Cesta a první den v Dharamsale

(Fotky přibudou za pár dní-vydržte)

Nakonec celé odpoledne  trávím v tibetské kavárně, kde potkávám dva Čechy, spíš bych měl říct moraváky. No a nebyli by to moraváci, kdyby u sebe neměli slivovici! Desinfikuji tedy svoji trávicí soustavu a sdílíme postřehy, doporučení z cest a společný čas. Kolem šestnácté hodiny se zvedám, nahazuji batoh a jdu na hlavní třídu odchytit rykšu. 
Zaplňuji zadní sedadlo šlapací rykši batohem a kytarou a sám si sedám dopředu. Řidič měří pohledem nejdříve můj batoh pak mě. Vidím, jak se zhluboka nadechuje, zhluboka vydechuje nebo spíše vzdychá, usedá na sedadlo a opírá se do pedálů. Asi jsem měl vynechat tu velkou obědo-večeři na nádraží. Určitě by se našla nějaká večeře kolem Kashmír gate. Rád bych mu pomohl, ale není jak.Šlape jako o závod až do chvíle, kdy příchází mírný kopec. Když už jedeme rychlostí, že nás předchází i chromá kráva potulující se po ulici, říkám si, jestli bych neměl vystoupit a pomoci zatlačit. V tu samou chvíli, když už skoro stojíme, seskakuje z kola a raději ho tlačí. Zdá se, že to dobře udýchává a že ví, co dělá. A tak využívám čas na fotografování. Rychlost chůze je k tomu ideální. Kolem mě se po rozbité ulici pohybuje mnoho prostředků, lidí a zvířat. Tamhle prohrabuje smečka psů odpadky, tady stojí židle, na které sedí pán a nechává se holit před velkým zrcadlem provizorně připevněným na fasádě domu. Po vydatném včerejším a nočním dešti, je silnice schovaná pod vrstvu bláta, vody a odpadků.  Když překonáváme mírný kopec, konečně opět naskakuje do pedálů a rozjíždí to téměř nadzvukovou rychlostí. Nadzvukovou, protože člověk neslyší žádný jiný zvuk kromě chrastění a skřípění rykši. Úspěšně vymetáme několik hlubokých děr na silnici, a to takovým způsobem, že si téměř rozbíjím hlavu o trubku rámu střechy rykši, jak nadskakuji. Kontroluji batoh a kytaru. Obojí je na svém místě.
Přijíždíme na místo, kde můj šofér sesedá a oznamuje, že jsme tady. Koukám kolem sebe. To není to místo, kde jsem dopoledne kupoval jízdenku. „Ne, ne kamaráde, tohle není to místo,“rázně reaguji na jeho výzvu, abych vystoupil. Pro jistotu se ptám kolemjdoucího Inda, jak daleko je Kašmír gate. „Pokračujte dále a tak půl kilometru to uvidíte“ odpovídá a něco vysvětluje řidiči. Ten trochu neštastně usedá zpět do sedla a znovu se opírá do pedálu. Konečně přijíždíme k autobusovému nádraží. Děkuji za svezení a platím mu o pár rupií více za to, že to zvládnul.

Procházím do autobusového terminálu  bezpečnostními rámy. Samozřejmě, že začínám pípat. Ind znuděně sedící na židli dává signál kolegovi, který přistupuje s detektorem a projíždí celou moji postavu. Nic nenachází, přesto že mi za pasem visí nůž.  Často jde jen  o snahu na oko, snahu o vytvoření iluze, že jsou tato veřejná místa zabezpečená, pro případ že se něco stane. Po prohlídce jdu kolem stanoviště na prodej lístků a pokračuji hlouběji do útrob nádraží. Nalézám obrovskou čekárnu, spíše halu, kde jsou obrazovky s odjezdy autobusů. Hledám autobus do Dharamsaly. Zatím tam není. Jsem tu o necelou hodinku dříve. Usedám tedy na jedno sedátko a po chvíli rozhlížení rozbaluji kytaru. Během několika okamžiků se rozléhá po čekárně ku překvapení všech Nohavicova píseň „Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“. Snaha trochu ji upravit na verzi „Z Dilí vyjíždí autobusy co čtvrthodinu“ se nesetkává s úspěchem, tak raději volím jiné, známější songy. Přes Boba Dylana se dostávám k Eagles a Cranberries. Vytahuji zpěvníčky a hledám další a další songy. Mezitím se sedátka kolem mě zaplňují, lidé procházející kolem se zastavují a nevěřícně hledí. Po chvíli ke mně  přistupuje trojice chlapců, kteří se ptají, jestli by se se mnou mohli vyfotit. Souhlasím a společně se fotíme při podání ruky, při hraní na kytaru, při držení kolem ramen. Když se  vystřídali všichni tři, zve mě jeden z nich do města, jehož název ani nevyslovím. Prý  tam odtud pochází a je tam hezky. Děkuji za pozvání, ale ukazuji mu již zakoupenou jízdenku do Dharamsaly. Loučíme s a já pokračuji ve své činnosti. Občas někdo v davu zatleská, ale většinou se tváří, že tam nejsou. Je to úsměvné. Periferně vidíte, jak vás sledují, natáčí na mobil a když na ně pohlédnete, uskočí pohledem a dělají, že se zrovna strašně zajímají o plakát visící na zdi vedle nich. Díky této činnosti mi čas čekání uběhl neuvěřitelně rychle a již vidím, že se blíží osmnáctá hodina  a je čas jít na zastávku. Cestou mě staví starší Indové a chtějí, abych je vyfotil. Fotím je a pak s nimi chvilku stojím, zatímco jeden z nich přináší kolegům a mně čaj. Popíjíme ho společně a já zjišťuji, že autobus by zde již měl být. Je zde velká spousta autobusů, ale jelikož jsou popsané v hindi, nejsem schopen odhadnout název mého autobusu ani přibližně. Na stanovišti s číslem 20, kde by měl být můj autobus, podle slov mých spolučekajících můj autobus není. Vyrážím tedy po okolí a hledám jej. Po hvíli mě jeden z Indů nasměřuje k nejvzdálenějšímu autobusu. Ptám se řidiče na Dharamsalu, on souhlasně přikyvuje. Hurá. Ptám se, jestli mohu nastoupit a dostávám odpověď v hindi, čemuž vůbec nerozumím. Odpovídám mu tedy česky, jestli můžu nastoupit a on jen pokyvuje rukou, jako že ano. Nastupuji do autobusu a hledám své sedadlo. Skvělé, sedadla se dají sklopit a je zde dost místa na nohy. To se bude na dalších 10 hodin jízdy hodit. Jen mě trochu překvapuje, že jsem v celém autobusu sám. Konečně startuje motor a vjíždíme na stanoviště 20. Sice již několik minut po plánovaném odjezdu, ale  přece. Do autobusu se začínají hrnout lidi. Ještě že jsem měl možnost se v klidu zorientovat a umístit všechny své věci v předstihu než sem vpustili ty divochy. Vyrážíme tak s dvacetiminutovým spožděním. Vyjíždíme z brány a mě překvapuje, že doposud nikdo nechtěl vidět můj lístek. Až po deseti minutách jízdy přichází průvodčí a bez ohledů mi něco vysvětluje v hindi. Na všechno kývám, protože již vzdávám snahu znovu a znovu opakovat: „Nerozumím, anglicky prosím.“

Vjíždíme pomalu na rušnou dálnici a zařazujeme se do neuvěřitelného provozu a zácpy. Venku již padla tma a město kolem halí mlžný opar smíšený s výfukovými zplodinami. Už abych byl v horách. Začínám zkoumat svoji sedačku. Autobus, ve kterém jedeme, nepůsobí jako tradiční indický autobus s lavicemi. Nad hlavou mám větrák, pod okny jsou zásuvky a nad řidičem obrazovka. Ani jedno, jak brzo zjišťuji, nefunguje. Mé sedadlo bych rád posunul do pohodlnější polohy, a tak mačkám jediný knoflík na boku. Knoflík vyskakuje a mé opěradlo společně se mnou ulehá do klína indické dámě sedící za mnou. Omlouvám se jí, očividně jí to způsobilo šok. Mně ovšem také. Ještě že její manžel, který ji doprovázel, vystoupil ještě na zastávce. Vracím sedadlo do původní polohy, ale pokaždé když se o něj opřu, opětovně padá. Sedám si tedy na sedadlo vedle mě, to funguje naštěstí normálně. Překvapením je, že tento autobus není ani z poloviny naplněn. Očekával jsem přecpaný autobus a místo toho to vypadá, že máme každý své dvousedadlo.

Uvelebuji se u okna a hledím ven na rušné, pouličním světlem osvícené město. Scenérie za oknem se mění a mě to pomalu uklobává ke spánku. Pokaždé, když už už spím, autobus sjíždí na parkoviště,  rozsvítí se a je čurací zastávka. Jelikož mi pokaždé trvalo tak hodinu a půl  nechat se opět uklinbat ke spánku a zastávky na čurání jsou každé dvě hodiny, snadno si dopočtete, kolik jsem toho za cestu naspal.

Do Dharamsaly přijíždíme za úplné tmy. Je něco ke čtvrté hodině. Zvláště posledních 150 kilometrů, kdy se asfaltová cesta podobala spíše tankodromu a intenzita serpentin se zvýšila na kilometrový interval, tento úsek se mi již nepodařilo usnout vůbec. Spíše jsem chytal padající věci, chytal své tělo pohybující se ze strany na stranu a poslouchal kvílení gum. Ten člověk jede jako blázen. Očividně jsem si to nemyslel sám. Každopádně díky tomu jsme přijeli o dvě a půl hodiny dříve do cíle. Vítejte v Dharamsale.

Vylezu z autobusu a rozhlížím se jako právě vyoraná myš. Byl jsem na tomto místě před 5ti lety, ale vůbec to tu nepoznávám. Možná to je kvůli tmě. Proti mně stojí podobně vypadající muž s plnovousem, střední postavy, tmavší, avšak evropské pleti. „ Ahoj, znáš to tady trochu? Chtěl bych najít nějaké ubytko, ale netuším, kterým směrem jít a kde je nejlepší místo.“ Oslovuje mě muž angličtinou se silným australským akcentem. „Už jsem tady byl, ale vůbec to nepoznávám. Ale můžeme se porozhlédnout po něčem společně. Třeba bude doma Dalajláma a nechá nás u sebe?“ říkám napůl s vážnou tváří. „Skvělý nápad, jdu s Tebou.“odpovídá. James, asi tak 30letý Australan již putuje po Indii  od října  a právě jede z městečka někde na sever  od Dilí, kde absolvoval desetidenní kurz vipassany. Před tím cestoval s přítelkyní, ale před 14dny se rozdělili a ona se vrátila domů. Jamese čekají ještě další tři měsíce. Člověk, který trávil deset dní v meditaci a tichosti, kdy se učil poslouchat své tělo má, těsně po  ukončení kurzu, silnou potřebu mluvit. To také zjišťuji v průběhu naší cesty vzhůru po tmavé ulici. Někde nad námi, tipuji, leží Dalajlámovo sídlo. Jdu po vůni modlitebních tyčinek. Vycházíme z osvětlené části města a ztrácíme se mezi domy. Mezi tím mi James stíhá sdělit vše, co za posledních 10 dní musel držet v sobě. Nikde žádný hostel, nikde ani krámek. Už je asi pět ráno a začíná lehce poprchávat. Schováváme se pod stříšku místní komunitní školy a čekáme, až se déšť uklidní. Nakonec se rozhodujeme vrátit na hlavní silnici, ze které jsme sešli, protože mi přišlo, že o jde již moc vysoko a končilo tam město. Na hlavní silnici asi tak kolem půl sedmé zastavujeme motocyklistu, kterého se ptáme, kde je Dalajlámovo palác. Ukazuje nahoru a my se pomalu odhodláváme vyrazit vzhůru po potemnělé silnici. Kdybych to alespoň trochu poznával. Ušli jsme ani ne dvě stě metrů a zespodu přijíždí malý náklaďáček naplněný pískem. Zastavujeme ho a řidič dává znamení ať si k němu vlezeme. Sedíme namačkáni  s batohy v malé kabince, ale hlavně že se vezeme.Kytaru jsem zahodil na korbu do písku a doufám že po vymlácené silnici nevyskočí ven. Konečně po několika kilometrech dojíždíme na místo, které poznávám,  Dalajlámova rezidence.Chlapík s pískem jede rovnou dovnitř. Opravují totiž nádvoří a něco zde staví. 

Vystupujeme před hlavní branou. Musíme projít bezpečnostní kontrolou před tím než nás vpustí dovnitř. Loučíme se s řidičem a  já nahazuji batoh. Vcházíme dovnitř. Ještě, že tu jsou tyto kláštery, jinak bysme se neměli kam schovat do chvíle než otevřou restaurace, hostely a obchody. Život zde začíná, až tak kolem osmé až deváté. Ochranka nám ukazuje místo, kam můžeme složit batohy. Procházím opět bezpečnostním rámem, který začne pípat. Muž mě prošacovává, nůž za pasem nechává bez povšimnutí. Je vidět, že Jeho svátost není doma, protože to ochranka moc neřeší. Procházíme tedy celým klášterem. Vidíme mnoho mnichů pobíhat ze svých ubikací do jídelny a tříd. Právě zakončili ranní modlitby a spěchají na snídani. Procházíme se po areálu a sledujeme rušný život v rudém rouchu. Když jsme se nabažili místa a prohlédli kdejaké zákoutí včetně kuchyně a jídelny a zde pozdravili skupinu právě snídajících mnichů, nahazujeme opět batohy a hurá do městečka najít nějakou postel. Je je po osmé ranní a přímo naproti bráně otevřeli malou tibetskou restauraci. Vcházíme na čaj a placky. V poklidu snídáme a užíváme tepla, sucha a klidu.

„Necháme zde batohy a projdeme městečko bez nich. Bude snazší najít ubytko v těch kopcích, pak se pro ně vrátit.“ Navrhuji to Jamesovi a domlouvám s kuchařem, kam je můžeme složit. Člověk si bez toho batohu připadá jako by létal. Hodina bloudění a hledání bydlení vyústila nakonec v nalezení pěkného místa za slušnou cenu. Je výhodnější pronajmout pokoj ve dvou, a tak se s Jamesem na sebe koukáme a diskutujeme tuto možnost, postoupení našeho asi tak 4 hodinového přátelství na další úroveň. Mají totiž jen pokoje s manželskýma postelema. Ale co, jde jenom o pár nocí, je stejně zarostlej, stejně bláznivej, tak to bysme si mohli rozumět. „Jdu do toho!“ říká James. „Já taky, pod podmínkou že dneska budu dělat tátu já!“ odpovídám. „Dáme si čaj a pak skočíme pro batohy, ok? “ usedá James ke stolu a vytahuje z batohu počítač. „Musím napsat pár mailů.“ Usedáme s černým čajem a já se rozhlížím kolem. Kavárna je podezřele plná evropsky vyhlížejících lidí. V rohu vidím plynový přímotop. Jdu k němu, zatímco James je ponořen do konverzace přes skype. Chvilku se nahřívám nad kamny, a pak si všimnu upřeného pohhledu a úsměvu ženy sedící u stolu hned vedle mě. Hned prohazujeme několik slov na téma počasí a že by mohlo být tepleji. Po chvilce konverzace zjišťuji, že se jedná o Němku, která několik týdnů putuje po Indii a že přijela před nedávnem do Dharamsaly a zde odpočívá. Je zajímavé, jak většina lidí, co zde potkáte, jsou takříkajíc trochu jiní. Není jim cizí jóga, meditace, můžete se bavit na téma minulých životů a tak dále. Jak by mnohý „normální“ člověk řekl : „Prostě jsou cáklí!“  Ano, místa jako toto lidi zaměřené na duchovno přímo přitahují. Proto se zde v posledních letech rozvinul takzvaný duchovní turismus a tito blázni, co nechtějí žít jen pro materiální věci, se sem sjíždějí. A není na tom nic špatného. Pokud nenašli uspokojení a štěstí ve věcech kolem nás, proč se nepokusit hledat zdroj v nás? Minimálně tím, že se sjede taková skupina lidí, rozhodně se mohou vzájemně inspirovat, něčemu naučit a povzbudit. To se mi líbí. A musím řici, že poté co se k nám připojil James, bylo zajímavé sledovat vývoj konverzace a témat. Až jsem v jednu chvíli nebyl schopen vstřebávat to vše. Navrhuji, že budeme pokračovat později a nyní si skočíme pro batohy. Zvedáme se s Jamesem a opouštíme kavarnu a hotel, kde je kromě nás ubytovaná také Melanie.

Po návratu s batohy a po obědě na mě doléhá spánkový deficit, takže opouštím Jamese  a Melanii a jdu se na chvilku natáhnout. Dvě hodinky spánku mě vpouštějí novou okysličenou krev do žil a kolem šestnácté hodiny vyzvedávám Jamese stále sedícího v kavárně. Nyní sedí u stolu kromě Melanie ještě i Kanaďan, který se právě vrátil z treku v horách. Šel část treku, který bych rád absolvoval, na sedlo 4350 m, přes svatou jeskyni a takhle. Okamžitě ho tedy bombarduji otázkami a zjišťuji aktuální stav sněhu, podmínky na trati a tak dál. Nakonec se Kanaďan zvedá, omlouvá se, ale že prý musí pokračovat dále a za půl hodiny mu jede autobus. Loučíme se a vyrážíme s Jamesem se projít směrem k Vipasana centru nad Mcloudganjem, kam se plánujeme oba zapsat na příštích deset dní. James podruhé, já poprvé. Když centrum nalézáme, zjišťujeme, že zahajuje svoji činost až koncem března, dobrá tedy, tak tudy cesta nevede. Procházíme alespoň komplex centra, který leží nad Dharamsalou v borovém lese a jeho rozsáhlost je překvapující. Každý z účastníků dostane vlastní pokoj v chaloupkách roztroušených po lese. Uprostřed je komunitní budova, kde se konají společné ranní  řízené meditace. Po jídle se každý odebere na své místo a v tichosti praktikuje techniky, které mu učitel zadal. Jí se dvakrát denně, striktně se vstává ve 4h ráno, večerka kolem deváté. Po dobu kurzu smíte mluvit jen s učitelem, jinak je třeba být v absolutní tichosti. Nesmíte mít s sebou žádné čtení, talismany, počítač, mobil, hodinky, ani přehrávač hudby. Jen oblečení a spacák. Prostě dokonalé odpojení a pobytí jen a jen sám se sebou. Je až neuvěřitelné kolik lidí to nedokáže a znovu a znovu unikají k činostem jako čtení, sledování televize, poslouchání hudby, internetu a nebo jen mluvení. Mnozí totiž mají strach, že by třeba zaslechli hlas z jejich nitra, který by jim řekl třeba něco, co nechtějí slyšet. Já sám nevím jestli bych tento desetidenní  kurz zvládnul, takže je to výzva jasná! Uvidíme jestli se zadaří najít nějaké jiné centrum, které mě přijme. Skvělé na této věci je to, že neběží na komerční bázi a účastníci zaplatí tolik, kolik mohou, za kolik jim to stálo. A deset dní vás krmí, starají se o vás a máte kam hlavu složit. Jen si moc nepokecáte.

Od centra jdeme již za tmy. „Byl to dlouhý den,“ povídám Jamesovi. Mám pocit, i když jsem s tímto klukem zatím jen asi 13 hodin, jako bych ho znal léta. Stačil mi toho tolik povědět. A co nepověděl, to vidím. Silnici, vedoucí nás zpět setmělým lesem, náhle oživí a prosvětli dva motocykly. Jak je Jamesovým zvykem, co jsem vypozoroval, okamžitě vášnivě zdraví řidiče. První motorka projíždí a na ní sedí dva Indové. Nastavuji ruku a tleskáme si se spolujezdcem, když mě míjí. Druhá motorka zastavuje. Chvilku se bavíme s mladým Indem, který vyrazil se svými přáteli na dovolenou a půjčili si tyto dva motocykly značky buell. „Kam jdete?“ ptá se Ind, jehož jméno jsem zapomněl v okamžiku kdy ho vyslovil. "Do města." „Je to ještě pěkný kousek, tak naskočte! Svezu vás.“ Na naši poznámku, že je tam místo jen pro jednoho, hezky konstatuje: „Tady jste v Indii! Na téhle motorce může jet až pět lidí!“ Souhlasím a vzpomínám si na studijní léta trávená s kamarády na motorkách. Na Simsona se nás vešlo sedm lidí a ujelo tak kolem 5ti kilometrů. Vidím to jako dneska. Jen doufám, že nebudou cestou žádní další stopaři.

Po návratu zpět potkáváme opět Melani v restauraci našeho hotelu a už automaticky přisedáme k ní. Sděluji jim můj plán vyrazit na sedlo Indrahar  a navrhuji jim přidat se na první úsek, který vede přes Dharamkot  do místa zvané Triund. Zde je možné najít ubytování v malém baráčku. Přespíme tam, já poté budu pokračovat dál a vy dva se vrátíte. Ani jsem je nemusel dlouho přemlouvat. Dobře, zítra seženeme zásoby, sbalíme batohy a vyrazíme další den v brzkých ranních hodinách. Domluveno. Melani nám ještě pověděla o zajímavé zkušenosti s místní tibetskou klinikou. Navštívila zdejšího lékaře který ji prohlédl a předepsal mnoho bylin a přípravků. „Bylo až neuvěřitelné, jak ten chlapík do mě viděl.“ Koukáme na sebe s Jamesem a je nám  jasný program na zítra. Jdeme k ajurvédickému doktoru. 

Klinika je vyhlášená, podporovaná samotným Dalajlámou a navíc je přímo nad naším hotelem. Je třeba si nechat udělat servisní prohlídku v jiném stylu než v Evropě. Je krásné, jak právě v těchto kavárnách a restauracích člověk při rozhovorech s cizími lidmi zjistí, jak jsou podobní a dostane mnoho inspirativních informací. To se mi na cestování líbí.

No ale to už bude další vyprávění…zítra. Teď jdeme s Jamesem do našeho pokojíku s manželskou postelí a červenou žárovkou (ani nevím proč ji tu mají a raději po tom pátrat nebudu) trávit naši první společnou noc. Snad nebude chrápat.