Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

23.12.12

Velké stěhování aneb je na čase dát sbohem velkoměstu

Zážitky, které sem dopisuji, mají bohužel poněkud časový skluz a zatím se pohybujeme někde v září, kdy proběhla plavba po jezeře Minnewanka. Rozhodli jsme se trochu přeskočit další velkou zásobu zážitků z cest (postupně je budu dopisovat) a podělit se s vámi o něco aktuálního.
Aktualita přibližně měsíc stará je, že jsme změnili místo působení. Vyměnili jsme ruch velkoměsta a stíny mrakodrapů za klid malého městečka a stíny vysokých hřebenů hor. Canmore má cca 12 000 obyvatel, ale viděl jsem jich pohromadě max. 500.  Rozhodli jsme se pro tento čin, jelikož jsme chtěli být blíže horám a přírodě.
Přestěhovat všechny věci nebyl zrovna snadný úkol. To byste nevěřili, kolik krámů člověk nahromadí  za pouhých 6 měsíců života.

Ještě že máme prostorné vozidlo. I tak bylo dobře, že jsem Káťu odvezl s pár věcma již týden předem do Canmoru. Našla zde práci u firmy, která realizuje vyjíždky se psím spřežením pro turisty. Splnila si sen a řídí sáně se zapřaženými sedmi psíky. A není to rozhodně nejsnadnější práce. O tom ale někdy jindy. Káťa už má připravenou sérii fotek ze života mašera. Vrátíme se zpět na začátek prosince, kdy jsem vynosil vše z našeho bydlení v Calgary, poděkoval a rozloučil se s naší starou bytnou a vyrazil do nového místa, kde plánujeme vybudovat další provizorní domov.
Díky tomu, že je Káťa již v Canmoru, vešel se i cvičební míč, který nebylo třeba vyfukovat.
  

Auto praskalo ve švech, přesto hrdinně projíždělo dopravní zácpou stále vpřed směrem k zasněženým vrcholkům hor. Jedna z věcí, která mi rozhodně nebude chybět, je právě ten ohromný provoz a lidmi již nevnímaný hluk rušné ulice. Když jsme se protlačili dopravní zácpou a projeli kolem cedule konec Calgary, jako by se roztrhl pytel s moukou a kolem nás začala řádit silná sněhová bouře. V jednu chvíli jsem ani nevěděl, jestli stále jedu po dálnici. Tak rychle, jak to přišlo, tak to i odešlo. Po ujetí 20 kilometrů se oblaka rozestoupila a před námi se otevřel krásný pohled na Rockies mountains.


No a kam jsme se přestěhovali? Nedaleko městečka Canmore je osada zvaná Rundle Ridge. Zde pronajímají plně zařízené chatky. Není zde příliš mnoho místa a do čtvercového půdorysu, pro představu délka jedné stěny je 6 metrů. Vešla se sem kuchyňka, ložnice, postel a koupelna. Člověk má občas pocit, že žije v domečku pro panenky, ale na druhou stranu máme zde vše, co potřebujeme a hlavně je to tu útulné. Vyjdete-li ven, naskytne se vám krásný pohled na okolní vrcholky hor, které dosahují výšky 2600 m.n.m. Přímo za chatkou nám začíná běžkařská stopa. Tato oblast Canmoru a Kananaski je vyhlášená pro své běžkařské tratě. Proto se zde taky minulý týden konal světový pohár právě v tomto sportu. 


Toho, co nám ve městě velmi chybělo, máme nyní všude kolem. Husté lesy, zvěř a svěží vzduch. A ta voda, která zde teče z kohoutku! To jsou panečku čajové dýchánky... Zvěře je zde opravdu mnoho a obzvláště nyní v zimě, kdy se zvířata stahují z hor do nižších oblastí, je jí kolem nás stále více. Dva dny zpátky jsme jeli nakupovat do města, které je vzdálené 5 minut jízdy, a cestou nám proběhlo před autem stádo osmi elků, jelenů. A nebyli to obyčejní jelínci. Samec, který šel první, byl větší než kráva a kdybychom se s ním srazili,  tak on si ani nevšimne, že se o něj zastavilo auto. Toto stádo proběhlo kolem informačního centra, přeběhlo koleje a vzalo to mezi domky začínajícího Canmoru.


Můžete zde též často vidět lišky a kojoty, sem tam se ukáže medvídek.


Žití zde v údolí oproti Calgary  i své nevýhody. Slunce zde vychází kolem půl jedenácté a zapadá v pět. Přesto když se povede den, tak těch šest a půl hodiny stačí k nabažení.


Kolem Canmoru a udolí Bow je nespočet menších údolíček a zákoutí. Je opravdu co objevovat. 

 No a abyste neřekli, že nás míjí vánoční atmosféra, tak zde je důkaz, že nemíjí. Dnes večer jsme vyrazili ozdobit stromek zviřátkům do hlubokého lesa. Našli jsme si malý smrček a nazdobili ho ozdobami vyrobenými z jablíček a ořechů.  Aby si ta zvířátka v lese taky trochu užila Vánoc.

Nevím, jestli to pan jelen, vlk, nebo medvěd ocení... Nikdo se na nás nepřišel podívat. Zato veverky, ty už na nás pokřikovali cestou, když slyšely chrastit oříšky. A tak jsme popřáli veselé Vánoce celé přírodě, rozeslali v duchu úsměvy a obejmutí k domovu - rodinám a přátelům a  promrzlí 20ti stupňovým mrazem se pomalu vydali na cestu k naší chatě.  


Nezbývá než popřát krásné Vánoce i touto formou, bohatou nadílku pod stomečkem, hlavně zdraví, lásku a spokojenost. Mějte se rádi.


19.12.12

Lake Minnewanka 2. část


Následujícího rána,po noci strávené ve stanu, který byl bičován poryvy větru, vylézáme a s radostí vítáme nový den. Děkujeme okolním stromům za jejich sílu a odolnost. Představa, že k nám přistane nějaká větší větev, neřku - li, že mi přistane na hlavě, mě budila s každým silnějším zakvílením větříku. Horší to měl však Roman, který ještě před vyplutím obdržel stan od našich australských kamarádů. Ti se zhrozili nad představou, že bude spát v tomto nečase pod širákem a raději se obětovali a vzdali se jednoho ze svých stanů v jeho prospěch.(Měli každý svůj stan, tak spali v jednom, ale jen jednu noc. Byla prý moc zima, tak šli nakonec spát do motelu) Tento stan zapůjčený Kabíkovi má dvě nevýhody. Je poněkud nestabilní ve vánku a chybí mu kolíky. Takže Roman trávil většinu noci přidržováním stanu v standardní pozici a nebýt jeho samotného, jakožto zátěže, stan by uletěl do světa. To se mu mimochodem jednou skoro povedlo. Naštěstí jsme ho odchytli v nedalekém křoví, kde se zamotal. Spát ve stanu ve vichřici není příliš relaxační a možnost, že se vznesete s poryvem větru společně s vaším stanem, vám taky nedá spát. A tak nás ráno zdraví Roman, s mírnými kruhy pod očima a již od 6h plápolá v táboře ohýnek, u kterého se Roman zahřívá.
Dnešní den nás čeká etapa deset kilometrů dlouhá, což je přibližně polovina ujeté vzdálenosti předchozí den. Jen dnes vane vítr proti.   


Dojídáme vydatnou snídani, tentokráte bez dozoru statné lesní zvěře a začínáme nakládat a balit proviant. Těsně před naloděním a vyplutím projíždí kolem rybářský člun, jehož kormidelník při pohledu na nás zastavuje. Ze vzdálenosti 30ti metrů od břehu volá směrem k nám. Ve větru mu není moc rozumět, a tak přijíždí blíže. ,,Jestli plánujete jet tímhle směrem, tak byste měli vědět, že tam za tou zatáčkou je to teď zrovna peklo. Vlny dosahují výšky jednoho metru a silný vítr vás nepustí ani na metr. Měli byste tu přečkat další noc,  snad se to zítra umoudří." Děkujeme za informace a pána ubezpečujeme, že víme, co děláme a že se případně vrátíme. Plavbu máme naplánvanou na knop a zdržení by mohlo znamenat nedorazit včas na místo setkání a vyzvednutí našimi přáteli. Telefony zde nefungují, jsme uprostřed hor a jediné, co nám zaručí včasný návrat do Calgary, je dochvilnost. Nehledě na to, že Australané by kontaktovali záchranáře, kdybychom se na sraz nedostavili. Takové mají instrukce.  


"Tak tedy hodně štěstí!" volá na nás rybář, zařazuje kvalt a mizí za ohybem jezera. Hasíme oheň, naposledy kontrolujeme tábořiště a loučíme se s tímto místem. Při dnešní plavbě nás čeká změna. Káťa pojede na kajaku a já s Romanem budeme bojovat společně s naší aurorou proti silnému větru. Ale otázkou je, kdo je na tom lépe v souvislosti v těchto náročných povětrnostních podmínkách - jestli Káťa s lehkým prázdným kajakem, nebo náš plně naložený Titanic typu kánoe. I přes sílu našeho pohonu, tedy sílu dvou tažných volů, bude dosti náročné to upádlovat. Když jsem viděl, s jakou lehkostí si vítr pohrával s Káťou v kajaku, začal jsem se obávat úspěšnosti naší plavby. Chvilkami jsem měl pocit, že se snad vznese. Dotazy, jestli se chce raději přivázat k nám, odbývá mručením kočky, kterou taháte za ocas. Nakonec jsme všichni na vodě a míříme ze zátočiny směrem k prvnímu ohybu. Co nás čeká za ním? Kdo ví... Zpočátku to šlo ztuha, až po několika záběrech se člověk dostal do rytmu, sladil se v teamu se svým kolegou a začali jsme se pomalu sunout vpřed. ,,Tak tohle by šlo. Takhle bysme mohli dojet za 4 hodinky do našeho dalšího nocležiště," povídám Kabíkovi. Ale to už vyjíždíme zpoza malého poloostrůvku, který pravděpodobně sloužil jako větrolam. Na jeho zlomu se do nás opřel tak mohutný vítr, že ani naše výkřiky nebyly slyšet. ,,Zaber háčku!! Ku---a zaber!!!..." kříčím si vlastně jen tak pro sebe, abych vydržel návaly adrenalinu. Vídím, že Roman na přídi lodi maká jako černej a společně jedeme téměř na doraz našich možností. Břeh vzdálený několik metrů však stojí. Chvilkami dokonce couváme. Tak takhle to nepůjde, několik minut bojujeme s větrem a výsledkem je ujetých 6 metrů, které vzápětí ztrácíme, když svoláme poradu. Přímo proti větru to nemá cenu, musíme se pokusit šikmo a kličkovat. Volíme novou strategii a s vypětím všech sil konečně překonáváme tu větrnou "hůrku". Vítr slábne, zato vlny jsou větší. Káťa, která teď jede na kajaku za námi se občas ztratí ve vlnách. Snažím se udržet příď proti těmto vlnám. Jedna neopatrnost a vlna přepadne přes bok a může nás poslat ke dnu jako balvan. Vítr jako by to tušil, neustále se snaží otočit naší loď bokem. Sice plujeme poblíž břehu, ale nedělám si iluze, že bychom zachránili loď nebo nějaké věci.  V této ledové vodě budeme nakonec rádi, když doplaveme sami.      


Naše příď rozráží vlny s přesností klavírního metronomu. Každá čtvrtá je o něco větší. Jestli se ještě zdvihnou, tak už jako vlnolam bude sloužit Kabík. Káťa je po hodině plavby uplně promočená a zmrzlá. Ještě kousek a zastavíme se na nějakém klidném místě. Je potřeba pozvednout morálku nějakým sladkým mlsem. Možná bude zapotřebí též šlofík na znovunabrání sil. Nad horami vykukuje mezi mraky sluníčko - to  aby nás trochu prohřálo.


Hledáme místo, kde by nám vlny dovolily vylodit se na břeh. Nakonec nacházíme kamenitou pláž, kam se  krásně opírá slunce. Několika přítahy se ocitáme v zóně, kde se vlny lámou a tím se starají o zbytek. Vyvrhují nás na pláž a neustále naráží do boku. Provádíme rychlou evakuaci, protože zde rozhodují vteřiny. Stačí chytnout čtvrtou vlnu a ta se podívá do našich nákladních prostor.Vytahujeme loď do bezpečí a chystáme se odchytit Káťu. Ta volí strategii přímého vylodění špičkou napřed. Najíždí plnou rychlostí na oblázkovou pláž a než se stačí loď ze setrvačnosti zastavit, už ji vláčíme na sucho. Promrzlá a promáčená sedí na břehu v kajaku a přemlouvá tělo, aby jí ještě dovolilo vylézt. Stěží jsme ujeli pět kilometrů a všichni jsme úplně odrovnaní. Ruce bolí, prsty mrznou, v žaludku to hlady kvílí. Jestli něčeho máme dostatek, tak určitě jídla. Pěchujeme naše bříška a když vzal za své i čokoládový dezert v podobě nějaké tyčinky, upravujeme si oblázky kolem. Jako kočky promačkáme půdu pod námi, srovnáváme hrboly a zaléháme na slunku jako ještěrky. Vyhřívali jsme se kolem půl hodinky a někteří jedinci, kteří měli problém spát v noci, to natvrdo zalomili právě teď. 


Mraky na nás nebraly ohled a po určité době opět slunce zakrývají. Do nás se začíná pouštět chlad. Je potřeba vzbudit spáče a vyrazit dále.Posilněni novou energií, se pouštíme do dalšího nelítostného boje. Oblázkové a písčité pláže se mění v kamenité svahy. Občas se i několik metrů od břehu schovává veliký kámen, tzv. párák.Vlny ho skrývají a tu se náhle objeví, tu zase zmizí. Říkal jsem si: ,,Projížďka po jezeře to bude nuda, celou dobu olej." No a nakonec mi chvilkami připadá, jako kdybych se řítil po Salze, projížděl neustálými peřejemi a znenadání se před přídí objevovaly hrozivě vypadající kameny. Nakonec jsme tento úsek vzali raději dále od břehu. Proudy zde byly všelijaké a několikrát jsme měli namále. Loď máme jen jednu a suché věci též. V duchu si přehrávám vyprávění známého, jak na podobném jezeře přišli o příbuzného poté, co ho zaskočila změna počasí a nestačil se vrátit na břeh. Vlny změnily kánoi v potápku a on se již z ledové vody nevynořil. Volíme tedy takovou vzdálenost, kterou jsme schopni uplavat za předpokladu, že se rozloučíme s lodí.  
Konečně se v dáli objevují písčité pláže. Podle mapy nám už zbývá přejet kilometr napříč touto zátokou a budeme tam. Nová síla vstupuje do našich žil.  To když před očima v duchu vidíme souš, praskající ohýnek a bublající polévku. Hlavně pevná půda pod nahama. Do našeho kempu přijíždíme po sedmihodinovém vyčerpávajícím boji.
V kempu nejsme sami, v přístavišti nás vítá 7 vyskládaných jezerních kajaků a jedna kánoe. Tato velká skupinka vodáků ve věku důchodovém vyrazila na společnou plavbu a noční bivak. Je pěkné vidět, jak zdejší důchodci neztrácí čas vyčerpáváním se doma u televize a raději se s přáteli zajedou dobít do lesů. Zakládáme společný oheň. Žasneme nad tím, co všechno si tito lidé na lodi dovezli. Kuchyňské vybavení včetně obrovské teflonové pánve, několi flašek vína, a spoustu dalších věcí, které jim zpříjemňují večer u táboráku. Jeden pán si všimnul mých překvapených pohledů a povídá mi: ,,To víš, už máme svůj věk a rádi si udržíme určitý komfort i na místech jako je tohle." Poté sahnul do krabice a vyndal sadu skleniček na stopce, do kterých rozlil lahvové víno. Vytahujeme své dva ešusy a Roman si hledá v okolí ohně dřívko, jež by mu posloužilo jako lžíce. Po jídle nakonec všichni posedáváme kolem ohně a začínají se rozjíždět historky z různých koutů země a různě vzdálené historie. Všichni tito lidé pochází z blízkého okolí Banfu, Canmoru a Kananaski a na tuto plavbu jezdí už několik desítek let pravidelně na konci léta. Tyto okamžiky mám na táboráku nejraději. Člověk cestuje, učí se, poznává nové věci, a to vše v kruhu tepla kolem ohně. Tento večer utekl, jako každý jiný, velmi rychle a samou únavou upadáme do spacáků poměrně brzo.
Druhý den nás čeká nejnáročnější úsek vedoucí podél skalních útesů. Naši přátelé se s námi dělí o dlouholeté zkušenosti s touto oblastí a popisují nám její jednotlivé části. ,,Vítr a vlny zde směřují kolmo ke břehu, což je pro vás problém, jelikož potřebujete jet podél něj." Podle vyprávění našich nových přátel je lepší tento úsek, pokud to příliš fouká, vynechat, vytáhnout lodě na břeh a vrátit se po souši několik zbývajících kilometrů a pro lodě se vrátit, až se vítr uklidní. To se lehko řekne někomu, kdo bydlí za humny. My však musíme jet 140 km zpět do Calgary a navíc vrátit lodě do půjčovny, a to do dalšího dne. Vyslechneme všechny rady ještě před tím než odrazí od břehu. Kudy jet, na co si dát pozor. Nejvíc mě znervózňuje připomínka: ,,Jak začnete míjet útesy, není uniku. Poslední tři kilometry se břeh zvedá ve skalnaté útesy, na které, pokud se něco stane, nevylezete. Nesmíte se dostat příliš blízko, jinak vás vítr a vlny chytnou a nad vodu od útesů nepustí." Děkujeme za věchny rady a výstrahy a dáváme celé skupince, která jede stejným směrem, hodinový náskok. I přes tento náskok, kdy čas trávíme balením a uklízením tabořiště, je doháníme na dohled po několika zákrutách. Očividně mají někteří z nich velké problémy s větrem. To nakoec pociťujeme i na sobě. Opakují se scénáře z předchozích dní, souboje s větrem, vysokými vlnami, únavou a bezradností. Nakonec nám za jednou zatáčkou zmizí naše skupinka napořád. Když už si říkám, že není možné, aby se nám takhle ztratili, zahlédnu vyskládané lodě v jednom křoví nedaleko začínajících skalnatých útesů.    


Tak tedy poslední tři kilometry jsou před námi. Podmínky jsou náročné, ale není to nemožné projet. Roman na Kajaku, já s Káťou v kánoi.Všichni jsme si po těch několika dnech bojů s vodním živlem zvykli a následující etapa, pokuď udržíme lodě dále od útesů, bude průjezdná. Vítr by mohl být i horší. Posilujeme se na jedné pláži, v jejímž středu je nepatrné jezírko. Roman neváhá a pokládá na něj svůj kajak. "Aspoň si chci zkusit, jaké to je bez vln." Očividně se mu to zalíbilo a chvilku to vypadá, že už ho tam odtud nedostaneme.Je však čas vyrazit na poslední část plavby. Vyrážíme s Káťou a Roman natáčí náš boj s jezerem ze břehu. Pokusím se sem toto video nahrát, ale ve své podstatě na něm uvidíte pádlovat nás jak pominutý, při čemž  budeme stát na místě. Po několika minutách překonáváme vítr a dostáváme se konečně ze záběru Romanova fotoaparátu. Uplně vyplivnutí zastavujeme. Nechtěli jsme na video polevovat, a tak jsme jeli naplno a teď abychom si dali šlofíka. Chvilku čekáme na Romana, ale ten pořád nejede. Až po dlouhé době zahlédneme jeho pádlo a žlutou příď, jak stojí na místě, kde jsme před tím bojovali my. Rozhodl se to vzít dále od břehu. Pokračujeme tedy dále. Po hodině jízdy dojíždíme skupinku tří jezerních kajaků. Tři ženy, které jsme již potkali cestou, když nás předjížděly. Nejsme jediní, kdo se do toho pustil. Z dálky to vypadá, že odpočívají ale poněkuď nebezpečně blízko útesům. Čím více se blížíme, tím více je nám jasné, že mají problémy. Jedna z žen na kajaku se nějakým způsobem dostala až k útesu, vlna ji hodila o skálu a její kajak se zaseknul mezi kameny. S každou další vlnou to s ní hodilo a přirazilo ji to na tvrdý kámen. Naštěstí měla uzavřenou loď, takže vlny valící se přes loď ji akorát nepříjemně chladily. Držela se jednoho skalního výklenku a všichni se modlili, aby se nepřevrhla. Pádlo, které měla v ruce, vzala jedna z vln a nyní bylo vidět, že se z této situace sama nedostane. Šlo zde o minuty. Když jsme přijeli blíž, vypadaly všechny tři dost vyčerpaně po marných pokusech ji vyprostit ze zajetí vln a skalisek. Jedna z kolegyň se jí pokoušela hodit lano, aby ji z té pasti vytáhla. Druhá už vylovila pádlo. Voláme z úctyhodné vzdálenosti od útesů, jestli můžeme nějak pomoci.  Preventivně vytahuji naše házecí lano - to pro případ nutnosti. Je nám však jasné, že s tím naším naloženým titanikem žádná velká záchranná akce nebude. Ale přesto čekáme opodál, kdyby přeci jen došlo na věc. Konečně se podařilo uvězněné ženě chytit lano své kolegyně. Uvazuje si ho k lodi a společně se připravují na rozhodující okamžik. Uvězněná žena se v domluvenou dobu mezi vlnami odsune od skály a v ten daný okamžik ji parťačka ze všech sil začne táhnout v zavěsu své lodi. Čekají na příhodný okamžik. Uvězněná žena je celá bílá a je vidět, že už toho má dost. Uvědomuje si vážnost situace, že tu jde o život. V takovýchto chvílích lidé  v sobě najdou neuvěřitelné síly a energie. Odraží se z posledních sil od skály a kamarádka pádluje co to dá, aby ji dostala pryč dřív, než ji tam vrátí další vlna. Vše trvalo několik vteřin a s úlevou sledujeme jak vyčerpaná, mokrá a promrzlá žena vyplouvá z nebezpečné zóny do bezpečí. Maváme jim tedy na rozloučenou a vduchu jim gratulujeme k vyhranému boji. Vyjíždíme na poslední kilometr těchto útesů. V dálce už vidíme přístav a silnici, kde je naše cílová destinace. Už víme, že to zvládneme. Poslední stovky metrů jedeme jako v hypnotickém stavu. Před očima vize suchého prádla, pevné půdy pod nohama a voda jen ve flašce na pití.
Nad našimi hlavami prolétá orel bělohlavý. Jako by se s námi loučil. Opouštíme totiž jeho posvátný revír s jeho dovolením. Tento majestátný dravec budí úctu a obdiv. Skoro jsem se převrátil do vody, jak jsem za ním bez přestání hleděl. V duchu děkuji jezeru a přírodě kolem, že nás poučila o své síle a zároveň nechala projet. Člověk zapomíná, jak je malý a slabý v porovnání s těmito přírodními živly. Je dobře si to pamatovat a když člověk zapomene, tak  je občas dobré si to bezpečně připomenout.


Ke břehu dorážíme s výrazem mořeplavců, kteří se vrátili z roční plavby, vysíleni, zničeni, ale šťastni. Vrháme se k zemi a noříme ruce do trávy. Chtěl jsem též políbit zemi, ale na to kolem nás bylo příliš turistů, kteří již takhle s překvapením sledovali naše zvláštní reakce. Jeden indický pán ke mně přišel s dotazem, kde se ty lodě dají půjčit, že by také vyvezl svoji rodinku. Ubezpečuji ho, že pro něj bude v dnešních podmínkách lépe, když si zapůjčí člun motorový a ukazuji mu své mozoly a puchýře na rukách. Na připomínku: ,,Ale vždyť zase tolik nefouká," nic neříkám, jen nasazuji úsměv. "Také jsem si to myslel, když jsme vyjížděli před třemi dny".


Odbíhám hledat náš odvoz. Kluci australští už čekají s naším Dodgem na smluveném místě. Radostně je vítám a vzájemně si sdělujeme své ještě mokré zážitky. Nákládáme všechny lodě, posledním pohledem na jezero ukončujeme náš výlet a loučíme se s tímto nádherným místem. Tak na viděnou třeba v zimě. Na bruslích to bude určitě také sranda.

11.12.12

Jeden příběh, o který se chci podělit

Rád bych se s vámi podělil o jeden zážitek, zkušenost, která mě velmi ovlivnila a donutila k zamyšlení nad sebou samým a lidmi kolem mne. Před necelým rokem jsem přednášel na jedné ze základních škol dětem ze třetích tříd na téma život lidí v Himálaji. Toto povídání bylo především zaměřené na to, aby si děti sedící přede mnou uvědomily, jak o několik tisíc kilometrů dále a o několik tisíc metrů výše sedí jiné děti, stejného věku, stejných potřeb, myšlení, stejného chování, a přes tyto všechny podobnosti se jejich život od našeho tolik liší. Děti s napětím poslouchaly, a snad si i možná odnesly z přednášky to nejdůležitější. Vděčnost, vděčnost za naše životy, za místo, kde jsme se narodili a kde žijeme, za lásku a starostlivost, kterou dostáváme od rodiny. Vděčnost za život, ve kterém nestrádáme, kde máme vše, co k životu potřebujeme (rozhodně k životu nepotřebujeme nový i-pod a více povlečení  či více aut).

To vše však není důležité pro můj příběh, který chci vyprávět. Ten začíná až po přednášce. Tlupa dětí se na závěr vrhla na předměty, které jsem jim z té oblasti dovezl ukázat a předháněly se dalšími dotazy a upoutáváním pozornosti.
Paní učitelky pomalu začaly organizovat odchod dětí ze třídy a zůstali se mnou jen ti největší horlivci.  Odpovídal jsem na jejich dotazy, skupinka se pomalu zmenšovala, až zde zůstala jen malá holčička s copánky jak z obrázku Josefa Lady. Stála opodál a nejistě koukala střídavě do země a na mě. Podíval jsem se na ni, a když se naše oči střetly, slabým hláskem špitla: „Můžu vám, pane učiteli, něco říci?“
„Samozřejmě“ odpovídám. „Copak?“
„Já Vás mám ráda.“ Jako by zazpívala svým hláskem. Než jsem stačil cokoliv vykoktat, s rychlostí tryskové myšky zmizela ze třídy, až mi přišlo, že se mi to vše jen zdálo. Stál jsem u tabule v prázdné třídě s otevřenou pusou a nevěděl jsem, co se o se mnou děje. Často se setkáváme s upřímností a čistotou myšlenek u malých dětí a díky vytrénovaní naší společností, bereme jejich projevy jako dětinské a jako projevy slabosti. Zapomínáme, že jsme sami byli dětmi a též jsme měli tuto čistotu a otevřenost v sobě, než nás dospělí naučili, jak se máme chovat, abychom byli „normální“. Často se při těchto projevech  uchylují dospělí k humoru a dělají si v podobných situacích z dětí srandu před ostatními, aby právě zamaskovali své slabosti a pocity, které jsem právě sám prožíval. Pocit zmatenosti, strachu z odpovědi. Musím se přeci zachovat jako dospělý a navíc když jí řeknu, že ji mám také rád, může to někdo slyšet a co si o mně lidi pomyslí. Tohle všechno se ve mně v tu chvíli pralo, až to vyústilo v neschopnost jakkoliv zareagovat. Neuměl jsem se s tím, co mi přišlo od této holčičky vyrovnat. Zmohl jsem se jen na prosté „Děkuji…“A byla pryč.

Cestou ze školy jsem o tom velmi přemýšlel. Uvědomil jsem si, jak naše společnost má strach z těchto projevů lásky. Už samotné připuštění lásky k někomu, jako je tato malá holčička na nás vrhá stín ve společnosti a pokud se někde pochlubíte, lidé vás začnou nazývat pedofilem. Ale to, co mi řekla tato dívenka, nemělo nic společného s fyzickým kontaktem či vztahem. Mít někoho rád přece není důvodem k žárlivosti či strachu jiných. Tato dívenka pochopila (nebo ji v sobě měla) myšlenku, kterou jsem se dětem snažil předat a přitom já sám ji nebyl s to realizovat.  Chtěl jsem jim říct, že náš život není jen o materiálních věcech, ale též o duchovních, jejichž základní podstatou je právě čistá láska k sobě a bližním.

Odcházím ze školy ponořen do vlastních myšlenek na toto téma a procházím Plzní, aniž bych vnímal dění kolem sebe. Z tohoto zadumání mě vytáhla až Lenča, která na mě zezadu skočila a překvapila mě. Bylo mi jasný, že se potřebuji s někým o tento zážitek podělit a Lenka patří mezi lidičky, u kterých najdu pochopení.  Ale ještě před tím než jí povyprávím, co se mi právě stalo, napadla mě spásná myšlenka. Pošlu to dál! Zastavujeme na zastávce tramvaje a do ulice zaznívá: „Můžu ti, Lenčo, něco říci?“ „Ano,“ odpovídá. „ Mám Tě rád,“ vychází z mých úst, až jsem překvapen s jakou lehkostí.   Lenka se začervená a hbitě odpovídá. „Já tebe taky, Štěpánku.“ „Co se děje?“. Právě nastupujeme do tramvaje, když jí líčím příběh, který se mi právě stal a nad čím celou tu dobu dumám. Lenča pozorně poslouchá. „Uvědomil jsem si, že nejsme schopni vyjádřit lásku našim blízkým v rodině, natož pak kamarádům a známým. A přitom by si to všichni zasloužili. Většinou, když se o něco takového pokusíme, lidi kolem nás reagují slovy: ,,Co se děje? Stalo se něco? A hledají za vším nějaký závažný důvod. Protože takovéto věci si normálně lidé neříkají, jen když jim takzvaně teče do bot.“ Diskutujeme horlivě na tohle téma. „ Podívej se na lidi tady v té tramvaji, většina z nich se jeden na druhého ani nepodívají, plynou kolem sebe, aniž by o sebe zavadili. A kolik z nich by potřebovalo slyšet, že je má někdo rád a že na to vše není sám.“ Lenča se šibalsky pousmála. „ Tak dělej, ukaž, jak se to dělá. Řekni tady někomu, že ho máš rád.“ Trošku se mi zatmělo před očima, ale bylo mi jasný, že teď už z toho nevycouvám. Přímo přede mnou sedí mladý chlapec se svojí dívkou. Oba jsou ve věku, kdy právě začínají žít a vytvářejí svoji osobnost. Chlapec s tím zatím očividně ještě bojuje. Vytahané kalhoty s rozkrokem u kolenou, vytahaná mikina a řetěz na kalhotách, svedčí o právě probíhající pubertě a období vzpoury. Je však nejblíž v mém dosahu. Ještě je tu možnost oslovit jeho přítelkyni, ale to by se mohlo minout účinkem a dostát nepochopení ze strany přítele. A mohl by následovat trest. A tak se zhluboka nadechuji, koukám na Lenču, jestli třeba si to ještě nerozmyslí a nezastaví mě. Vypadá neoblomně. Nakláním se tedy k mladému muži, který se zájmem sleduje ubíhající krajinu v okně tramvaje. Dotýkám se jeho ramene a on se ke mně otáčí. „Promiň, chtěl jsem Ti něco říci. Mám Tě rád.“ Zaznívá z mých úst a s napětím čekám, co bude následovat. Překvapená přítelkyně mladíka kouká na něj a zase na mě. Očividně je trochu zmatená. Snažím se vypadat co nejvíc normálně a hlavně udržet vážnost situace. Lenča mi v tom naštěstí pomáhá a také se tváří, že jde o úplně normální věc. Chvilku ticha přerušuje hlas mojí oběti. S úplným klidem a vážností mi odpovídá: „Já tebe taky,“ a otáčí svůj zrak zpět do okýnka. Stojíme s vážnými výrazy ve tváři a všichni mlčíme, abychom nepokazili vážnost této situace. Jediný, kdo to vše nezvládá, je přítelkyně dotázaného chlapce. „Co to jako mělo znamenat?“ dopadá dotaz na něj ze strany mladé dívky se spoustou náušnic a kovu po těle. „Ale nic,“ odpovídá chlapec. „No počkej, to mi musíš vysvětlit!“ Nenechá se odbýt. „Ale to je taková skupina, co se mají rádi.“ A touto větou ukončil hovor, dávaje najevo, že už nebude na nic dalšího odpovídat. S Lenčou stojíme mlčky nad nimi a po očku na sebe pokukujeme.  „Tak skupina, to není vůbec špatný nápad,“shodujeme se, když už opouštíme tramvaj. Rozšíříme tuto myšlenku dál a udržíme skupinu, co se mají rádi. Naši přátelé do toho určitě rádi půjdou. A tak jsme se dohodli, že ještě týž den pošleme dál ta slůvka: „Mám Tě rád“.

Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí se to rozšířilo. Ještě týž den jsem potkal kamaráda, který se mě ptal, co se děje, že prý mu volala známá a jediné co mu řekla bylo, že ho má ráda. Jestli prý nevím, co se s ní děje. „No asi Ti chtěla říci, to co ti řekla, že Tě má ráda.“ Postupně se tento náš pokus rozšířil a výsledek? Vznik skupiny Máme se rádi, do které se může zapojit kdokoliv, kdo je ochoten překonat svůj strach, odhalit a dát najevo své city. Bez jakéhokoliv vysvětlování a omluv posílá dál tuto myšlenku,  na jejímž začátku byla malá copatá holčička s otevřeným srdíčkem.  

Dalším výsledkem bylo též potvrzení toho, o čem jsme se již bavili s Lenčou. Když se o něco takového pokusíme, lidi kolem nás reagují slovy: Co se děje? Stalo se něco? A hledají za vším nějaký závažný důvod. Na jednoduchou větu, vyslovenou především v úzkém rodinném kruhu, většina našich známých dostávala odpovědi typu: „Děje se něco?“ , „Potřebuješ peníze?“, „Máš nějaký problém?“  a nejvíce k zamyšlení byla reakce: „Ty jsi nemocný?“

To je k zamyšlení. Myslím si, že je právě období, kdy je zapotřebí najít v sobě to, co v nás je, snad společností, snad jen námi, potlačováno a je bráno jako slabost. Slovo láska je spojováno spíše s fyzickým kontaktem a pravý význam tohoto slova je mnohdy popírán a odpírán i našim nejbližším, natož lidem, jak říkáme, cizím. Za dobu, kdy projíždím různé státy, a potkávám se s „cizími“ lidmi, uvědomuji si čím dál více, jak jsme si všichni podobní, stejné pocity, potřeby v každém z nás svítí světýlko naděje. Proč bychom se taky lišili, vždyť jsme jedna velká rodina planety Země. V nekonečnosti vesmíru, v jehož porovnání je naše fyzická podstata tak malá... a z jeho pohledu je naše „Rodina“ planety Země jako zrnko mezi miliardy jiných, větších i menších zrnek. To zrnko, tedy planeta Země, je náš životní prostor. Vše, co máme v tomto životě. Je jen na nás, jestli tento prostor vyplníme přátelstvím, láskou a harmonií, nebo se stáhneme, uzavřeme ve svém vlastním světě a své okolí budeme plnit nepochopením, odtažitostí, zlobou a nepřátelstvím.
Prosím o jednu věc, zamyslete se nad tím, kde a jak chcete žít a pokuste se otevřít svá srdce, svůj vnitřní svět lidem kolem vás. Budete zpočátku nejistí, ale uvidíte, že pokud  budete věřit sobě, lidé kolem vám též uvěří. Je zrovna taková doba, kdy je potřeba ukázat, co v nás ve skutečnosti je a oprostit se od historie. Žijeme právě teď a na tomto místě s pocity, podmínkami a prostředím, které sami vytváříme.




Na závěr trocha veršíků od Vostudovo můzy:

Láska prostupuje celý tento svět, co je to, něco jako med?
Podobá se bavlnce,
či na rybníků té vlnce,
končící pouť u břehu,
kdy přivinula se k tělu,
odpočívajíc tam bez duše,
ta životem kdesi kluše.

Je tou malou květinou,
klíčící celou duší tvou
rozrůstá se po těle,
její vůni cítí přátelé.
I lidé kolem vidí tento květ,
sahají po něm s tím, že otevřou ti svět,
často chtěli by ho utrhnout,
ale nedej se, raději je odvrhnout.

Podle něčích slov přišla zima, kvítky lidí pokryl led, však roztaje, vyčkej, nechtěj všechno hned.

10.12.12

Lake Minnewanka-doplnění první den

Sice jsem předchozí vyprávění zakončil večerním zachumláním do spacáku a tvrdým spánkem, ale zapomněl jsem vám ještě popsat jedno malé dobrodružství s jedním velkým zvířetem, které se odehrálo, když jsme se jali vařit večeři.

Všechno se seběhlo asi tak. Hned po uchycení lodí a postavení stanů se Roman odebral sušit své veškeré promočené věci vedle stanu. Občas bylo slyšet nějaké to klení a rozčilování, to když postupně rozbaloval batoh a zjišťoval, že jsou mokré i věci, které byly pečlivě zabalené v igelitovém pytli. Rozdělávám oheň a Káťa rozbaluje naše výživné dobroty, které na nás čekají dnes k večeři. Jak si tak krájí zeleninku, jež za okamžik provoní les, to až se bude smažit v ešusu, v křoví za ní se něco pohne.
Pomalým uváženým krokem vystupuje s úkrytu houští a rozhlíží se kolem, aby zmapoval situaci a množství potencionálního nebezpečí. Vyskakuji od ohně, a tak abych upoutal pozornost Káti, mávám rukama a ukazuji za ni. Chvilku si asi myslí, že mi šíblo, až se konečně otočí a ustrne úžasem. Před ní stojí překrásný srnec běloocasý  a patrně se velice zajímá o její kuchyňský stůl. Bez váhání beru foťák a lovím fotografie. Srnec jako  modelka pózuje, mění své polohy, různě se nastavuje a krouží kolem našeho tábořiště.
Když ho mám nafoceného ze všech stran, odkládám fotoaparát a začínám si více všímat udržování ohně. Stejně tak Katka se vrací k jídelnímu stolu a brání naše zásoby vlastním tělem. Srnec jakoby znuděně, že z nás nekouká žádná další zábava, odchází směrem k stanové části tábora, kde si nic netušící Roman suší krom jiného i svoji peněženku. Několik zelených papírků rozvěsil na okolní křoví a věří, že poslední sluneční paprsky vysuší jeho peníze. Ještě aby tak na něj srnec bafnul z křoví a pak mu sebral jeho majetek. Přece jen kanadské bankovky, alespoň hodnoty 20 dolarů, jsou zelené.
 A vysoká zvěř, k níž ptří i náš návštěvník, má zelenou ráda. Po chvilce tedy opouštím oheň a jdu pro jistotu zkontrolovat, co ti dva dělají a jestli o sobě už vědí. Srnec o Kabíkovi věděl. Se zápalem sledoval jeho činnost z křoví vedle našich stanů. Nic netušící Roman si nadále rozvěšuje své bohatství, aniž by věděl o návštěvníkovi v jeho zádech. Ani nevím, odkud přišel zvuk, který nás všechny vystrašil. Nejvíce však srnce. Nejspíš poryv větru pohodil opět s lodí. Srnec se vzepjal a tryskem zmizel v hustém stromový nad naším tábořištěm. Roman si přesto pro jistotu všechny své bankovky zase posklízel. Přeci jen nebude riskovat, že srnec přijde na pravou hodnotu peněz.  

 Ten večer se za námi náš návštěvník přišel podívat ještě několikrát. Bylo vidět, že zdejší zvěř se člověka nebojí a nebere ho jako svého nepřítele. Otázkou je jestli je to tím, že je toto místo hojně navštěvované turisty, že si na něj divoká zvěř zvykla, nebo naopak méně navštěvované a zvěř si ještě nestačila uvědomit, co jí od „nejnebezpečnějšího predátora“ na zemi může hrozit.

06.12.12

Lake Minnewanka



Čas utíká jako voda a léto se pomalu chýlí ke svému konci. Je proto potřeba, před úderem tvrdých mrazů zimního období, užít si vody a zeleně, dokud to jde. Proto jsme se rozhodli propůjčit si na několik dní kánoi a vyrazit směr jezero Minnewanka. Toto jezero leží nedaleko městečka Banff a na délku má přes 30km, na šířku místy až 3,5km. Připojil se k nám i Kabík, který sice na lodi ještě neseděl, což kompenzuje svým nadšením a zapálením pro věc. Přeci jen jedeme na jezero a ne nějakou divokou řeku. Tam se nic stát nemůže. To byla slova, se kterými jsme přešli Romanovo zkušenosti s vodáctvím. Naučí se to cestou. Nakonec jsme se rozhodli vzít ke kánoi ještě kajak, protože cesta ve třech na jedné kánoi by byla náročná a tolik bychom si tu jízdu neužili.  
Óóó, jak jsme byli bláhoví a matička příroda nás pěkně vyškolila.  Jezero je jedno z největrnějších míst v oblasti a náš třídenní výlet na poklidném jezeru se záhy změnil v boj s přírodními živly a o návrat zpět.Všechny maminky, babičky a jedince se zvýšenou starostlivostí o své blízké upozorňuji, že následující řádky pro vás mohou být náročné. Přesto poukazuji na fakt, že je čtete, což znamená, že jsme se vrátili a vše v pořádku zvládli.
Ale nebudeme předbíhat událostem.
V pátek po práci vyzvedáváme lodě a vyrážíme směr Rockies a městečko Banff. Skupinu tvoří Káťa, Vostuda, Roman a já. Do vozu se k nám ještě přidává náš spolubydlící Kurt se svým kamarádem z Austrálie. Zatím co my budeme několik dní putovat a objevovat krásy horského jezera, oni dva budou výletit v okolí Banfu a pohlídají nám auto v základním táboře. Auto jsme naložili až po střechu. Je až neuvěřitelné, kolik věcí potřebují dva Australané pro kempování. K jezeru jsme dorazili kolem jedenácté hodiny večerní a ubytovali se v nedalekém kempu. Noci jsou již poněkud chladné, a tak jsme bez váhání rozbalili stany. Na druhý den ráno po řádné snídani v rychlosti vše házíme do auta a jedeme na místní informační centrum národního parku, kde je třeba zajistit povolení pro kempování na vyhrazených místech podél jezera. Dozvěděli jsme se, že je zrovna medvědí sezóna a naši čtyřnozí přátelé scházejí k jezeru pást se borůvkami. Některé kempy jsou z toho důvodu zavřené. Přizpůsobujeme tedy náš původní plán aktuální situaci. Měníme jednotlivé kempy a slečna za pultem nám též poukazuje na existenci pravidla 4. Údajně do této oblasti nemůže vpustit skupinku menší než čtyři lidé. Je to z důvodu bezpečnosti.  Na otázku, jak přišli na počet čtyř, mi není schopna odpovědět. „Je to prostě dost velká skupina na to, aby se jí medvěd bál!“ zdůrazňuje a odmítá nám prodat povolení do kempu pro nás tři. Marně jí vysvětluji, že jsme dva statní muži a ještě statnější žena a že s méďou si poradíme. Máme všechny potřebné domlouvací prostředky, od pepřového spreje až po dvaceticentimetrovou dýku, kterou ho můžeme naporcovat. Po chvilce ustupujeme a souhlasíme tedy, ať nám prodá o jedno kempovací místo navíc. To je poprvé, co platím poplatky i za Vostudu. „ Máte tedy čtvrtého?“ ptá se. Ano, pojede s námi náš kamarád. Odcházíme z informačního centra se smíšenými pocity. Je paradoxní, že jsme v následujících dnech potkali více lidí v menších skupinkách, jakož i rodinku se dvěma malými dětmi. Tato rodinka byla sice o počtu čtyř, ale dvě šestileté děti by stěží něco zmohly nad případným méďou. Bezpečnostní pravidla jsou zde spíše pro pláč a šikanu lidí. Na jednu stranu vás všude nabádají, co smíte a co nesmíte, na druhou stranu přijdete na trek a je to každému jedno. Jakmile překročíte pomyslnou hranici civilizace, stejně se musíte přizpůsobit zákonům přírody. V informačním centru jsou spokojení, že jste podepsali papír s bezpečnostními pravidly a upozorněními. Úřední šiml se napásl a je spokojen.
Cestou na naše startovací místo přemýšlím, jak mohli přijít na to číslo čtyř. Nakonec jsme se shodli, že mají nejspíš ozkoušeno, že nadprůměrný grizzly dokáže sežrat až tři turisty a jeden tudíž zbývá, aby mohl podat zprávu o incidentu. Naštěstí medvěd je více suchozemský tvor a pochybuji, že by se jal pronásledovat naši kocábku po jezeře. Po celý den jsme tedy relativně v bezpečí. V noci stejně spíme rozděleni maximálně po dvou.
Před námi se pomalu rozevírají hřebeny hor lemující naše jezero po celém obvodu. Hladina působí klidně. Fouká mírný západní vítr, který nám pro dnešek pomůže překonat nejdelší úsek naší cesty. Dvaadvacet kilometrů do tábořiště označeného jako  LM 22. Parkujeme na břehu těsně před hrází. Kdo máte lepší připojení, můžete se podívat prostřednictvím googlemaps na scenérii, která se nám naskytla. Odkaz zde: ( http://goo.gl/maps/LBEUf )
Sesuneme lodě z auta a začínáme nakládat všechen potřebný materiál pro příštích několik dní. Mezitím Kabíkovi vysvětlujeme zákonitosti kajakářství, přitažlivosti dna a dostává takové malé rychloškolení, jak se zachází s pádlem. Po poslední fotografii na břehu pokládáme obě lodi na vodu a vzhůru za dobrodružstvím.   

Počasí nám opravdu přeje. Svítí slunko, vlnky příjemně šplouchají o týl lodi a my se kocháme okolní scenérií. Musíme se držet co nejblíže břehu. V případě nějakého problému a převrhnutí lodě by v této vodě člověk neměl moc šancí. Než byste doplavali ke břehu, studená voda by vás paralyzovala a zastavila dech. Voda má zde kolem 7 stupňů, a to činí problém i v neoprenu. Dostáváme se k jižnímu břehu jezera a kopírujeme ho směrem na východ. V okamžiku, kdy jsme se dostali dále ze závětří západního břehu, opírá se do nás vítr až neuvěřitelné síly. Vlny se pomalu začínají zvedat a my máme co dělat, abychom udrželi loď tak, aby směřovala kam má.  Břeh po naší pravici ubíhá podezřele rychle a tato rychlost se zvětšuje, čím blíže k němu jsme. Jen tak pro zajímavost vyndám GPS a zajímám se o naši rychlost. Místy při nárazech větru se naše kocábka pohybuje rychlostí 22 km za hodinu. Průměrná rychlost je 14km v hodině, a to bez pádlování. Místy dokonce brzdíme, to když nám začíná rychlostí stříkat voda přes příď. „To těch dvaadvacet kilometrů za dnešek zvládneme opravdu rychle,“ povídám Kátě. Jen si nedovedu představit cestu zpět.
Modlím se, aby vítr odezněl, a zítra jsme nepádlovali proti němu. Tato představa mně děsí. Kdybychom dnes jeli opačným směrem, dost možná bysme spíše couvali a nakonec museli zvolit cestu po suchu. Po necelé hodině pádlování se dostáváme z dohledu našeho přístavu a kolem nás se rozkládá pustá divočina. Zastavujeme na břehu, kde vybíráme klidnou zátočinu, chráněnou před větrem. Potřebujeme se přiobléci do větru a pojíst nějaké dobroty. Kolem nás se rozkládá krásné ticho, které je narušováno pouze šploucháním vln o břeh a šuměním lesa.  Člověk by se zde zapomněl velice snadno. Zahledíte se do dáli, necháte se unášet uklidňujícími zvuky, až bych zapomněl na dalších 12 kilometrů, které nás čekají. S tímhle větrem se však nebojím, že bychom to nestihli do setmění. Strach mi nahání velikost vln.
 Přijde mi, že se stále zvětšují a naše otevřená kánoe není stavěná na přílišné vlnění. Opouštíme tedy zátočinu klidu. Zapojujeme se opět do větru. Uplně cítíte to zrychlení, jak se do vás a do lodě opře vítr a jediné, o co se snažím, je držet směr. Dostáváme se přibližně do poloviny naší cesty, kde je potřeba překonat jezero na druhou stranu. Z této pasáže mám největší hrůzu. Musíme vždy čekat na zmírnění větru, abychom mohli jet kolmo k němu. Při každém následujícím poryvu nám to stočí loď opět po větru. Bojujeme tedy o každý metr a ze všech sil se snažím udržet loď šikmo naším směrem. Kazí nám to však vysoké vlny. Místy si připadám jak na horské dráze. Některé z vln už mají bíle čepičky a začínají se lámat. To svědčí o jejich narůstající síle. Roman, který se drží celou dobu za námi, náhle mění směr a rozhoduje se jet s větrem. Drží ho to stále podél břehu. Vzdálenost mezi námi narůstá a  marné je naše volání, aby se držel u nás. V případě, že by jedna loď měla problém, může jí ta druhá pomoci.
Takhle jsme v tom už každá loď sama. Kabík se nám vzdaluje a my bojujeme s udržením rovnováhy na sílících vlnách. Zrovna to máme na obě strany tak kilometr. Na tomto místě jsme plně odkázáni na naši loď a chyba bude tvrdě potrestána. V duchu se modlím, aby už jsme byli u břehu. Kabík se nám chvilkami ztrácí z dohledu mezi vlnami. Už je mezi námi vzdálenost větší než kilometr. Teď jestli se zvrhne, ani si toho nevšimneme. Občasná vlnka mi opláchne záda a připomene mi, abych přidal. Po přibližně půlhodinovém boji se dostáváme na druhou stranu. Paradoxně nemůžeme zastavit a odpočnout si, jelikož zdejší břeh bičují silné vlny, právě ty, které si s námi tak pohazovaly před chvílí. Kdybychom se přiblížili ke kraji na tři metry, vzala by nás vlna a vyhodila na kamenitý břeh jako chcíplého vorvaně. Boj tedy ještě nekončí. Ale pocity jsou už lepší. Alespoň víme, že máme šance doplavat ke břehu, v případě zvrhnutí. Kabík není přes celou šířku téměř ani vidět. Pouze žlutá tečka v dáli místy naznačuje, že se stále drží nad vodou. Již se rozhodl k překonání jezera na druhou stranu a teď bojuje s poryvy stejně jako my předtím. Jen to má ztížené, musí jet téměř kolmo, aby neminul naši cílovou stanici, Kemp LM 22.
Zatímco kotvíme v našem kempu a jako námořníci, kteří konečně dosáhli pevné půdy pod nohama, si klekáme  a líbáme oblázkovou pláž. S napětím sledujeme boj Romana a větrných živlu. „Sakra, to by chtělo popkorn k téhle napínavé šou…“ Sedíme na pláži jak v kině. Fandíme a podporujeme, co to jde, ale to je tak jediné, co pro něj můžeme udělat. Už se dostal za polovinu. „Ještě deset minut pádlování a jsi u nás.“ V duchu ho povzbuzujeme. „Na to, že jede poprvé na kajaku a snad i na lodi vůbec, tak jsme ho moc nešetřili, co?“  V uších mi zní věty vyřčené před tím: „Jedeme jen na jezero, to je stojatá voda, tam nic nehrozí…“a tak dál.
Už jsou vidět zřetelně strhané rysy v Kabíkově tváři. „Ten nás bude za to nenávidět a už s námi nikam nepojede“ říká Káťa. „Kůůůrva, já se na to vy….“ Ozývá se z dálky. Je to dobrý. Žije. „Huž jsem myslel, že se k vám nedostanu!“ Pokřikuje Roman z dálky. „Jsem kompletně promočený. Vlny mi šly přes loď a nateklo mi do ní.“ Jeho příď najíždí na břeh a my ho hrdě poplácáváme po zádech. Zvládli jsme to. Roman zaměňuje naštvanou náladu, která ho při boji s živly udržovala při výkonu a nedala pocítit únavu, za radostnou a uvolněnou náladu, která je mu bližší. Taky proč se neradovat. Jsme v cíli. Alespoň pro dnešek. Jeho radost nezkazí ani zjištění, že má všechny věci v lodi promočené, včetně spacáku. Jdeme tedy rozbít tábor a rozdělat oheň abychom usušili věci a uvařili zaslouženou odměnu. Ten večer se nám připomenul pan vítr ještě jednou a poukázal na naše chybné kroky při kotvení lodí. Sedíme u ohně a hřejeme své údy, když tu náhle slyšíme rachot, praskání ztrácející se v silném větru. Náhle po pláži kolem nás proletí jedna z našich lodí. „Sakra!“ Zapomněli jsme je uvázat. Vytáhli jsme sice naše lodě dál od vody na okraj lesa. Nepočítali jsme však s tak silným větrem, který by naše lodě vyzvednul do vzduchu a odnes o dvacet metrů dále. Naše kánoe byla sice uvázaná, ale ta ztrouchnivělá větvička kterou jsem vybral spíše pro pocit, že je loď uvázaná, nevydržela dané zatížení a odlomila se.  Vybíháme a chytáme obě lodi. Naštěstí, až na pár šrámů se jim nic nestalo. Jak snadno tady člověk přijde o dopravní prostředek. Řádně lodě znovu zatěžujeme a uvazujeme k pořádným stromům. Teď už by musel přijít hurikán, aby je odnesl. Stejně tak na noc zabezpečujeme stany. Po pořádném jídle a zabezpečení tábořiště proti medvědům, odcházíme do stanů nabrat síly na další den. Budou potřeba, pokud vítr neustane. Les, ve kterém se tábor nalézá, kvílel pod nápory vichřice. Jen jsem si říkal, jak jsou asi odolné stromy kolem našeho stanu. Jestlipak, když jsme přežili vodu, nás nepotluče nějaký padající strom? Únava nakonec zvítězila nad strachem a usnul jsem. Spal jsem tak tvrdě, že by mě nevzbudil ani méďa grizzly zajímající se o nás dva.
To jsem zvědav, co přinese další den.
Pokračování příště.