Jednoho jarního dopoledne se scházíme se skupinou přátel z Canmore a okolí a nasedáme do Filipova obytného Dodge RAM, který vyjel z továrny v letech, kdy ještě většina z nás byla na houbách. Toto vozidlo, ač pradědeček, překvapuje svojí zachovalostí a odolností. Dnešní moderní vozy by mu mohly závidět sílu nefalšovaných pozinkovaných plechů, absenci plastu a nesmrtelnost motoru bez elektronek, hardisků a CDček.
Vymazlený interiér připomínající velikostí i vybavením náš byteček, ve kterém s Káťou v Canmore žijeme, nám všem nabízí dostateční komfort na naší dnešní cestě do Britské Kolumbie. Slyšeli jsme totiž, že tam už je dávno léto, rybníky rozmrzly, a tak jedeme zahájit rybářskou sezónu. Musíme přejet hory do městečka Radium Hot Springs, kde v místním infocentru zakoupíme rybářské lístky a hurá za zdokonalováním našich rybářských dovedností.
Cesta byla delší než jsme čekali a doprovázející skupina Janči a Martina, kteří se k naší lovecké výpravě připojili v Banfu, se rozhodla zase odpojit za Radim Hot Springs. To když se cesta k vybranému jezeru začala měnit v tankodrom a přes hustý prach nebylo vidět ani jedním směrem. Náš cíl se stále vzdaloval a ryby nikde. Jelikož neměli volný celý víkend jako naše osádka Dodge, tak nám mávají z okýnka auta a naznačují, že se vracejí. Rozhodli jsme se ještě zvýšit morálku mužstva společným obědem. Filip začal rozbalovat své jídelní vybavení na kraji prašné silnice. Cesta s plným žaludkem bude lépe utíkat. Řidiči nákladních traků jezdících kolem zvedají zástěnu prachu a jen nechápavě kroutí hlavami. Před naším autem vyrostlo ležení, stole židle, mnoho jídla a pití. To vše podtrhuje romantický pohled na kamiony, prašnou těžařskou cestu, špinavé jezírko plné chaluh a v pozadí jemně bzučící továrna. Určitě si říkají, co je to za blázny, kteří vyjeli na piknik zrovna sem. Ale my nacházíme krásu tohoto místa jinde. Předevěím společnost a dobrá nálada tvoří kulisy, které slouží jako růžové brýle a s uvolňujícím nádechem nám dovoluje se rozvalit do křesla a vychutnávat si pohodu a krásu kolem nás.
Je čas zvednout krovky a vydat se dále. V roli průkopníků a objevitelů můžeme prosekávat lesy, vyjednávat s indiány, odolávat útokům medvědů grizzly a podobné srandy. To vše kvůli pár kouskům ryb.
Po několika hodinách jízdy neočekávaným terénem, který by byl obtížný i pro jeepy 4x4, se konečně dostáváme k vysněnému jezeru. Do klidu jezerní krajiny zaznívá hláška: ,,Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, s prázdnou nádrží a bez tlumičů, ale přátelé, stálo to za to. " Ano, skutečně, to, co se otevírá kolem nás, je přenádherná scenérie, vypadá přesně tak, jak má člověk vryto, že by měla vypadat Kanada. Klidná hladina jezera lámající poslední paprsky zapadajícího slunka, vytváří načervenalý nádech okolních lesů a horstva. Bílý sníh se pod tímto světlem zapaluje a vytváří dojem plamenů po okolních hřebenech hor. Nad hlavou nám krouží orel a u břehu jezera jako střelky prolétají malé rybičky.
Rozbíjíme tábor a já usedám na polorozpadlé molo, které je jako stvořené pro rybolov. Nahodíte prut, pohodlně se opřete do křesílka, pohlédnete na protější scénerii a s hlubokým nádechem necháte působit koulo okamžiku. Jestli bych chtěl být rybářem, tak kvůli tomuto. Jen tak v klidu sedět a žít přítomným okažikem. Ryby jako by vycítily tu kouzelnou chvíli, rozhodly se mě nerušit, takže po několika hodinách a po soumraku balím fidlátka a jdu k ostatním, kteří již vesele opékají buřty na ohýnku a vyprávějí příhody ze života.
Když už nám únava nedovolí nadále hledět do plamenů, rozbalujeme spacáky a uléháme pod oblohou plnou hvězd. Pravda, slyšeli jsme o množství medvědů v okolí, ale ti se o nás nejspíš zajímat nebudou. Jídlo raději zavíráme do auta. Pokud budou mít chuť na někoho z nás, tak se mají na co těšit. Člověk už si po čase tuto myšlenku ani nepřipouští. Navíc predátoři v okolí mají na rozdíl od lidí rozum a zbytečně neriskují.
Ráno nás probouzí úsvit, hladina jezera je jako zrcadlo, ve kterém se snadno ztratí i hora. S loveckým pudem se vrháme s Filipem k prutům a začínáme chytat snídani. Takový pstruh na másle, to by bylo něco. Po hodině neúspěšného lovu se jdeme nasnídat a opět se vracíme k břehu. Filip šátrá v hlubinách Dodge a vytahuje nafukovací člun. Hned vidím přiležitost, jak se přiblížit většímu úlovku.
Nafukujeme člun a vyrážíme k protějším břehům, kde určitě čekají neuvěřitelné úlovky, které nebudu mít do malého člunu ani kam naskládat. Občas přes průzračnou vodu vidím velikou rybu, jak si líně proplouvá svým vodním rájem. Než však stihnu nahodit jejím směrem, většinou mizí někde v hlubinách. V tomto jezeře se ryby jeví hodně líně, řekl bych, že jsou až arogantní. Po několika hodinách usilovného nahazování a opětovného vytahování návnady ve všech částech jezera zjišťuji, že už je po poledni a slunko nabralo nevěřitelně na síle. Nenamazal jsem se, a tak to obracím k přístavu za ostatními, kteří rybaření vzdali již dávno před tím a věnují se jiným aktivitám, jako třeba střihání vlasů, válení se v jehličí, koupání a podobně.
Bohužel zjišťuji, že slunko potrestalo moji nepřipravenost a po vystoupení z lodi si prohlížím do červena připeklé nohy. No to zas bude páleníčko. Svoji loveckou hrdost pomalu začínám ztrácet a při posledních záchvěvech snahy si ji udržet, se pokouším nahazovat ještě ze břehu. Všímám si, že moji návnadu si se zájmem prohlížejí malé čudličky. Jedna přes druhou se předhánějí a snaží se dohonit moji návnadu, v podobě rybky veliké jako ony. Je jasné, že tahle rybí bejbátka by se na návnadu nechytila, ale zaujala mě jejich touha honit se. Na několik desítek minut propadám hře a vodím kolem mola hejno malých rybiček, které se pomalu rozrůstá. Nakonec se voda kolem mola vaří malými čudlami. Zkouším je učit nové triky v podobě výskoků nad hladinu, otoček o 180, 360, plavání hlavou dolů, vlnění se a podobně. Když ne rybář, tak se ze mě stal pro dnešní den krotitel rybiček. Možná bych s tím mohl v budoucnu prorazit třeba v nějakém slavném akváriu, nebo v cirkusu.
Inu, je čas opustit toto tiché místo, nasedáme do Dodge, balíme všechno naše nádobí a zjišťujeme, že možná nedojedeme ani do civilizace, protože v autě už není téměř žádný benzín. Ale to by nám nevadilo. Kdybychom druhý dne nemuseli do práce, zůstali bychom na tomto místě, já bych pokračoval v drezuře a ostatní by se určitě také nějak zabavili. Nicméně vrátit bychom se měli, a tak vyrážíme autem, kterému škrundá hlady v břiše. Jedeme napříč lesy s modlidbou na rtech o nízkou spotřebu a brzkou benzínovou stanici. Zadařilo se, přátelé, dojíždíme po hodině do městečka, kde krmíme hladový krk. Za dvě hodinky budeme zpět v Canmore a tento víkend můžeme založit do paměti jako jeden z povedených, záložka hezké vzpomínky.
