverečního čistě pro svoji osobu, ale pro začátek nám stačí pouhá střecha nad hlavou. Na omezený prostor kolem sebe jsme stále ještě zvyklí z letadla.

                V Calgary je ubytování v hotelech a ubytovnách obecně drahé a začíná v nejlepších případech na 40 dolarech za noc pro jednoho. Bohužel obecné pravidlo, že by měly držet nižší cenu než ostatní ubytování, v Calgary neplatí. Většina nově příchozích, znalých tohoto pravidla, přichází sem -  a právě tím byla cena vyšroubována tak vysoko, je tedy srovnatelná s motely a menšími hotely. To jsme však ještě nevěděli, a tak se ubytováváme na několik nocí. Zaplatili jsme 75 dolarů za noc pro nás dva na pokoji, kde spí celkem šest osob. Pět kluků a Katka. Tak si to užije. Na tento pokoj nás uvedla mladá holčina. Pokoj je tak nacpaný, že není kam si stoupnout, natož odložit batohy. V pokoji se nachází jen tři natěsno dané dvoupatrové postele nic víc. Naším úložným prostorem jsou  pouze postele, protože podlahu zabrali další lidé, kteří se zde ubytovali před námi.  Podlaha je pokryta batohy, prádlem, botami, ponožkami. Vypadá to, jako by batohy opřené v rozích byly po bujaré noci, vyvrhly obsah svých útrob a poté umřeli. Zápach, který se místností line, nasvědčuje tomu, že v tomto pokoji vážně něco umřelo. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na Divadlo Járy Cimrmana a na jeho hru Lijavec, kdy při úvodním semináři Čepelka popisuje, jak vypadal Herberg za Rakouska Uherska (útulek pro vandrovníky). Pro zájemce doporučuji zhlédnout následující seminář, kde vše od  třetí minuty a třicáté nasvědčuje tomu,  že popisuje náš hostel. „Po postelích visejí onuce, ono to tam vlaje a nezapomeňte je vynásobit dvěma!“ Jistě by pana Svěráka poslal do herberku v Calgary.

 http://www.youtube.com/watch?v=5PjNeg3FtEg&feature=relmfu

          Slečna, která nás vede k postelím, nohou dělá pěšinku a odhrnuje oblečení na zemi. Otáčí se na nás s otázkou, jestli vyhovuje. Únava nás zmáhá, sotva koukáme a pálí mě oči (možná z toho smrádku). Jde nám pouze o střechu nad hlavou a několik nocí, které přečkáme před tím, než najdeme něco trvalého. „Je to  v pohodě,“ odpovídám smířeně a s úlevou shazuji batoh na místo, které mi na podlaze před očima vzniklo. „ Je možné otevřít okno a drobet vyvětrat!?“ spíše konstatuji. „Je tady hrozný vzduch." „Není to možné. Tento dům nemá otvíratelná okna a jediné, co tu používáme, je klimatizace, ale ta nám teď nefunguje. Tak si nechte otevřené dveře do společenské místnosti, tam je více čerstvého vzduchu,“ odpovídá mi slečna recepční. Padám na postel a je mi všechno jedno. Dát si sprchu, něco pojíst a hurá spát.  

Do našeho pokoje procházíme přes společnou kuchyni a společenskou místnost s jídelnou. Zde potkáváme většinu ubytovaných. Posedávají okolo a nabírají síly na další noc. S každým z nich se postupně seznamuji. Většinou se jedná o mladší nocležníky mezi 18 až pětadvaceti lety. Jen jeden pán, který sedí v rohu u stolu už na první pohled vypadá jako starší ročník. Tipuji mu kolem 55 - 60 let. Brzy zjišťuji, že spí u nás na pokoji. Jedná se o polského rodáka, který před více jak 30 lety opustil Evropu a nyní žije střídavě po různých destinacích Kanady. V současné době přijel do Calgary, kde našel práci a snaží se zde usadit. Tento pán zalehá v 6 hodin večer do postele. Na moji otázku, jestli  už jde spát, odpovídá, že ano. Prý se tu jinak nevyspí. Trochu si postěžoval na zdejší mládež, která přes den hledí v tichosti do počítačů a v noci bujaře pije. ,,Je mi to jasné. Aby se tady člověk vyspal, musí jít spát velmi brzo,  nebo si pořídit pořádný sluchátka proti hluku."  Přikývnul a poprosil mě, abych zavřel dveře.

Jdeme s Káťou do nedalekého obchoďáku nakoupit nějaké dobroty k večeři a při tom procházíme blízké okolí. Po návratu a pořádném jídle, odmítáme nabídku skupinky spolubydlících jít na pivo do blízkého pubu a zalézáme do postelí. Mám tu výhodu, že dokážu usnout téměř kdekoliv a že mě nic moc ze spánku nevyruší. Jediné, co mi činilo problém, byl nedostatek kyslíku v místnosti. Museli jsme nechat zavřené dveře do pokoje, aby nám nešlo ještě více hluku ze společenské místnosti. Tím jsme přišli o jediný zdroj vzduchu.  Na druhou stranu obecně platí, že když máte málo kyslíku, usnete rychleji a tvrději.  Jen abychom se zítra probrali. Po několika minutách už nevnímám ani slabé chrápání Poláka na posteli pode mnou ani hlučnou konverzaci ve společenské místnosti. Za noc jsem se probudil jen dvakrát - poprvé když se rozletěli dveře přibližně kolem druhé hodiny ranní a do místností vběhl mladík s výkřikem „happy birthday!“ a zase zavřel. Podruhé mě vzbudila potřeba navštívit záchod, to bylo kolem sedmé hodiny ranní. V celém domě byl  již  klid. Vyjdu tedy z pokojíku a vpustím trochu vzduchu. Když procházím společenskou místností, leknu se. Vidím u stolu pět lidí, jejichž tváře vypadají dosti pobledle, sedí proti sobě s půllitry piva a jiných drinků a mlčky na sebe hledí. Někteří vypadají, že už ani  nemají otevřené oči. Asi drží rekord v party čase, aby odpoledne mohli na své facebookové profily napsat „To byla zase pařba, vydrželi jsme to do 8h ráno!“

        Přeji jim dobrého rána a  odpovědi se mi dostává jen od dvou. Ostatní pravděpodobně usnuli vsedě. Zalézám zpět do postele a jsem rád za horizontální polohu při spánku.
Postele opouštíme kolem osmé, snídáme a vyrážíme s Káťou do města rekogniskovat situaci a získávat přehled o práci. Kontaktujeme známého, na kterého jsem dostal kontakt v Plzni a dostávám od něj cenné rady do začátku. Co zařídit, kde se poptat, kam jít na jídlo. Domlouváme si setkání na další den. Pomohou nám najít nějaké lepší ubytování.

Pohled na Calgary Downtown:
(jak ho můžete vidět na google maps)