Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

19.01.12

Moje první konžská nedělní mše.



Po dlouhé době se zase dostávám k psaní s cílem podělit se s vámi o zážitek velmi výjimečný. Naše účetní Nelly a její manžel před nedávnem oslavili narození prvního děťátka, dcerušky jménem Glory. Byli jsme s Danielou pozváni na uvítání tohoto malého tvorečka na světě a také k jeho zařazení mezi své. Vše se dělo v protestantském kostele ve čtvrti jménem Nguba. Jedná se o rituál, kdy je děťátku žehnáno a dalo by se to přirovnat ke křtinám.



Na desátou hodinu jsme byli očekáváni v kostele. Zpočátku jsem si nebyl jist, zdali vůbec mohu fotoaparát vytahovat, jelikož v Kongu je přísně zakázáno fotografovat na veřejných místech - letištích, úřadech - v kostelech nevyjímaje. Proto byly mé první fotografie pořízeny spíše ve stylu Jamese Bonda, kdy jsem při zavazování tkaničky jakoby náhodou zavadil o spoušť fotoaparátu schovaného pod košilí. Vykukoval jen objektiv mezi třetím a čtvrtým knoflíčkem. Kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby došlo k odhalení. Ale alespoň jsem měl o adrenalin a zábavu na pár hodin postaráno.




Vcházíme do kostela a já automaticky koukám, kde jsou únikové východy a co bude možné použít k obraně proti rozhořčenému davu. Nemusím popisovat pocit bělocha uprostřed konžské čtvrti vcházejícího do budovy naplněné až po okraj černochy. Sice se jedná o věřící lidi, žádné lidožrouty, ale kdo vám dá jistotu, že zrovna jejich náboženské přesvědčení zabrání tomu, aby vás v nějakém davovém rozhořčení neudupali...



Tyto pocity včetně šimrání v podbřišku mě provázely v prvních minutách. Přece jen - pozornost k nám směřovala. Neuklidnil mě ani pán, který přišel s knihou žádat o nahlášení našich jmen. Netuším, odkdy se v kostelech zapisují lidé do knih. Ledaže by to byla kniha obětin? Vzdoruji a nehodlám o sobě prozradit jedinou informaci. Daniela proti mé vůli s klidem diktuje pánovi naše jména a on spokojeně odchází. Proč? Netoužím být na seznamu v nějakém kostele. Daniela mě uklidňuje a i když neví, k čemu jim naše jména budou, věří, že k ničemu špatnému. Pevně doufám, že to není ten zmíněný seznam dobrovolných obětí.




Sedíme na dřevěných lavicích a já sleduji dění kolem sebe. Stále přicházejí noví a noví lidé, kostel se zdá být nafukovací. Je postavený do tvaru T, uprostřed je oltář a po stranách dvě menší lodě. Doposud se sem vešlo minimálně osm stovek lidí a mezi nimi jako lampičky svítíme my, dva běloši.
Dnešní kázání začíná. Místní kazatel přichází na pódium a vítá všechny zúčastněné. Plynule přechází do svahilštiny, takže smysl toho, co říká, nám uniká. Zbystřím až v okamžiku, kdy zaslechnu své a Danielino jméno. A je to tady. Už jsme na řadě, teď se na nás vrhnou. Má bujná fantazie se uklidňuje, až když nás muž francouzsky vítá a přeje příjemný zážitek. Vyzývá nás, abychom povstali. Celý kostel se otáčí naším směrem. V tu chvíli bych chtěl být hráškem a zakutálet se do škvíry na podlaze, kde by mě nikdo neviděl. Do mikrofonu zní: ,,Všichni pozdravme a uvítejme naše nové hosty!“



Všichni ti lidé se na nás začínají usmívat. Ti, kteří na nás dosáhnou, nám podávají ruce a ti vzdálenější alespoň mávají. Pokorně přijímám svoji úlohu, opětuji pozdravy, mávám a kynu všemi směry. Patrně nás nebudou kamenovat, dokonce to vypadá, že jsme vítáni. Poté kněz začíná své kázání ve svahilštině. Mezitím přichází manžel Nelly s dotazem, zda chceme, aby nám dnešní kázání tlumočil. S díky odmítáme. Ne, že by mě nezajímalo, co pan kazatel hlásá, ale raději se věnuji sledování okolních lidí a dětí. Zrovna přede mnou na lavici sedí dvě děti ve věku 6 a 8 let. Oba chlapci jsou na dnešní neděli vyparáděni maminkou, jak to má být. Malé obleky na jejich tělíčkách a obrovský motýl u krku jednoho z nich působí až komicky. Vypadají jako dvě velké panenky, které si maminka přinesla, aby je předvedla kamarádkám.



Obě děti ztratily zájem o povídání pana kazatele, stejně jako já, při desátém slově. Začaly sledovat okolí a vzájemně se pošťuchovat. Nemohly si nevšimnout toho divného pána sedícího za nimi. Právě k němu se začala upínat veškerá jejich pozornost.
Vzájemně si vyměňujeme různé grimasy, pošklebky a soutěžíme v dispilíně ,, kdo udělá větší držtičku". Jejich maminka nervózně pokukuje po třech rošťácích a hledá odvahu se na nás obořit. Nakonec jsme se uklidnili sami, jelikož jeden z chlapců, ten menší, mě uchopil za ruku. Tento jeho krok mě překvapil a trochu zaskočil, ale držel jsem. Jeho starší bráška, když to viděl, hned chtěl také. Během chvilky jsem měl na každé ruce dlaň malého černouška a mlčky jsme seděli proti sobě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli a ani nehlesli. Začaly se mi znenadání potit ruce a cítil jsem příjemné teplo v dlaních. Stejně tak děti seděly jak zařezané a jen tak na mě koukaly. Za pár minut tento děj zaujal i lidi sedící kolem a najednou se zdálo, že se ostatní návštěvníci kostela zajímají víc o to, co se děje mezi námi, než o to, co říká pan kazatel.




Pozornosti zde člověk nikde neunikne a už jsem si zvykl na to, že na mě pořád někdo civí. Takže tázavé pohledy kolemsedících už ani nevnímám.
Naši společnou seanci vyrušila až kapela, která v kostele zajišťuje doprovod sboru. Tento sbor, tvořený snad padesáti ženami a dvaceti muži právě dostal slovo. Musím říci, že tyto sbory mají neuvěřitelnou sílu a v okamžiku, kdy zazněla jejich první píseň, celý kostel prostoupila energie, jež navrátila pozornost všech tam, kam měla být upřena. Moji dva malí kamarádi stáhli ručičky a začali sledovat dění kolem zpěváků. Konžané si velice užívají rytmy. Pokud mají možnost, tančí. Tady v kostele není pohyb zakázán. Není divu, že za pár okamžiků celý kostel tleská a pohybuje se v rytmu hudby. Tváře lidí jako by se rozzářily a všechno kolem ožilo. Další půlhodinu následují svahilské písně s tanci, při kterých začínám chápat, proč tito lidé chodí do kostela. Mše se změnila v jeden velký společný koncert, v představení, jehož je každý součástí a kde si každý náležitě vychutnává tento okamžik slávy.



V těchto minutách bych těžko poznal na tvářích lidí, že tam venku za branou kostelních dveří je svět, který je pro nás Evropany synonymem pekla. Lidé nechali své útrapy venku a odevzdali se tanci a zpěvu, které je odnesly daleko od všedního dne.
Po tomto koncertu přichází na řadu žehnání dětem, tedy to, proč jsme sem dnes byli pozváni. Přichází za mnou manžel Nelly a prosí, jestli bych to mohl všechno fotit. S radostí vyndávám fotoaparát a přepínám do režimu fotoreportér. Závěrka fotoaparátu cvaká, konečně se mohu pohybovat svobodně po celém kostele. Stojím chvilku mezi kapelou, vedle kazatele, pak zase sedím mezi dětmi a jejich maminkami, které si přišly pro požehnání. Zjišťuji, že můj fotoaparát nikomu nevadí. Snažím se nezachytávat jen samotný obřad. Když už jsem vyfotil na tři sta fotek, navracím se zpět a sleduji zakončení dnešní mše. Přichází mladý muž se ženou, kteří oficiálně oznamují své zasnoubení. Pan kazatel jim požehná za potlesku přísedících lidí. Nastává poslední část dnešního setkání. Kostelník přináší kasičku, většina lidí se zvedá a prochází kolem ní s příspěvkem do kostelního rozpočtu. Kněz zakončuje mši a my odcházíme zpět k autu.



Zde potkáváme znovu Nelly a jejího manžela. Zvou nás na slavnostní oběd k nim domů. Procházíme chudou čtvrtí až k jejich domku, který je tvořen třemi místnostmi. Jeho stěny jsou z nějakého druhu celtoviny, igelitu a dřeva. Je to vlastně takový větší stan.



Uvnitř je však rádio, televize, pohovka i křesla. Vybavení je luxusní na to, jak vypadá baráček zvenku. Usedáme ke stolu a jedna z Nellyiných sestřiček nám podává talíře. Dnešní jídlo je jako obvykle fufu, hovězí maso, špenát a rýže. Jelikož už je kolem druhé hodiny odpolední, můj žaludek toto jídlo vítá. S vděkem polykám první sousta. Po dobrém obědě udržují především holky takovou tu klasickou slušnou konverzaci, kdy nikdo neví, o čem má mluvit a je příliš brzo na to, aby se člověk zvedl, poděkoval a šel domů.



Nelly a její manžel uvítali nabídku, že ještě pořídíme fotografii jejich rozrůstající se rodinky. Helen, která zde byla s námi, po několika minutách vstává a loučí se s odůvodněním, že musí ještě do práce. Připojujeme se k ní a společně odcházíme za doprovodu Nelly bludištěm této čtvrti.

Byl to velice silný zážitek a jsem vděčný, že nás k tomu Nelly a její manžel přizvali. Nejpřínosnější na těchto malých zastávkách mé cesty jsou právě tyto okamžiky, kdy se podaří zapadnout mezi obyčejné lidi. Mít možnost vidět zdroj toho, co je drží při životě, v naději a dává smysl jít dál.
Ať už je to rodina, víra nebo přátelství. V tento den jsem si uvědomil, jak jsme všichni stejní a je jedno jestli je naše barva černá, bílá nebo žlutá. Naše vnitřní žití, duše, jsou stejné, se stejnou potřebou a zdrojem bytí. Až teprve vnější prostředí z nás formuje to, jak se projevujeme, ale uvnitř nás nikdo a nic nepředělá…a nezašpiní.