Tak opustíme zasněžené Calgary a vrátíme se ještě do teplých dnů nedávné letní historie, kdy jsme se vypravili na další cestu po horách. Tentokrát se k nám připojili dva naši noví přátelé, spolubydlící Irka Katarina a Australan Kurt. Oba dva jsou spíše lidé městského typu, ale rozhodli se to napravit a začít více objevovat přírodní krásy Kanady. Už se totiž nabažili ruchu velkoměsta. Naším úkolem bylo je tzv. trekově (výletně) odpanit. Něco podobného podnikli poprvé a měli jsme to štěstí být u toho. Přípravy na cestu proběhly vcelku rychle. Oba se na naši radu oblékli víc než na procházku po Downtownu a přibalili extra energetické svačinky.
Náše cesta směřovala do oblasti Kananaski na Old Baldy Trail.
Jedná se o poněkud méně frekventovaný trek, kdy místy ztrácíte stezku pod nohama a značení zde žádné není. Katarina a Kurt nám však věřili a následovali naše kroky stoupající pozvolna vzhůru podél horské bystřiny až ke vzdálenému sedlu. Pod tímto sedlem by podle mapy mělo být jezero, kde jsme naplánovali koupel. Toho, že nás slepě následovali, asi občas litovali. To poté, co jsem špatně odbočil a zamířil si to po pěšince, nejspíš od lesní zvěře vzhůru do svahu a poté traverzem podél něj.
Roman, který už za tu dobu nabral zkušenosti, se nenechal zlákat a vyrazil po správné cestičce, dál podél říčky. Stále jsme si byli na dohled, avšak my jsme se pohybovali přibližně o padesát metrů výš nad roklí a Roman cupital pod námi. Až po chvíli jsem zjistil, že cesta se nám pomalu vytrácí pod nohama a svah se více a více svažuje. Po pěti minutách už bylo jasné, že tudy cesta nevede. To už se nám ztratil též Roman někde v hustém porostu pod námi. Marné bylo volání,marné bylo pískání. Roman se neozýval. Za normálních okolností byste si řekli: no tak co. Holt se sejdeme až zpět u auta. Ale v této oblasti nejsme sami, jsou zde hlášeni medvídci Grizzly. Člověk se musí držet ve skupině a dělat řádný rámus, aby medvěda vystrašil. To se nám očividně dařilo, ale Roman nikde. Když už se svah stal neschůdným, rozhodli jsme se seběhnout zpět k říčnímu korytu a pokračovat dále schůdnější cestou podél něj. Irové, jak budu nadále nazývat náš přírůstek Kurta a Katrin, jen tiše cupitali na konci skupinky a ani nedutali.Začali jsme sjíždět po suťovisku dolů a místy se vyhnuli oklikou skalním stěnkám.
Konečně jsme zpět u řeky. Roman nikde. Nemá ani nic na obranu proti případnému méďovi, což nás ještě více znervózňuje. Voláme do okolí jeho jméno. Nic. V měkké půdě vidím jeho stopy a tak se vydáváme po nich. Vedou dále nahoru. Místy to však vypadá že vedou též dolů. Naše stopařské dovednosti narazily na oříšek. Vypadá to, že nás hledá a že šel nahoru dolu a zase nahoru...a nebo dolů, nahoru a zase dolů? Máme jen dvě možnosti. buď je nahoře nebo dole. A tak pomalu pokračujeme vzhůru. Jak to tak bývá, když člověk hádá, vždycky je to to druhé, i v tomto případě jsme to potvrdili. Zanedlouho jsme byli napadeni šiškami do zad a shledali jsme, že útočníkem je právě Roman, který nás doběhnul.
Pokračujeme tedy dále společně a již se nerozdělujeme. Pomalu se nám s narůstající výškou začínají otvírat neuvěřitelné pohledy na skalní masivy kolem nás. A co teprve nahoře. Plazíme se podél říčky, která se postupně vytrácí. Podle mapy voda vede tímto údolím a my musíme odbočit o tohtoto údolí. Dohadujeme se nad mapou a zjišťujeme, že díky nepřesnosti kanadských map (co taky čekat od map s měřítkem 1:100tis) můžeme být na několika místech a každé z těch míst by znamenalo odbočit někam jinam. Nakonec jsme dali hlavy dohromady a vyrazili směrem, kterým by mohlo to jezero být.
Po dalších několika desítkách minut dorážíme do kamenitého údolí, kde by podle mapy mělo být jezero. Ale jezero tu není. Jen uprostřed suťoviskového pole bují hojně tráva a jiné rostlinky. Tak tam asi kdysi to jezero bylo. Neztrácíme naději a pokračujeme v hledání. Nakonec se zadařilo a za jednou terénní nerovností se objevuje menší jezírko s průzračnou vodou. Irové usedávají na břehu a z dálky nevěřícně sledují, co se bude dít. Shazujeme svršky a s Káťou se postupně vrháme do ledové vody.
Studená voda nás krásně osvěžila a my byli důkladně připraveni na další výstup, tentokrát na vrchol Old Baldy Knoll, 2374m.n.m, který se nalézal o stovky metrů výše za nic netušícími Iry, kteří se bláhově domnívali, že už půjdeme zpět. Ani jeden z nich nebyl zvyklý na dlouhé výlety, a tak už toho měli tak akorát. Slíbili jsme jim ještě doma, že si sáhnou na dno svých sil a ač irka říkala, že už nemůže, bylo nám jasné, že vydrží dvakrát tolik.
Následující stoupání bylo nad všechna očekávání. Na dno svých sil jsme si nakonec sáhli všichni. Suťoviskovým žlabem jsme se drápali vzhůru a každý náš krok vystřídal skluz o necelý krok zpět. Šlo to tedy velmi pomalu. Po určité době jsem se raději nedíval zpět, abych se vyhnul rozzuřeným a zoufalým pohledům Kurta a Katrin. Nakonec se zadařilo a tento žlab jsme překonali. Když jsme se dostali na travnaté pláně, stoupalo se už o mnoho lépe. Přibližně dvě stě metrů před očekávaným vrcholem jsme se posadili do travnatého porostu a doplňovali energii výhledy do kraje. Již se nacházíme dosti vysoko, takže jsou pěkně vidět vzdaléné hřebeny Rockies mountains.
Po dostatečném odpočinku, lehké svačince a krásným výhledům, se všem členům výpravy vrátila morálka, Irové dokonce začali vtipkovat. Vidina brzy dosaženého vrcholu nám napumpovala novou sílu do žil, a tak vyrážíme jako střely na zavěrečný výstup.
A konečně!
Vrchol dobyt!
Mlčky vedle sebe stojíme a nasáváme tu krásu, kterou dokáže vytvořit jen matka příroda.
Celá skupina se řadí k hromadnému vrcholovému foto, usedáme do trávy, rozbalujem zbylé svačinky a po jídle uléháme k půlhodinkovému odpočinku. Klid okolních hor, hřejivé slunko a prohřátá tráva nás brzo ukolíbá k příjemnému šlofíku.
Ale je na čase vyrazit na cestu zpět. Večer se neúprosně blíží a my se chystáme jít prostředím, kde to medvědama žije, tak ať je aspoň vidíme.
Medvěda jsme neviděli, zato jsme u cesty našli několik takových pěkných bobečků, ze kterých se ještě kouřilo, což napovídalo o blízkosti techto přerostlých medvídků. Naštěstí jsme analýzou trusu zjistili, že mají zrovna boruvkovo-brusinkové období. To pro nás znamená, že pokuď nevypadáme jako obří brusinky, nebo nemáme kapsy plné borůvek, nebudeme pro ně zajímaví z hlediska potravy.
Přesto zvyšujeme hlasitost našich rozhovorů a děláme více zvuků, především když procházíme hustými křovinami a mlázím.
Nakonec jsme po celodenní dřině a odříkání dorazili zpět k autu a vydali se na cestu zpět do města. Irové se chudáci několik dalších dní nemohli pořádně hýbat. Potkávali jsme je v kuchyni vždy pokulhávající a sténající bolestí. Ale přesto to byl pro ně údajně jeden z nejlepších zážitků v Kanadě. Jak se řáká: "Zážitek nemusí být pozitivní, ale musí být intezivní." A to tento byl.
