Galatea Lake aneb kam na prodloužený víkend

Je začátek srpna. Blíží se prodloužený víkend, a tak zvažujeme kam vyrazit...Rozhodnutí je jednoduché. Někam do hor, které stále ještě čekají plné nových námi zatím neobjevených míst. Kanada má jednu zajímavost, kterou ocení především pracující lid, a tím je na každý měsíc zavedený svátek, a to tak, aby byl prodloužený víkend. Většinou to připadá na pondělky. Občas mi přijde, že už jim došly nápady a oslavují kdejakou záležitost. Často, když se pak zeptáte místních, čeho že se vlastně týká tento den, neví...,,To máš jedno, hlavně že je volno."
A tak neřešíme proč, ale kam. Prst na mapě dopadnul na oblast Kananaski village vzdálenou přibližně 130 km od Calgary. V sobotu  brzy ráno přijíždíme do informačního centra správy parku, kde chceme zajistit kempy na následující dvě noci. V celé oblasti parku můžete kempovat jen na vyznačených a uzpůsobených místech, která jsou jednoduše vybavena kadiboudou a ocelovou bednou na jídlo proti  případnému hladovému medvědovi. Počet míst v těchto kempech je limitován.  To se nám v tento den stalo osudným. Všichni z města se rozhodli odjet do hor,  takže jsou všechny treky kompletně plné, všetně našeho na Galatea lake. Na pracovnici informačního centra jsme tak usilovně házeli smutné psí oči, že nakonec odbíhá, telefonuje a ověřuje, jestli někde není přece jen volno. Po chvilce se vrací, že našla na našem treku jedno místo volné, ale jen na jednu noc. Dnešní noc budete muset trávit někde jinde. Uf. Pátráme v mapě a současně v seznamu obsazenosti kempů, až nalézáme místo s příhodným názvem Quite valey. Tam by mohl být klid. Na nic nečekáme, rezervujeme, zaplatíme a vyrážíme směr náš nový cíl. Paní nás ještě informuje, že trek sousedící s naším je zavřený kvůli aktivitě medvěda a že je dost možné, že se medvěd přesune směrem ke Galatea treku, tak abychom nebyli překvapení, kdyby drudý den byla cesta zavřená a my se nemohli dostat do našeho tábořiště. ,,V takových případech poplatek za kemp nevracíme," zaznívá. Inu, dobrá. Tak doufejme, že méďa nebude mít stejnou trasu.
Ještě než skočíme rovnýma nohama do hor, vrátím se k cenám za tato nocoviště. Backcountry kempy se platí za osobu a vyjde to na necelých 12 dolarů na noc. Až po několika takovýchto výletech jsme zjistili, že je možné  zakoupit si backcountry pass na jeden rok za 68 dolarů, což se rozhodně vyplatí. Bohužel na to nikdo ze zaměstnanců neupozorní. My jsme na to přišli náhodou až po několikáté návštěvě informačního střediska.

Ale teď už vzhůru za dobrodružstvím. Naše putování jsme museli rozdělit místo jednoho několikadenního treku na dva menší okruhy. První den přijíždíme k jezeru Barrier Lake, odtud půjdeme deset kilometrů přes hřeben Mc Conell, jehož nejvyšší bod se zvedá do 1800m.n.m.
Jedná se o oblast Kananasky, která je oblíbená, proto je většina zdejších treků  dobře vyznačená a udržovaná.

Kolem nás se s narůstající výškou otevírají pohledy na jezero a pohoří Rockies.

Cesta do prudkého kopce v tento horký den nás stála mnoho sil, a proto se staly zastávky na focení častější oblíbenou aktivitou, při které člověk mohl nabrat sil a popadnout dech.

Fotit bylo opravdu co. Kolem nás se rozléhá panenská příroda s neuvěřitelnými barvami a čím blíže  jsme k vrcholu hory, tím více se nám otevírá  okolní krajina.

Na skalnatém vrcholu vyhlídky s názvem Prairie View point konečně zaznívá pokyn k svačině a schváceni náročným výstupem po celkem nenáročné cestě, sedáme na okraj skalisek a ládujeme do sebe své svačinky. Nejsme sami, kdo se zajímá  o naše svačiny a během chvilky kolem nás krouží malý chipmánek, jehož frekvence a rychlost pohybu byla až neskutečná.

Tu byl tady, najednou se vyloupnul tady a pokaždé, když jsem se ho pokusil vyfotit, zbyla mi prázdná fotografie, nanejvýš s kouskem ocásku. Až po usilovném snažení se mi podařilo zachytit tuto tryskomyš. Musel jsem totiž mířit svůj fotoaparát před něj.  

Do kempu jsme dorazili kolem páté hodiny odpolední. Zjistili jsme, že toto údolí je přístupné též z druhé strany a silnice vede téměř do údolí. Díky tomu je tato destinace přístupnější rodinám s dětmi a méně outdoorovým jedincům, jejichž maximální dosah po vlastních je pár kilometrů.

Setkali jsme se zde s příjemnou rodinkou kanadských domorodců, jejichž životní styl vypovídal spíše o tom,  že žijí ve městě. Přesto si však si stanovili alespoň jednou za rok vyrazit do některého z lépe dostupných kempů uprostřed přírody a pokusit se přežít několik dní. Prý si pak člověk více cení toho, co má doma.
Jak je vidět na fotografii, vybavení na tyto dva dny nepodcenili. Na fotce vidíte rodiče, za nimiž po chvíli dosupěl i syn s dcerou, kteří měli nemenší batohy a nacpané igelitové tašky. Šestnáctiletá dcera byla na takovém výletě poprvé a bylo pěkné sledovat, jak se ji snaží tatínek trochu zasvětit do kempingového života. Ani si to neuvědomujeme, ale dnešní děti postrádají základní zručnosti a dovednosti, které díky moderním technologiím nikdy nepotřebovali použit. Této dívce činil problém smontovat vařič a otec jí musel ukázat i jak se škrtá sirkama. Poté, co dostala za úkol převařit vodu a rozhodla se ji převařovat v plastové misce, bylo jasné, že tato mladá slečna nikdy u plotny nestála a znalost přípravy pokrmů končí u pultu některého z fastfoodů. Tento víkend bude pro slečnu opravdu dlouhý. Oceňuji však snahu rodičů ukázat svým dětem jiné stránky života a také to, že svět nekončí za hranicí města.  Byla to příjemná rodinka a především s paní mámou jsme hezky pohovořili. Zavzpomínala na svá mladá léta, kdy s manželem chodili častěji do přírody než na hamburgery.

Po jídle a posezení s touto rodinkou jsme vyrazili s Káťou a Romanem na obhlídku okolí. Nevěřili byste, jak dokáže zabavit stavba lodiček a závodní dráhy v místním potoku. Byl to vyrovnaný souboj a překážky zhotovené pro naše plavidla byly opravdu náročné, a tak můžeme říci, že vítězné plavidlo bylo každé, které se dostalo do cíle. Bohužel jich nebylo mnoho. Po tomto vydařeném dni jsme zalehli pod širák a usnuli spánkem spravedlivých, hned jak se setmělo. Druhý den nás čekají hned dvě cesty. Cesta zpět k autu, jímž je třeba přejet ke Galatea treku a šestikilometrové příkré stoupání podél horské bystřiny  k jezeru Lillian, kde máme trávit další noc.

 

Druhý den nás provázelo opět slunné teplé počasí, takže první kontakt s jezerem Barrier jsme měli bez oblečení. Vrhli jsme se do této průzračné chladné vody jen to zasyčelo.

 

Kolem nás občas v dálce proplula kánoe, jejíž posádka s pobavením sledovala světélkující zadnice odvážných plavců.  

Při nástupu ke Galatea creek nás uvítala tato bariéra s výstrahou o pohybu medvěda v dané destinaci.Naštěstí se nevztahovala k naší cestě a mohli jsme klidně a legálně pokračovat. Jen jsem se tak zamýšlel, jestli ten Grizzly respektuje tyto bariéry a neopustí uzavřenou zónu směrem k nám. Ale nejspíš tady mají dobře vychované medvědy respektující zákazy a omezení, tím pádem můžeme být klidní.

 

Cesta k Lillian lake nás mírně přškvapila svojí náročností. Na mapě je to pouhých 6 km, ale když se podíváte na výškový rozdíl, je to přes 600 metrů. Navíc nás ještě rozhodila paní, která nám poté, co nás potkala uchvácené asi tak v polovině cesty, oznámila, že už jsme skoro tam, je to za zatáčkou. Aktivovali jsme tedy naše rezervy a v domnění, že už jsme tam, rozběhli jsme se k vytouženému cíli. Jak nepříjemné bylo zjištění, že se jednalo o pouhý vtip a my máme před sebou notný kus cesty.

Nakonec po kousnutí se, prolomení našich pocitů, že už nemůžeme a vyšlapání posledních výškových metrů,  se před námi  otevírá jezero Lillian.

Po utáboření a odlehčení našim zádům se vrháme na rozdělávání ohně a vaření pochutin. Neměli jsme vařič, takže pro nás byl oheň klíčový. Dřevo v okolí bylo však promočené takovým způsobem, že nás, a nejen nás, stálo mnoho úsílí rozdělat oheň a udržet ho. Většinou jsem pyšný na rozdělání ohně na maximálně tři zápalky (ještě z dob skautingu nutná dovednost). Tento den jsem však vypotřeboval téměř celou krabičku a už to vypadalo velice bledě. U vedlejšího ohniště měli podobný problém a chvíli to vypadalo, že soutěžíme, kdo rozdělá oheň první. Nakonec se nám podařilo zažehnout oheň součaně a k naší radosti se na něm dalo i vařit. Budeme mít teplou večeři..hurá!

Druhý den ráno vyrážíme za brzkých ranních hodinách k prvnímu ze dvou jezer, tedy Lower Galatea Lake. Zde nás doslova usadila krása a klid tohoto místa a  bez výčitek jsme změnili celodenní plány a rozhodli se více prozkoumat toto a sousedící jezero. Teplota vody se pohybovala kolem 9 stupňů, což nás přimělo osvěžit a očistit svá těla v této blankytné vodě.

Někteří jedinci hasili svoji žízeň přímo u břehu.

Je vidět, že zdroj vody je ledovcového rázu.



Po koupeli v takto studené vodě je příjemné opětovné navrácení na břeh. Celé tělo vám začne hořet a cítíte svěžest, která prostupuje každou zasaženou buňkou těla. 



Roman zpočátku sledoval moje a Káti počínání s neskrývaným nepochopením. ,,Mě tam nikdo nedostane, blázni."
Až po chvíli jsme ho přesvědčili alespoň ke smočení nohou. K tomu se naskytla  příležitost díky malému ostrůvku nedaleko od břehu. ,,Kabíku, vylez na ostrůvek a my ti uděláme novou profilovku!" Znělo popichování z mojí a Káti strany. Roman se po chvilce odporu nechal zlomit, sundal kalhoty, vykasal nohavičky boxerek a pustil se do dobývání ostrova.
Zrádnost průzračné vody je především ve zkreslené hloubce. Takže místa, která se jeví ze břehu jako mělká, byla nakonec poměrně hluboká...k nelibosti Romana.
Následující vývoj dobývání ostrova jsem zachytil na fotoaparát a ukážeme si Romanův boj pěkně postupně.

1) Roman vyráží na tento ostrůvek s představou, že mu voda bude sahat maximálně nad kolena.

2) Již po chvilce však začíná strácet naději a vzdává snahu zachránit si trenky.

3) Slavnostně dosahuje zmiňovaného ostrůvku s lehce namočeným trikem. 



4) Vychutnává si pocit vítěze, který dobyl olymp a překonal sám sebe.

5) A je na čase se vrátit. Studená voda je příčinou, že se mu moc zpět nechce a nejraději by zůstal na ostrůvku a pozoval fotografům do večera.

6) Ale je třeba se pohnout z místa, a tak se odhodlává a vrhá se do zrádných hlubin.

7) Bohužel zapomíná cestu, kudy vedly jeho původní kroky, takže nakonec mizí pod hladinou a na rozvířené hladině vody je vidět jen Kabíkovo čepice.

8) Nakonec vyhrál svůj boj a dostal se ve zdraví na břeh. Leč nitka na něm nezůstala suchá.

Po dalším stoupání nad jezera se dostáváme na místo, odkud  jsou obě Galatea Lake krásně vidět. Pózujeme fotoaparátu a notnou chvíli jen tak sedíme a hledíme do krajiny pod námi. Nad námi je už jen sníh a led, pod námi rozkvetlé pláně plné života.  

Toto místo je jedním  těch méně dostupných ale zato zde člověk potká sám sebe. Obrovská rozlehlé prostory plné života, skalisté hory kolem s časem poznamenanou tváří, modré nebe nad hlavou jehož barva se odráží v čisté vodě přírodních zásobáren. Tato místa patří k těm, kde by si člověk mohl sednout a týdny hledět kolem sebe...až by splynul s okolím.

Ale všechno jednou končí, něco nového začíná. A tak se i my loučíme s tímto místem, děkujeme za jeho pohostinnost a scházíme zpět do údolí.

 

Cestou ještě potkáváme tento strom jehož záměr odlišit se je patrný a je zajímavé, jak se zase vrátil k původnímu směru růstu a opětovně se spojil. Příroda je v tomto kraji mocná a člověk se nestačí divit. 

První noc v horách-Ribbon creek

Přátelé a kamarádi, dneska je deštivo a větrno, a tak se konečně dostavám k dopsání dalších zážitků. Cítím se zahanben, protože příspěvky, které jsem  psal naposled, jsou i dva měsíce staré. No, tak s chutí do toho  a půl restů je hotovo.

14. července vyrážíme na víkend za naší první společnou nocí venku v divočině. Skupinu "A" tvoří členové jako obvykle-Vostuda a Káťa. Jsme obohaceni o jednoho nového člena, Romana. Nedbáme výstrah o aktivitě medvědů, nenecháme se zastrašit ani vzteklými veverkami. Hrdinně kráčíme s batohy vstříc novým dobrodružstvím. Naším doprovodem jsou  kamarádi, Jana a Petr, kteří nás vyprovázejí kus cesty. Tvoří skupinu "B". Ta plánuje návrat do civilizace ještě téhož večera.(označení je čistě rozlišovací) Skupinu B trochu pozlobilo špatné počasí a přívalový déšť, což jim ulehčilo rozhodování, když jsme je přemlouvali, ať s námi zůstanou.

Cesta vedla podél úžasného koryta horské říčky s názvem Ribbon creek, tekoucí ze stejnojmeného jezera v horách.  Toto jezero bylo naším cílem.  Užíváme si scenérií, které dokáže matička příroda vytvořit a občas mě napadlo, že by bylo nejlepší foťák z oka nesundat a stále držet spoušť. Hustý smíšený les nám každou chvíli dokazuje, že je plný života a že v jeho stínu nalézá skrýš mnoho tvorů. Toho největšího nemůžeme vypudit z hlavy. Medvědů je kolem mnoho a představa, že se grizzly prochází v nočních hodinách kolem mého spacáku, mě zrovna nepovzbuzuje. Káždý si tím musí projít a zvyknout si. Pro svoji bezpečnost jsme udělali vše, co bylo možné a teď už nezbývá než věřit, že méďa nebude mít hlad.

Člověk musí dodržovat pravidla a uvědomovat si, že on je zde hostem, zatímco medvěd je tu doma. Proto je třeba  nedráždit ho jídlem zanechaným na přístupném místě u stanu a uklízet po sobě odpadky (což je samozřejmé všude i  bez medvědů). To vše je nutné bezpečně umísťovat do schránek k tomu připravených. Pokud však  nejsou k dispozici, je dobré to alespoň pověsit na strom. Medvědi se obecně lidem vyhýbají a ani není, čemu se divit. Když mohou, utečou dříve než je lidské oko spatří. Obliba turistiky bohužel roste, a tak jsou medvědi vytlačováni ze svých domovů a musejí si stále více  zvykat na přítomnost těch dvounohých tvorů, kteří chodí po lese s voňavými věcmi k snědku a dělají u toho ohromný rámus rolničkami.

Cestou zastavujeme na pěkném kameni vedle řeky a rozbalujeme si své svačinky, to pro případ, kdybychom potkali medvěda a on nás obral o naše jídlo, tak abychom měli alespoň plná bříška. S hrůzou zjišťujeme, že jsme zapomněli jídelní nástroje v podobě lžic a vidliček doma. Nedá se nic dělat. Protože je většina našeho jídla  určena ke konzumaci lžící,  pouštím se do výroby jedné dřevěné. Vedle našeho svačinového místa nacházím ideální kus dřeva a pouštím se do vyřezávání pod dozorem Romana, který nevěřícně kroutí hlavou. Na otázky typu: ,,Co to jako má být, k čemu to jako budem používat?" nereaguji a již se těším, jak s ní budu večer pojídat polévku.

Po několika hodinách chůze zeleným rájem se konečně dostáváme do tábořiště, kde strávíme dnešní noc. V rychlosti vybaluji plachtu a pouštíme se do stavby provizorního přístřešku. Stan zatím nemáme, takže dnešní noc budeme trávit pod širákem.

 První verze postaveného přístřešku měla jisté nedostatky, které se projevily především pod náporem přívalového deště, a tak jsem se po hodině  rozhodl přístřešek přestavět. Plachta o velikosti tři na tři metry nakonec poskytla dostatek prostoru a ochrany před deštěm pro tři lidi a jednoho plyšového medvěda.

Mezitím zbytek skupiny rozdělal veliký oheň a začali připravovat delikátní čínskou polívku. Již v tento okamžik se ukázalo, že moje snaha o vytvoření lžíce nebyla zbytečná. Nejen, že se s ní dalo míchat, ale též nabírat. Co vám budu povídat, není nad to, když člověk stojí v dešti u ohně a plní si břicho horkou polévkou a ještě k tomu vlastnoručně vyřezanou lžící. Kolem ohně jsme se otáčeli jak na rožni, poněvadž nás efektivně vysoušel. Bohužel vždy jen jednu stranu.  A tak když člověk začal pociťovat vlhko a chlad, otočil se. Dokonale vyuzení, avšak sušší, vyrážíme po večeři na obhlídku nedalekého vodopádu. Počasí se již umoudřilo a údolí se rozjasnilo.

    

Opouštíme lestnatý porost, stoupáme výše  a kolem nás se začínají otevírat suťoviskové a skalisté svahy. Při pohledu zpět se otevírá vyhlídka na údolí, jehož centrem protéká Ribbon Creek.

Dorážíme k vodopádu, který se nachází několik minut chůze od našeho tábořiště. Nestačí nám to a chystáme se jít dál. Najít tak malý vodopád a moci si dát sprchu po tomto dlouhém dni.Už jsme zapomněli na to, že jsme se ještě před chvílí nedobrovolně sprchovali na dešti. 

Nakonec takové místo nacházíme. Je to, jako by naši prosbu lesní skřítci vyslyšeli a dovedli nás na svoji zahrádku. Voda v řece má sice jen 3,5 stupně, ale to nás neodrazuje a vrháme se do krásných průhledných tůněk. Tato teplota však není na dlouhé cachtání a mohu vám říci, že 4 vteřiny trávené pod hladinou mi připadaly jako 40 minut. Výhoda takto studené vody je ta, že už nestudí...ale pálí.
Roman z povzdálí kroutí hlavou a říká si, "copak to je za blázny?" Ale studená voda je zdravá, lečebná a rozhodně je dobrá proti trudomyslnosti a jiným neduhům.

Po řádném omytí našich těl se vracíme zpět do tábořiště, kde se u velkého táboráku se sešla skupina převážně již starších Kanaďanů. Po chvilce rozprav zjišťuji, že to jsou skautští roveři, tím pádem moji bratři a sestry. Probíráme ožehavá témata, zjišťujeme, jaké jsou šance, že nás v noci navštíví medvěd a s radostí posloucháme konejšivé hlasy těchto skautíků, jež tvrdí, že tu medvědů zrovna moc není. Dozvěděli jsme se též zajímavou informaci o takzvané medvědí podmínce " třikrát a dost". Údajně  pokud medvěd
zavítá do něketrých více frekventovaných oblastí, je polapen a odvezen na odlehlé místo, kde je ponechán. Pokud se vrátí, situace se opakuje. Toto se stane třikrát,  pak je chudák medvěd zastřelen pro nebezpečnost. Na moji připomínku:  ,,Ale vždyť on je tady doma, proč ho tedy vyhánět?" jen krčí rameny. Je nebezpečný pro lidi a kde jsou lidi, tam nemůže být mědvěd.

Vezměte si chudáka starého medvěda, který se na stará kolena  rozhodne navštívit své rodného údolí a zavzpomínat si na maminčino doupě. Ten chudák netuší, že za posledních několik let zde vyrostlo lidské doupě a půda byla zabraná dvounožci.  A najednou se na něj sesypou strážci parku, naloží ho do náklaďáku a odvezou neznámo kam. Pokaždé, když se o to pokusí, situace se opakuje. A pak ho zastřelí. Trošku mě to rozhořčilo,ale nakonec jsme přešli na jinou konverzaci a na toto se zapomnělo.
Je pravda, že medvědi, kteří se naučí hledat potravu u lidí, jsou nebezpeční a je třeba je to odnaučit. Ale možná by postačilo nechat jim jejich prostor a tolik se nerozpínat.


A pak přišla noc, tma a signál pro všechno živé vyrazit do lesa, šumovat a hledat potravu. Uklidili jsme všechno jídlo, pastu,  pití, vše, co by mohlo medvěda přilákat  do bearboxu a ulehli do spacáků pod naši plachtu. Kolem nás se až nyní ukázalo jak živý je les. Za každým stromkem to praská, tu něco pískne, tam něco chrochtne. Těžko říct, jestli jsou to ostatní obyvatelé kempu, nebo nějaká zvěř. Po chvilce ležení na zádech a poslouchání toho života kolem si uvědomuji, že mám v batohu pod hlavou repelent v krému, který příjemně voní, a tudíž by to mohla být delikatesa a lákadlo pro méďu. A tak nic neriskuji a nesu ten krém také do železné bedny na uskladnění jídla. Cestou mě neuvěřitelně žerou komáři, a tak si patlám krém na obličej a radostně sleduji, jak zabírá proti komárům. Až teprve, když zavírám bear box, tluču se do hlavy. To už jsem mohl nechat ten krém v batohu. Teď voním na sto honů a jsem jak chodící pozvánka na raut. Vracím se zpět do našeho přístřešku, kde jsem si vyslechl  rýpavé poznámky a výčitky kvůli tomu, že voním jak primadona. "Teda to je síla, je to cítit na metry. No to by musel mít medvěd pořádnou rýmu, aby tohle necítil. "
Opět zaléhám a hlavou se mi honí myšlenky, co asi budu dělat, až si mě přijde medvěd posvačit. Vzpomínám si na historku od jednoho lezce v Yosemitském údolí, který se na noc namazal niveou. K ránu se vzbudil pod náporem jazyka velkého huňatého medvěda, který se rozhodl tu voňavou věc slízat. Taková líbačka s medvědem poránu by mi asi dala.
Celou noc jsem se díky tomuto krému budil v pravidelných půlhodinových intervalech, až jsem měl pocit, že jsem skoro nespal. Však nejen já, ale i Káťa. Jedinej Roman si spokojeně pochrupoval, což mě občas vyděsilo, domníval jsem se, že jde medvěd.
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili o 400 m výškových dál k jezeru Ribbon. Připojila se k nám Zea, indická Kanaďanka, která patřila do skupiny skautíků od táborového ohně. Příjemně jsme si popovídali a nabídla nám, že nás odveze zpět do Calgary, což jsme brali všema deseti. Něměli jsme totiž doposud zajištěný odvoz zpět a stopem, jak jsme původně plánovali, by to v tomto dešti bylo náročné.

Cesta s námi se však této příjemné Indce málem stala osudnou. Jedna část vedla přes skalnatou stěnu, kde místní turistický oddíl natloukl do skály řetězy a vytvořil něco jako feratu. Cesta nahoru šla, ale cestou zpět, za mírného deště,  Zeae uklouzla noha a svezla se po břiše až na cestu pod skálou. Naštěstí to skončilo jen roztrženou bundou a mírnými odřeninkami.

Odřeninky jsme ošetřili a vyrazili  zpět na parkoviště několilkahodinovým trekem napříč voňavým lesem. Cestou čím více jsme se blížili k parkovišti, tím více pršelo. Na parkovišti jsme byli všichni dokonale promočení až na kůži. Promočení, ale spokojení. Strávili jsme víkend v úžasném prostředí, s úžasnýma lidma a medvědama, kteří nemají rádi niveu.

Na závěr jedno srdíčko všem, kteří ho zrovna potřebují.