Oficiální web Štěpána naleznete na adrese WWW.STEPAS.CZ

22.02.15

Jak se iniciuje mužská síla!


Život v Rishikeši plyne jako voda a dny skáčou z jednoho na druhý. Přesto mám pocit, jako bych přijel před pár dny. Nebudu se zde zabývat rutinními záležitostmi dne, počínaje dopoledními meditacemi a rozhovory s Chantimay, poledními zpěvy manter odpoledním posezením v meditační zahradě a večerním posezením v buddhistickém templu s mnichy v tiché meditaci za tmy a absolutního ticha. Člověk by řekl, že to musí být nudné a jednotvárné a nudné. Možná má pravdu. Ale jak pro koho. Každý den se vracím večer vyčerpán a plný nových poznání a zážitků. Ty se sem bohužel nedají popsat tak se podělím alespoň o ty popsatelné.
Toto místo je plné překvapení. Jedno na mě čekalo právě se skupinou, se kterou se účastním kurzu pod Shantimay. „Za dva dny proběhne iniciace mužské síly a proběhne obřad na nasměrování této síly správným směrem. Zájemci z řad mužů jsou vítáni a sejdeme se zítra v odpoledních hodinách domluvit podrobnosti,“ zaznělo z úst jednoho muže na konci sezení s Shantimay.  Jdu se zeptat na podrobnosti. Nejsem sám, kdo se o to zajímá. „Bude zde šaman, který provede obřad, oběti Ganze a každý z nás do toho vloží přání ve prospěch světa. Napište na kousek papírku, jak byste chtěli zlepšit svět, respektive přání, jež si myslíte, že ho změní k lepšímu.“ Zněla instrukce před dnem D, kdy proběhne obřad za absence přítomnosti žen. Pohledy některých dam zdály se býti poněkud povadlé a zklamané. „Ženy, nebojte se, souběžně s tímto obřadem proběhne pod vedením Shantimay obřad na podporu mužů, kterého se můžete účastnit. Ženy odcházejí spokojené. No a mě čeká nesnadný úkol vymyslet toto přání. Zkoušel jste někdo někdy přemýšlet nad tím, kdyby byla jedna věc kterou máte možnost změnit a tím zlepšit svět, co by to bylo? Ač se to zdá jednoduchá otázka, docela jsem se s ní zapotil přemýšlením a vymýšlením odpovědi.   
Na druhý den jsou všichni jak na trní. Přípravy jsou v plném proudu. Před západem slunce, kolem páté hodiny, se sejdeme na jedné písečné pláži na břehu Gangy a zde vše proběhne.
Před tím je třeba připravit obětiny řece. 108 palmových listů svázaných do malých lodiček, plníme pestrobarevnými květy, růžemi a svíčkami. Připravit tolik lodiček a odnosit je ke břehu dá docela zabrat, obzvláště chlapům, kteří jsou na práci s květinami jako stvoření.  I když to ze začátku vypadalo, že nestíháme, nakonec vše proběhlo přesně podle instrukcí. Několikrát jsme museli odhánět zvědavé ženy, nabízející nám pomoc. „V žádném případě, je to byznys mužů!“ Zněla nekompromisní odpověď šamana.
Scházíme se se vším potřebným na určeném místě. Zde je vytvořeno jakési kruhové sezení kolem obětin (lodiček), vyskládaných na pestrých dečkách. Před těmito dečkami sedí v tureckém sedu čelem k řece plešatý, asi tak padesátiletý muž, oblečený v rudém rouchu. Před ním je zbudované provizorní ohniště a kolem sebe má vyskládané všemožné pomůcky, zvonečky, kleštičky a misky s rýží, cukrem, bylinkami a dalším pro mě neznámým obsahem. Sešlo se nás 27 chlapů ze všech koutů světa, počínaje Indií, Iránem, Španělskem, USA, Brazílií, Francií, Rakouskem…a dalšími. Českou republiku reprezentuji já. Tak snad nám neudělám ostudu.
Poslední instrukce a vstupujeme do imaginárního posvátného kruhu kolem šamana. Před tím než vstoupím, dva ze strážců kruhu nás u pomyslného vstupu očistí kouřem ze zapálených doutnajících bylin a ovanou proudem vzduchu ptačími perutěmi. Řádně očištěni na duchu, usedáme v kruhu kolem ohně. Šaman se představuje a vysvětluje, co se v další hodině a něco bude odehrávat. Posílá kolem do kola šamanskou hůlku, zdobenou kameny v jejímž středu je zasazen křišťál. Každý, poté co k němu dojde tato hůlka, uchopí ji pravou rukou sdělí své jméno a něco co mu přijde zrovna na mysl. Zakončení věty je provázeno mocným „Howg“ a následuje odpověď ostatních sborově mocným „Howg!“ Jsmenuji se Štěpán a jsem rád, že jsem zde s vámi,tady a teď! Howg!“ zaznělo z mých úst. Sborové „Howg!“ mi dalo najevo, že má slova byla vyslyšena. Všech dvacet sedm mužů se takto představilo s různými dodatky. Šaman zahájil oficiální obřad. K mému překvapení začal zpívat zpěvy indiánů Severní Ameriky. Doprovázen bubnem vydržel takto zpívat několik možná i desítek minut. Když dozněl rytmus bubínku a utichl šamanovo hlas, ujal se slova muž sedící vedle šamana. Vytáhl z pouzdra indiánsku dýmku míru. „Teda, projel jsem západ Kanady doufaje, že narazím na možnost zakouřit si pravou indiánskou dýmku se vším, co k tomu patří a bez úspěchu. Kdo by to byl řekl, že se mi k tomu poštěstí právě v Indii?“ Nu ale zpátky k rituálu. Muž nás instruoval, jak se dýmka drží, jak se posílá dále, jak se kouří. Kdo to nedělal, nedokáže si představit co to je za obstrukce. Například kouř z dýmky se nevdechuje a pouze natáhne do úst, odkud se vyfoukne do prostoru. Při vyfukování kouře je třeba myslet na přání, které jste napsali na šamanovo papírek. Tímto způsobem ho předáte do prostoru. Toliko instrukcí k jedné dýmce…začíná se úplně potit, abych to vše udělal správně a ve správném pořadí. Konečně se dýmka dostává ke mně. Je to pěkný kousek složený ze dvou částí perfektně do sebe zapadající. Šaman nám vysvětlil že první část představuje ženský element a druhá část jest mužský. „Jak do sebe krásně zapadnou“ říkám si. Slavnostně natahuji kouř do úst a nic. Musím ji rozfoukat. Bafám tedy jak starý děda Lebeda, snaže se rozdýchat pohaslý tabák v dýmce. Po chvilce se mi to podařilo a vyfukuji obáček kouře před sebe. Jestlipak to Velký Manitou viděl? Dýmka proběhla kolem dokola a přichází opět šamanova část. Zatímco muži kolem opakuji krátkou frázi, nejspíše mantru, šaman zahajuje obřad obětin a do zapáleného ohně za doprovodu mnoha slov, která nejsem schopen identifikovat, nepoznám ani v jakém jazyce jsou, začíná vkládat připravené ingredience. Posvátný oheň postupně mění v dým i poslední zrnko rýže a přichází na řadu velká spousta malých papírků, na které jsme se realizovali my. Postupně i ty se mění v prach a stoupají vzhůru v obláčcích kouře.
„Nyní zahájíme společně zpěv Gajatry mantry a za společného zpěvu budeme vkládat květinové lodičky na řeku. Každý z mužů bere po jedné, zapaluje z posvátného ohně svíci a odnáší loďku do vln řeky Gangy. Všech 108 loděk usadit na hladinu zabralo dobrou půl hodinu. Díky tomu, že jsme je tam pokládali postupně a již padla úplná tma, mohli jste vidět více jak sedm set metrů dlouhou šňůru světel, táhnoucí se po řece jako had a mizící v dáli za ohybem. Krásný pohled. A děláme to pro dobrou věc. Poslední loďka mizí na vodní hladině a my se vracíme zpět k šamanovi, stále ještě zpívajícímu mantru. Zvoní na velký zvonec, který má při ruce a děkuje nám za účast. Do údolí řeky se ještě naposledy rozlehne sborové a mužné „HOWG“, a pak se mlčky rozcházíme k svým provizorním domovům.
Tak mám za sebou další z nevšedních zážitků. Věřím, že to alespoň drobet přispělo k dobru planety. Jak přispějete dneska vy?  Myslím, že jedna malá myšlenka nikoho nezabije. Zdravím tímto nejen indiány severní Ameriky, ale i vás do Čech a těším se zase na nějakou příležitost zapálit dýmku míru třeba s vámi. „Howg!“

"Born To Be Wild" aneb probuďme svého Einfielda

"Get your motor runnin'
Head out on the highway
Lookin' for adventure
And whatever comes our way
Yeah Darlin' go make it happen
Take the world in a love embrace
Fire all of your guns at once
And explode into space"

Tak tohle je začátek písničky z kultovního a mého oblíbeného filmu Beztarostná jízda, který mi zněl v uších když jsemsi šel pro svého Roial Einfielda. Už bylo dosti meditací, manter a oslav Shivy. Je na čase alespoň na chvilku změnit činnost a přijít na jiné myšlenky.
 Jako pokaždé v Indii, i letos si neodpustím podráždit motocykl a probrázdit zdejší highwaye(tankodromy) křížem krážem. Jako Peter Fonda usedám na motocykl, kynu dlaní na technika, který mi dáva poslední instrukce před odjezdem a nakopávám první rychlost v převodovce. V motoru to lehce loupne, celý stroj cukne, jako by se chtěl začít vzpouzet. Ale znám tyto mašinky, je to s nimi podobné jako s divokými koňmi. (Teda ty tolik neznám, ale myslím si to!) Stačí jim držet uzdu zkrátka a ukázat jim, že z nich nemáte strach a potom cválají jako beránci. Ze zkušeností z Indie kontroluji při rozjezdu hlavně klakson. Je to jedna z nejdůležitějších součástí motocyklu zde v tomto kraji. Nemusíte brzdit, nemusíte svítit či blikat. Hlavně, že vám to troubí! Před několika lety mi dokonce dali na výběr, zda-li chci motocykl, kterému brzdí předek a nesvítí světlo nebo nebrzdí předek svítí světlo a navíc k tomu má dvojitý klakson.Technický stav motorek a vozidel vůbec, je někdy žalostný (brzy se sám přesvědčím). Ale to se mi na Indech líbí. Používají všechno, dokud se to neobrátí v prach. Jaképak: "Je to starý model" nebo "už není v módě"...
První kilometry jsem se snažil udržet stroj nalevo, poněvadž podle pravidel se zde tak jezdí. Když po několika desítkách kilometrů zjišťuji, že tu neplatí žádné pravidlo a že se jezdí tam, kde je aspoň část silnice, rezignuji. Platí tady striktně pravidlo silnějšího, většího a s větším klaksonem. Z tohoto ohledu si uvědomuji, že jsem, po chodcích a kravách na vozovce, ten nejnižší účastník provozu a podle toho i jedu.
Cíl je jasný, k začátku řeky Gangy. Údajně krásné místo.
Motorka si vesele bublá, místy jedu i po poměrně nerozorané silnici podél řeky, kolem mě krásné zalesněné hory národního parku. Srdce plesá a z plic se ozývá hlasitý výkřik "Hůůůůáááááááá!" Člověk to musí nějak ventilovat.
Často vidím podél cesty upozorňující cedule: "Nezastavovat, zóna padajícího kamení". To mi připomíná , že se nacházím na místě, kde je třeba očekávat neočekávatelné. Ale co se stalo za dalších několik kilometrů, to jsem opravdu nečekal!
Přibližně po 30 km přijíždím na staveniště. Místní silničáři zde upravují okolí vozovky a asfaltují cestu.Zpomaluji tedy na rychlost kolem 25 km v hodině.
Náhle mám pocit, jako by se motocykl prodlužoval, či co? Posez se mění, úhel řidítek se mění. Co to má znamenat ??? Přední kolo, jako by se ode mně vzdalovalo. Ale to už slyším podezřelé zvuky a je mi jasné, že je něco špatně! Skřípění štěrku o svody z motoru naznačují, že mám závadu na podvozku. Ani nemusím zastavovat. Byl jsem zastaven motocyklem sám. Z divokého hřebce se náhle stává umřelá haitra. Zůstávám sedět na motorce, která již odmítá jakéhokoliv pohybu. Umřela. Slézám a motorka samovolně stojí, protože si pěkně lehla na bříško.
Urezlý svár rámu pod řidítkama nevydržel nerovnosti vozovky a rozhodl se ukončit tuto cestu.  

Okamžitě se sbíhají lidi z okolí stavby. Přijíždí dokonce i buldozer, pracující opodál, aby se řidič podíval, co se to tu děje. Zklesle, trochu nepřítomně hledím na rozpadlý stroj. "Tak s tímhle už nikam nedojedu."


Během několika minut je kolem mě na dvacet lidí. Někdo přistavil židli a usadil mě. Náhle se ocitá hrnek čaje v mých rukách. Nikdo nemluví anglicky ale všichni, jako by měli potřebu se mnou mluvit. Kolem zní hindi a já se jen úsmívám a pokyvuji hlavou na všechny strany.  Najednou se přistihuji, že sedím na krajnici rozestavěné silnice, před rozpadlou motorkou, popíjím čaj a kochám se výhledem na okolní scénérii. Jako bych zastavil na šálek čaje nikoli nuceně, ale plánovaně. Čaj, to je věc. Přiložíte hrnek k ustům, zhluboka nasajete nosem vůni čaje do plic a zhluboka vydechnete. Poté usrknete trocha té tekutiny do úst, rozlije se přijemné teplo po patře.Přivřete oči abyste vychutnali chuťtohoto čaje. Každý chuťový pohárek ve vašich ústechpracuje na plné obrátky. Otevřete oči a před vámi se rozléhá zalesněná krajina plná zeleně a zvuku ptactva. No kdo by odolal. Chvilku jako bych zapoměl kde jsem a co tu dělám.   


Z mého kochacího rozpoložení mě zpět vrací lidé  kolem mě. Rozhodně mě mile překvapila otevřenost a přátelskost místních lidí. Aniž bych o něco prosil, automaticky berou mou motorku, přenáší ji mimo vozovku a volají do půjčovny, odkud pochází. Poté, když se přesvědčili, že tomu Evropanovi nic nechybí, vrací se zpět ke své předešlě činnosti. Často lidi říkají, "Vau, ty cestuješ sám!" z jistého hlediska se dá říci nikoliv. Alespoň ne v Indii. Žije zde 1,2miliardy lidí, takže je malá pravděpodobnost, že byste byli na cestě sami. Zde se mi to potvrzuje. V kritických situacích jako je tato, je krásně vidět, že nejsme sami. Když je potřeba, je kolem nás dosti pomocných rukou. Jen je vidět. Pokud tam nejsou, jste buď v poušti a nebo je něco špatně na vaší straně.
   
Rozhlížím se, odkud asi ti lidé přišli. Myslel jsem že jsem na silnici zařezávající se do zalesněného svvahu.Až nyní si uvědomuji, že jsou podél cesty provizorní přístřešky. Makáči se jdou postavit zpět kolem buldozeru, který přerovnává terén opodál.
Zůstávám sám se svoji židlí,  čajem a na dvě části rozpadlou motorkou. Musím se začít smát nad nastalou situací. Nikdo mi vlastně neřekl, co se bude dít a co se dozvěděli po telefonátu s půjčovnou. No, měli tedy snahu. Ale moje hindi neni až tak silná, takže snahy o znovuzopakování všech podaných informací v angličtině vzdávám po několikátém pokusu, kdy je mi znovu a znovu je mi odpovězeno v hindštině.

"Hmmm."Tak počkám. V Indii plyne čas jinak. Snad se něco začne dít, uvidíme. Po hodině přichází nějaký pán a ptá se, jestli chci něco k jídlu. Děkuji mu, že nemám hlad. Přistihuji se, že mu to povídám v češtině. Anglicky stejně nemluví. Ale vypadá to že nonverbální komunikace funguje. 


Nu co, kdyžuž jsem tady, takse trochu porozhlédnu. Navštěvuji nekteré přístřešky kolem. U jednoho mladá žena dokončuje hygienu své malé ratolesti, která je více zaneprázdněná bílou tváří opodál než studenou vodou dopadající na její snědé tělíčko.

Zdravím ženu, mávám na děťátko a popocházím o kus dál, kde dvě odrostlejší holčičky perou prádlo.
Když mě zpozorují, jedna z nich se začne šklebit a utíkat pryč, schovat se za nedaleký barel. Zpovzdálí slyším smích starého muže, který na ni něco volá a ona se opět vrací nejistě ke své činnosti.

Opodál potkávám muže, který po nehodě volal ze svého mobilu do půjčovny motocyklů. Zjišťuji, že to je místní operátor mašiny na míchání asfaltu. Upocení, teměř nazí makáči nejdříve zatopí ve velikém kotli, který ohřeje nádobu s asfaltem. Ten se poté míchá se štěrkem a nakládá na náklaďák mechanickými pásy.  


Muž mě bere do své kabiny, kde mi hrdě ukazuje množství čudlíků, za které zodpovídá. Uznale pokyvuji hlavou a on mi v hindi vysvětluje co k čemu je. Už se ani nikomu nepokouším vysvětlit, že hindi nemluvím. Usmívám se a kývám hlavou.  






Když se vrátím opět ke své židli hodinu poté, vše je stále při starém. Motorka stojí tam, kde jsme ji odložili. Po nějaké aktivitě ze strany půjčovny ani vidu ani slechu. Kyž už začínám žvažovat variantu, že pojedu zpět stopem, přichází muž s telefonem a dává mi ho k uchu. Na druhém konci slyším technika z půjčovny, který mi oznamuje, že již vyslal opraváře a bude tam za třicet minut.Ptám se ho, co tu bude technik dělat. Motorka je ve stavu, kdy pochybuji, že ji opraví. Nakonec mu oznamuji, že s dnešním výletem končím a ať mi zařídí odvoz zpět do Rishikesh a že se s ním potkám v kanceláři. Vracím telefon zpátky muži a ten dostává nějaké instrukce. Poté copoložil telefon, kyne na skupinu makáčů a něco volá. Ti zastavují náhodně projíždějící kamion. Vykulený řidič kouká, co se děje. Nežse naděje, kluci pracovití otevřeli nákladní prostor a sunou motorku na korbu. Vysvětlují něco řidiči a usazují mě vedle něj.
"Tak to bylo rychlé," zní mi v hlavě. Ani jsem se nestačil rozloučit z mými zachránci. Mávám jim z okýnka, zatímco náklaďák se rozjíždí.
Projíždím tou samou scénérií, ale tentokrát si užívám pohled z kabiny náklaďáku. Taky to má své kouzlo. Motocykl si spokojeně sedí na korbě, řidič se na mě uculuje. Po deseti kilometrech zastavuje. Z jeho posuňku chápu, že jde pozdravit místního Babu, který bydlí v příbytku z igelitu a kamení vedle silnice. "5 minut" ukazuje mi na prstech a mizí v daném příbytku. Ok, ale v autě nezůstanu. Jdu za ním a zvědavě nahlédnu do obydlí. Někdo by si řekl, ten je zvědavej jak opice. Ano, ale díky tomu se taky dostane člověk na místa, kam by se normálně nedostal. Uvnitř malé místnosti sedí na zemi tři muži. Řidič, toho poznávám, v rohu se krčící muž středního věku a zarostlí muž v oranžovém rouchu. Nejspíš Baba. Baba na mě kyne abych šel dále. Zouvám se, i když nevím jestli to je normálně potřeba na hliněnou podlahu. Uvolňuje mi místečko na dečce vedle sebe. 

 "Tak co se tady děje, kluci" říkám si v duchu a sleduji prostor. Baba ve svých rukách žmoulá marihuanu a míchá ji s tabákem. "Á, tak o to tady běží." Naplňuje dýmku a společně s ostatními ji podpaluje. Natahuje ruku ke mě a naznačuje ať si také dám. "Holy" poznamenává. Tak přece jen nějaké slůvko v anglině znají. Odmítám a s úsměvem od ucha k uchu sleduji jak se tito tři muži přenáší do stavu propojení se Shivou (podle výkladů některých místních).
Když dokončili rituál s dýmkou, vycházíme s řidičem ven. Má beztarostná jízda se rázem mění v jízdu na tobogánu. Řidičovi se rozšířili zorničky, rozmluvil se a bez přestání povídá, aniž by čekal na nějakou reakci a registroval, že mu nerozumím. Hlavně udržet náklaďák na vozovce. Jsem připraven případně zasáhnout, ale není to třeba. Vypadá to že  to není poprvé, co takhle řídí. Nuž posledních 15km jsme si oba užili, každý po svém. Konečně vystupuji před půjčovnou. Moje cesta za dobrodružstvím je u konce. Alespoň tedy tímto dobrodružstvím. Poněvadž žijeme v neustálém dobrodružství. Nevíme dny ani hodiny, kdy na nás něco nečekaného vyskočí, a to nemusíme být v Indii. Nutí nás to býti bdělí a mít oči dokořán. Děkuji za tuto zkušenost , zážitek a jsem vděčný za to, že mohu sledovat dnešní večer, krásný západ slunce.

21.02.15

"První pád vodopád!"

Pocítil jsem lehkou potřebu vypadnout z města od lidí a být někde v přírodě. Na doporučení několika známých vyrážím směr údolí s vodopády. U vstupu do údolí platím 30 rupií, jako poplatek za vstup a začínám stoupat vzhůru po prašné silnici v kamenitém svahu. Čím více stoupám, tím více stromů a zeleně kolem mne je. Konečně se dostávám zesilnice a ubírám se po lesní pěšině, která mě přivádí k prvnímu z vodopádů.  
Zeleně a stromů přibývá. Nikde ani živáčka. Průzračné tůňky pod vodopády jako by neustále opakovaly dokola..."Pojď, skoč do mě!"
Nemusí to mockrát opakovat a během okamžiku mou prochází jakoby elektrický šok ze studené osvěžující vody. 
U jednoho z vodopádů potkávám mladé Indy, kteří posedávají na břehu, nechávajícee se osvězovat  alespoň proudem chladného vzduchu s rozpraškem vody. Kynu na pozdrav a mizím dál v hloubi lesa.
Stromy jsou zde neuvěřitelné. Připomínají mi Baobaby. Obrovské kořeny prorůstající do okolí a nemenší koruny překrývající oblohu. Z větví visí liány a já mám co dělat, abych si nezačal hrát na Tarzana.
Nakonec jsem to nevydržel. Potkávám obrovský strom, jenž roste na skále přibližně pět metrů vysoké. Tato skála má oblý tvar a strom jako by ji svými kořeny objímal, pravidelně, kolem do kola. Odhazuji batůžek a vrhám se ke skalce. Chytám se silných kořenů a šplhám vzhůru. Již překonávám skalku a nyní šplhám po krásném stromu. Výš a výš. Připadám si jak ty opičky pobíhající kolem. Třeba tam nahoře nějakou potkám. Dostávám se tak 15 metrů nad zem a otevírá se mi neuvěřitelný výhled do kraje. Už chápu, proč vydávají opičáci ty skřeky. Taky mám potřebu začít vřískat do kraje. Přesto ve mě nakonec vítězí ticho a mlčky, abych na sebe neupozorňoval, sedím v koruně tohoto starého stromu.   
Seděl jsem tam do soumraku. Ještě že jsem si vzal čelovku. Sbíhám zpět do údolí a cestou po silnici  mi zastavuje terénní auto. Dva indoušci mi naznačují, ať nasednu. To se hodí. Běžet za tmy zpět do Rishikeshe, přibližně 5km vzdáleného, by se mi nyní nechtělo. Navíc mám na sobě mokré věci z koupele a nerad bych si tu uhnal třeba vlka.  
Utéct občas do přírody a být tam z toho na větvi se rozhodně jednou za čas vyplácí. Vřele doporučuji. 

17.02.15

Vítej, Alenko, v králičí noře, aneb dny v Rishikesh.

Den po příjezdu do tohoto malého městečka ležícího na břehu Gangy se probouzím v brzkých hodinách za úsvitu. Je třeba vyrazit na obhlídku a třeba se mi podaří někde potkat skupinu mířící k nějaké činnosti jako je zpěv manter a ranní meditace. Město je tímto proslulé a sjíždí se sem lidé z celého světa, aby navštívili místní ašrámy a následovali své učitele, kteří je navedou na duchovní cestu, pro ně potřebnou. V restauracích se normálně lidé baví o meditaci, energiích a různých alternativních metodách seberozvoje,  sebepoznání a třeba i realizace. Přicházím na hlavní ulici, vedoucí podél Gangy. Je kolem sedmé hodiny a zdá se býti prázdná. Jdu směrem od města k obnaženému břehu Gangy, posetém kameny a skalkami. Přes den se zde lidé omývají a posedávají na kamenech k meditaci. Nyní břech zeje prázdnotou. Kromě několika poutníků v oranžových hábitech posedávající či polehávající podél cesty. Připojuje se ke mně středně velký psík. Jako bych slyšel. „Budu Ti dělat doprovod, vidím, že to tady neznáš.“ Zajímavé, že mě opravdu vede, kam jsem měl původně v plánu jít. Na skalku, zařezávající se do Gangy a na jejíž vrchol se posadím. Ideální místo na sledování východu slunce a hovory s Gangou.  Sedím zde po nějaký čas, až si začínám všímat, že ulice a most vedoucí přes Gangu začíná ožívat a lidé hromadně nabíhají k jejich denním povinnostem. Zvedám se a za doprovodu psíka, říkejme mu třeba Allík, se navracím zpět do města.
Moje kroky jsou jasné. Včera jsme objevili výborný ovocný, řekněme, bar. Dělají výtečné šejky a ovesnou kaši s ovocem. To se musí, přátelé, vidět. Není to jen poridge, do kterého zamíchají nějaké ovoce. Je to jak umělecké dílo. Miska s kaší přistála společně s čerstvým džusem na stole přede mnou. Skoro se toho bojím dotknout, a to ne protože by to bylo nějaké odpudivé. Mladý Ind mi na té misce a v džusu vystavěl pyramidy z čerstvých kousků banánů, pomerančů, jablek, granátového jablka a něčeho, co neznám. To vše posněžil kokosem. Člověk se tak nasytí už jen pohledem. Sním tento výtvor a v průběhu snídaně se seznamuji s dvěma dámami středního neurčitého věku, jedna z Brazílie, druhá z Itálie, které zde tráví již měsíc.  Přijeli za jógou a doporučují mi místa, kam jít a kde se co děje. Bohužel používají spousta cizích názvů a určení míst, že se obávám, že jejich doporučení mi bude stejně k ničemu, poněvadž to nenajdu. Nakonec se chytám jednoho místa, které leží blízko druhého mostu přes Gangu a ten bych najít mohl. Jedná se o Ašrám, ve kterém se každé dopoledne sejdou lidé různých národností a zaměření za účelem společným. Zazpívat společně mantry. Nevím, jestli někdo u takové události byl, ale má to opravdu silný dopad na člověka. Rozhoduji se tedy jít tam.
Most nalézám velmi snadno a za mostem vcházím do spleti uliček. No tak tady něco najít, to jsem zvědav. Trochu začínám pochybovat, že udržím správný směr. Ale nakonec to hodím za hlavu a prostě se budu toulat, dokud neuslyším někoho zpívat.
Náhle se přede mnou objevuje Melanie. Nevěřícně na sebe koukáme a poté již oba s úsměvem od ucha k uchu jdeme k sobě. „ Co tady děláš?“ ptá se. „ To samé co ty.“Odpovídám s úsměvem. „ Víš, že tu je i James? Již jsem ho třikrát potkala na ulici.“ Říká mi rozzářeně. „ Já jsem přijela se svojí učitelkou a máme zde ženskou skupinu.“ Jdeme se sestrami na zpívání manter v Ašrámu. Přidáš se?“ „Zrovna jsem si říkal, že bych něco takového rád navštívil, a pokud nebude vadit moje přítomnost tvým sestrám?“ „Ne neboj, je to otevřená akce.“ Uklidňuje mě. Já se uklidňuji až teprve na místě, kdy vcházíme do haly plné lidí a jsou tu i muži, hurá. Už jsem se začínal bát, že upadnu do spár nějaké ženské skupiny, která každé ráno musí přivézt mužskou oběť. Až postupem času, když se rozhlížím a zjišťuji, o co se jedná, shledávám, že jsem na místě, kam jsem původně mířil. Paráda. Kolem mě jako by se mávnutím proutku rozesadila na podlahu smíšená skupina přibližně 100 lidí, všichni oblečeni v takovém tom u nás v Evropě nevšedním oblečení. Dalo by se říci alternativním. Tedy řekněme indickém stylu. To zní lépe.  Někdo je celý v bílém, někdo má pestrobarevné oblečky, šály, ženy sukně muži takové ty volné kalhoty s rozkrokem u kolen. Se svou černou outdoorovou mikinou a šedivými kalhoty sem moc nezapadám. Jediné štěstí, že to je značka Tilak a to znamená v místním jazyce něco jak třetí oko. Takový ten puntík na čelo, co si kreslí mnoho lidí kolem. Takže vlastně zapadám.
 O několik řad vedle mě vidím mikrofony a čtveřici lidí připravující si hudební nástroje. Dvě kytary, bonga, harmonium. Vše nazvučeno na mikrofon. No vypadá to na velký koncertík. Usazuji se na podlaze mezi ostatními a vyčkávám, co se bude dít. Nejprve vstupuje prošedivělý pán, oděn celý v bílém. Dává instrukce a informace k programu v Ašrámu. Asi to bude místní šéfík. Později se dozvídám, že se jmenuje Swámí Premba, což v překladu znamená Duchovní mistr Láska. I když na těle jsou patrné známky, že po tomto světě chodí již nějaký čas, oči má rozzářené, přetýká humorem a energii by mu mohl závidět kdejaký mladík. Poté se rozeznívají první akordy kytar a harmonia. Za zpěvu přichází paní západního zevnějšku, oděná v jednoduchém, avšak hezkém a čistém rouchu, podobný sárí, nebo jak to nazývají ty indické oblečky. Usedá uprostřed širší stěny obdélníkové místnosti do připraveného jakéhosi jednoduchého trůnu mezi soškami a zapálenými svícemi. Všechny v místnosti obdarovává úsměvem a jako by lidé pod jejím pohledem roztávali. Na této paní něco je. Vzpomínám si na podobné setkání s Jeho Svátostí Dalajlámou a mám nyní pocit deja vu. Jako by to byla jeho sestra. Se sepnutýma rukama se jí lidé kolem klaní a ona pozdrav opětuje. Vypadá to na Guru. Také se pokloním a poté všichni usedáme na zem. Paní v křesle začíná vesele mluvit a její projev mě utvrzuje, že je hodně podobná Dalajlámovi.  Také takové bezprostřední chování, na nic si nehraje, na úsměvech nešetří a moudrost jí padá z úst jedna za druhou. Pomalu každou druhou větu bych si rád zapsal. Je to jak otevřít knihu moudrosti a vyskakují na vás z ní myšlenky. Až později se dozvídám, že se jmenuje Shanitimay. V tomto Ašrámu tráví již 30 let s tím, že posledních několik let vznikají po světě další obdobná místa jako tento ašrám a ona nyní putuje mezi těmito místy v Austrálii, Spojených Státech, odkud je původně a myslím, že v Německu.
Po krátkém úvodu a rozhovorech s diváky,dává Shanitimay pokyn ke zpěvu dalších písní a místnost se opět rozeznívá pod tóny hudebních nástrojů a hlasy všech lidí kolem. Člověk si po chvilce připadá jako v transu. Kolem vidím lidi, kteří se různě přirozeně začínají pohybovat a třeba i tančit v rytmu písně. Převážně ženy zvedají ruce nad hlavu a kroutí se v rytmu indických manter oslavujících život. V Evropě by toto připadlo člověku poněkud zvláštní a probouzelo by to v nás strach z přítomnosti nějakých vyšinutých jedinců. Ale tady v Indii mi to přijde naprosto přirozené. Lidé odhazují své masky a oddávají rytmu krásné hudby a zpěvu, do kterého se postupně zapojují všichni. Co si budeme povídat, jsme v Evropě vychovávaný k tomu neprojevovat se navenek a ukrývat své, ať už negativní či positivní prožitky uvnitř sebe. A chraň Bůh, abychom je projevili navenek a tím ukázali svoji slabost. Slabost. Proč by zrovna projev radosti, či smutku, strachu či jakéhokoliv prožitku, proč by měl být označován za slabost, případně za vyšinutí. Když tak koukám kolem sebe, raději být vyšinutý a užít si život než ho prosedět v neutrálním projevu, hlavně nevyčnívat z řady, jak často zní kolem nás. Nejsilněji na mě působí píseň, kdy muži společně zpívají větu a ženy ji po nich opakují. Kdo bude mít zájem, zazpívám mu to doma. Znělo to asi takhle: „Tumi Barge re mana, Tumi Japa remana, Om Shree Ram Jaya Ram, Japa re mana.“ To se opakuje pořád do kola.  Hluboké drsné hlasy mužů, jsou doprovázeny jemnými hlásky žen. Vše dohromady tvoří dokonalý harmonický zvuk nesoucím daleko za okna této haly. Těžko se to popisuje někomu, kdo nikdy obdobnou věc nezažil. Je to jako by vás polévaly teplou vodou která hladí  a prohřívá každý ohyb vašeho těla a vy máte pocit, že tato voda stékající po vaší kůži, shromažďuje se a slévá před vaším solarem a odtud prýští daleko před vás v krásném vodotrysku.Rytmus hudby se pozvolna zrychluje a hlasy zesilují. Najednou mám pocit, že si chci vykřičet hlasivky! Řvu jako smyslů zbavený dokola text písně a ten se ztrácí v hlavním proudu, který se skládá z hlasů ostatních. Hudba pomalu doznívá a lidé se začínají opět zklidňovat. Poslední hlasy utichají a dále už se linou jen tóny kytar, harmonia a bubínky. I ty následně zanikají v tichu. Ticho. Všichni jako by se báli toto ticho narušit, byť jenom nádechem. Kolem mě vidím rozzářené tváře, úsměvy od ucha k uchu, občas se lesknou na tváři slzy. Bylo to opravdu intenzivní. Rozhodně dobrá terapie, jak se zbavit stresu a jiných zatuhlých věcí sedících na našich ramenou bránící nám normálnímu pohybu.  
Ale zpět do reality.
Po několika písních přichází na řadu povídání. Paní se pouští do zajímavých témat a její projev je provázen všemožnými dotazy, které jako by směřovali její myšlenky. Po hodině povídání kdy se mohl do dialogu zapojit kdokoliv z publika. Dostávají se ke slovu i dva nejstarší účastníci.Paní  82 let stará, odněkud ze španělska a pán  84 let z Anglie. Smekám hluboce až kzemi ped těmito dvouma návštěvníky. Jeli ve svém věku celou tu cestu až sem do Rishikese aby zde potkali svého Guru, tedy duchovního učitele. Nejsem jediný z davu, kdo  neskrývá obdiv před těmito účastníky.Značí to jediné, na to se vydat za duchovním hledáním není nikdy pozdě, což mimochodem poznamenala i paní v křesle. Následuje další série manter, společně zpívaných. Místnost, jako by se zaplnila atmosférou, ve které máte pocit, že chcete létat a díky zpěvu a dýchání se cítíte skvěle. Jak by řekl alternativně smýšlející člověk: „Energie v místnosti proudí a mně se z toho začaly potit ruce.“ Přišlo mi to jako nekonečný okamžik tohtoto zpěvu a zároveň velice povznášející. Je velice příjemné vypustit vše z hlav, zapomenout na předsudky,  chmury, starosti a jen tak z plných plic zapět s radostí malého dítěte společně s další stovkou lidí různého věku, pohlaví i národností. Po dozvuku této mantry všichni sedí tiše a nechávají doznít dopad písně. Poté vystupuje pán v křiklavě žlutém triku a navrhuje ještě si zatančit. Pouští hudbu a všichni se zvedají a v rytmu hudby se krouti včetně 80 a více let starých účastníků. Mimochodem ta paní to rozjížděla asi nejvíce.
   Guru ShantiMaya konečně promluvila. Jako by mluvila za nás všechny. Děkuje za tento zážitek a zahajuje část sezení, kdy se jí lidé mohou ptát na cokoliv od duchovních věcí až po osobní problémy ve vztazích, rodinách a podobně. Je to taková hromadná davová terapie. Zjišťuji, že mnoho lidí kolem mě má obdobné prožitky, vnímání spousty věcí a dopady na jejich spiritualitu. Nebudu tady probírat jednotlivá otevřená témata. Čas od času sem možná vložím některé téma, které pocítím potřebu sdílet.
Nyní se vrátím k jednomu hodně zajímavému zážitku s touto paní v průběhu sezení. Donutilo mě to být více opatrný na své myšlenky a pocity, které zde mám. Slyšel jsem, že duchovní mistři, guruové a lámové dokážou poměrně dobře číst lidi a mít přehled o všem dění v sále. Ale přesto, jsou to jen lidé, kteří jsou z masa a kostí, žádní levitující bytosti pohybující předměty kolem sebe silou myšlenky a ohýbající železo pohledem. Nedával jsem těmto řečem příliš velkou váhu.
Shantima a její reakce na pokládané dotazy. Chvilkami jsem se musel hlídat, abych neměl otevřenou pusu příliš dokořán. Rozhodně tato paní vládne slovem a je moudrá. Přechází hbitě z buddhismu, do hinduismu, tu dává příklady z aboridžínských indiánů, tu předkládá odpověď čerpající moudro z křesťanství. Jak sama později dodává v odpovědi na dotaz ohledně jejího náboženství, uznává, že není vyhraněná. Čerpá to nejlepší ze všeho a hlavně ze sebe sama, což je věc, kde máme hledat všichni. Uvnitř sebe.
Zrovna když se jeden mladík ptá na to, jak se má vyrovnat s utrpením, bídou a násilím druhých, kde najít tu sílu, která nám pomůže s tím vším se vyrovnat, ulítám ve svých myšlenkách. Odpověď, kterou sděluje, je jednoduchá a praktická, ale uvnitř sebe se dostávám trochu do rozporu s tím, co říká. V době pobytu v Kongu, kdy člověk viděl ledaco, přemýšlím, jak by tito lidé sedící v sále dokázali pomocí tohoto jednoduchého návodu vyrovnat se s tím vším násilím a utrpením. Být v kůži těch lidí. Před očima mi probíhají tváře znásilněných žen, dětí bez rodin. Začíná ve mně boj, kdy mám chuť zakřičet, co to tady povídáte, jeďte tam a uvidíte co, kde bude vaše vyrovnanost a klid tváří v tvář zlu. Náhle mě z mého vnitřního boje a cesty zpět do Konga vytrhává drsný a nekompromisní hlas Shantimay. Téměř  vykřikla:  „Přestaň! Přestaň! Vrať se zpátky! Buď tady!“ Polévá mě horko. Přece to nemohlo patřit mně. Sedím mezi desítkami lidí s falešným pocitem imunity, či neviditelnosti. Hledím jí do tváře. Její přísný pohled směřuje někam nade mě. Co to má znamenat? Rozhodně to zafungovalo a já se téměř okamžitě ve svých myšlenkách dostávám do přítomnosti. Její pohled zaměřený někam nade mě, což je divné, protože tam nikdo není, pomalu sklouzává dolů a….kouká mi do očí. Několik minut sedíme a hledíme na sebe. Bojím se s pohledem uhnout. Hledím zpříma a hlavou mi poletují myšlenky „Co to má sakra znamenat?“.Čím dále však hledím do očí, tím více se uklidňuji. Opakuje znovu, teď již klidným hlasem: „Zůstaň tady.“ Sedím na podlaze, v tureckém sedu, celý sál je potichu a nikdo neví, o co se jedná. Slyšeli byste jehlu padnout na podlahu. V duchu se omlouvám a Shantimaya se vrací k předchozí řeči. Slyšel jsem o tom mnoho příběhů od jiných lidí, ale až dnes jsem se přesvědčil na vlastní kůži, jak silné to může být. Rozhodně si nemá cenu před touto paní na nic hrát. Garantuji vám, že do konce sezení jsem se pomalu bál myslet na cokoliv. Získala si mě. Jak svým vystupováním, tak svými schopnostmi empatie až telepatie. Již chápu, proč sem za ní lidé jezdí. Po hodině povídání mám pocit, jako bych prolistoval desítky moudrých knih. Dává znovu prostor zpěvu a poté  se rozcházíme. Ještě než odešla, upozorňuje přítomné, že následující den zahajuje jeden specifický výcvik určený pro buddhistické mnichy. Učení, vycházející z tibeckých buddhistických tajných nauk, které dostala svolení šířit. „Případní zájemci jsou vítáni a nemusíte být mniši“ zaznívá z jejích úst.  Shantimaya odchází, zatímco ji celý sál zdraví ve stoje, se sepjatýma rukama a pokloněnou hlavou. Poté, co odešla, nastává v sále ruch a lidé si sdělují své prožitky. Svámí Premba svolává zájemce o  daný devítidenní výcvik. Neměl jsem v plánu zde zůstávat devět dní, ale ta paní si mě získala. Navíc odmítněte něco takového, už jenom ze zvědavosti. Chtěl bych ji více poznat. Třeba při tomto meditačním výcviku bude možnost. Hlásím se tedy u Premby a zapisuji se do tohoto kurzu.  Kurzovné je dobrovolné a každý může dát podle svého uvážení. Myslím, že s těmito lidmi kolem mě ještě čeká hodně legrace.  Už teď se cítím jako doma a ne jako cizinec. Zvláštní. Jsou tu lidé ze všech koutů světa, různých národností, barvy kůže, pohlaví. Jako byste se znali roky. A přitom mnozí s těch lidí tu nejsou déle než já. Odcházím z haly v příjemném rozpoložení a mířím si to rovnou do centra na pořádnou porci ovocného šejku a nějaký gablík do žaludku. Poté se přesouvám na břeh Gangy před jiný z Ašrámů, kde se připravuje večerní Ganga Arti, o které jsem již psal.Zde mohu dovršit poměrně pestrý den trochou zpěvů Ganze a západlu Slunce.   
Večer v 9 uléhám do postele a usínám tvrdým spánkem. To by člověk neřekl, jak dokáže být duchovní činnost vyčerpávající. Připadám si, jak kdybych slezl všechny hory v okolí. Tak Alenko v říši divů, šup do králičí nory.         

14.02.15

Trocha ochutnávky ze dne v Rishikesh

Tak jsem na své pouti konečně našel místo, kde nejsem jeden z mála vážících si západů slunce a dokonce mohu říci, že jsem tu jeden z mnoha. Tak jako se před lety Beatles zamilovali do tohoto místa, i já jsem zde našel zalíbení a rozhodl se proniknout do hloubky života zde.  
 
 
Již samotný fakt, že město leží na březích posvátné řeky Gangy vytékající z himálajských kopců, činí toto místo atraktivní pro poutníky i turisty.  Ti se zde míjejí se Sádhuvi(svatými muži) z místních Ašrámů. 
 
 
Přes řeku se dá dostat po dvou závěsných mostech. Kdo nemá rád výšky a trpí nepříjemnými pocity, když se vám chodník pod nohama houpe, raději by to měl na druhý břeh vzít lodí. Jak je ale patrné, nikdo tímto problémem moc netrpí a jediné co vás trápí při přecházení je vysoký provoz motocyklů a krav. Cestou přes most je dobré si ohlídat tlupy opičáků, pro které je provazový most rájem. Občas mají tendence vám něco sebrat a vyšplhat s tím někam do výšin. No a hoňte se pak za nimi.  
 
 
 
Tenhle pán jim nejspíš panuje. Hanuman, bych ho nazval soudě podle opičího ocasu (který se na fotku nevešel), kyje a zevnějšku.
 
 
 
Nazelenalá barva vody je v těchto místech ještě krásně čistá, což povzbuzuje k rychlým očistným koupelím. A očistný nejen pro tělo, ale i pro ducha. Aby ne, když má voda kolem 10 stupňů.
 
 
Před jedním z Ašrámů se každý den pořádá obřad zvaný Ganga Arti. Můžete přijít, společně s mnichy zazpívat mantry posvátné řece a poděkovat Slunci za další den. Uprostřed tohoto všeho se zapálí ohně, do nichž v průběhu obřadu vybraní účastníci pod vedením mnichy obětují rýži, květiny a směs bylinek.     
 
 
K tomu zní mantry doprovázené harmoniem (něco mezi klavírem a tahací harmonikou), bubínky a zvonky. Aby to bylo řádně slyšet, vše je řádně nazvučeno z nemalých reprobeden.
 
 
Atmosféra je opravdu silná. Zpěv tohoto mladíka a jeho kolegy proniká hluboko pod kůži. Někteří lidé sedí se zavřenýma očima a poletují někde nad obzorem, jiní hledí do plamenů, pomalu polykající dřevo. 
 
 
 
 
 
 
 
Nikdo si však nenechá ujít ten pohled na Slunce, blížícího se k horizontu, připravujícího se ke spánku. Tento okamžik den umírá a rodí se noc. Mlčky hledím do té záře a v duchu si odříkávám svoji mantru "Díky Slunce za tento den, jsem vděčný za tento okamžik, za tento nádech a přicházející výdech. Nechť se opět vrátíš a Tvé paprsky přinesou klid a mír všem cítícím bytostem."   
 
 
 
Vracím se zpět z transu, do kterého jsem se při této "modlitbě" či přání dostal a rozhlížím se kolem. Ženě, sedíc naproti mě se zavřenýma očima, se třpytí slzy na tváři. Mnich v oranžovém rouchu sedící vedle, hledíc na západ, začíná něco brumlat a při tom cinkat zvonkem. Naše pohledy se setkají a on s úsměvem od ucha k uchu kyne ke slunci. Z jeho očí září dětská radost a štěstí. Ani nemusíme mluvit, aby jsem hned pochopil, co mi chce říci.     
 
 
Intenzita bubínků a zpěvu roste. Začali již zpívat úplně všichni přítomní včetně mě. Neznám slova ale jako by ze mě samovolně vycházela.
 
 
Mniši přináší lampy s posvátným ohněm a dávají je mezi lidi. Ti nad plameny protahují dlaně a jako by směrem k sobě proudem vzduchu od dlaní přitahovali do svého nitra teplo a světlo těchto lamp.
 
 
 
Lidé se shlukují kolem lamp. Když si každý alespoň sáhnul na lampu, přichází poslední fáze. Osobní oběť řece. Plující nádobky z listů, naplněné kvítím a zapálenou svíčkou, vyráží na svou pouť po proudu řeky. 
 
 
Do svého košíčku můžete vložit své přání nebo modlitbu a vyslat ji po řece k cestě za naplněním.
 
 
Celý obřad trvá snad hodinu a končí přibližně 20 minut po západu slunce. Ještě naposledy se ošplouchnout vodou z řeky a lidé se pomalu rozcházejí ke svým příbytkům.
 
 
 

Jen ti, pro které je domovem ulice, zůstávají kolem rozdělaných ohňů a připravují se na další noc.