Úterý 17.2 Praha.
Celá zima v Čechách probíhá v duchu přechodů mezi
jarním a podzimním počasím. Co si budeme povídat. To je zima, o kterou nikdo
moc nestojí, a tak jsme se rozhodli vyletět za tropickým teplem jižní Indie.
Jako by si z nás počasí, vědomo si toho všeho, vystřelilo a v den
odjezdu napadlo v Praze několik centimetrů sněhu. Vyrážíme na letiště
z Lucčina bytu v poledních hodinách oblečení do letního, včetně
letních bot. Nemá cenu si brát příliš teplé věci. S váhou mého batohu jsem
se dokonce dostal na hranici 14kg, což je snad nejméně, s čím jsem kdy
cestoval. Velké překvapení nás v našem již letním až tropickém režimu čeká
venku, kdy se naše letní polobotky zaboří do vrstvy sněhu a po několika
okamžicích chůze v husté vánici jsme oba jak chodící sněhuláci. Než
dojedeme na letiště budeme mít přibaleno několik kilo sněhu. Třeba se to
v těch tropech bude hodit.
Na letišti po odbavení nás zaujala mapa světa na podlaze
před odletovými tabulemi. A tak jsme si cvičně zkusili jaké to je být oběma
nohama v Indii. Před námi je 19h dlouhý let přes Paříž, Bombaj do Bangalore.
V Paříži na nás čekala první nástraha v podobě páskami ohraničené
cesty. Znáte taková ta ohraničení, tyčové stojany propojené páskou, která
zajišťují, aby se lidé drželi v řadě a přistupovali k odbavovacím
přepážkám, bezpečnostním a pasovým kontrolám
v řadě. Humor Francouzů se projevil a v jedné takovéto lajně na
cestující čekalo zajímavé překvapení. Představte si, že vstoupíte do jedné
z takovýchto vodících lajn a ta vás vede labyrintem až na jejím konci
zjistíte že se jedná o slepou uličku. S Luckou jsme se trochu škodolibě
bavili sledováním uspěchaných lidí, kteří se náhodně rozhodli pro tuto lajnu a
na jejím konci po několika otáčkách se probrali z jakéhosi transu, když je
vyrušil fakt, že nemohou dále. Ti méně bystří se vrátili, ti více na zemi se
prostě protáhli pod páskou do vedlejší lajny. Díky tomuto divadlu jsme přečkali
až k pasové kontrole a už koukáme na letadlo, které nás donese až do
Indie. Tentokrát se cesta letadlem obešla bez akčních vložek a napínavých
scénářů jako při poslední cestě (viz zde). Až mi přišlo, že jsem byl o něco
akčního ochuzen a že mě okradli o několik letových hodin. Nejspíš to vzali
nějakou černou dírou nebo zkratkou.
Při minulých cestách jsem měl dost času
plně prožít cestování v letadle, vysedět si mozol na zadku a shlédnout
mnoho filmů v nabídce letecké společnosti.
Tentokráte, možná též díky společnosti Lucky, vše uběhlo rychle a
najednou jsme na indickém letišti v Bombaji. Procházíme pasovou kontrolou,
vyzvedáváme batohy a přejíždíme na terminál letiště pro vnitrostátní lety. I na
tomto letišti si všímáme vtípku se slepou lajnou (jako v Paříži),
tentokráte vytvořenou do spirály uprostřed haly. Za dobu, co čekáme na autobus mezi
terminály, se do ní chytil jen jeden Ind.
Nastupujeme do letadla, které nás bere do Bangalore. Na letišti nás vyzvedne Lucčina kolegyně
z práce, která žije v tomto nemalém městě. Jak se někdy vyplácí
pracovat v mezinárodní firmě, která má pobočky o celém světě. Aradhna pro
nás přichází hodinu po přistání. Posledních 20 minut před setkáním trávíme
v kavárně před letištěm. Zaznělo do okolí jen několik písniček za
doprovodu kytary, jako Dokud se zpívá, Hotel California a klepání na nebeskou
bránu, když se objevuje u vstupu žena s holčičkou a mávají na Lucku
s úsměvem přes celou hlavu. Nakládají nás do auta a jedeme na první
setkání s jižní Indií k nim domů, kde nás několik dní nechají
přebývat.
První dny jižní
Indie
Příjemné mít takhle po příletu odevřenou náruč hodných
místních lidí, kteří nás uvedou do ruchu života jižní Indie. Pro řádnou
aklimatizaci je to velice užitečné. V předchozích letech jsem byl většinou
vržen do ruchu a nestačil jsem lapat po dechu.
Aradhna nás poté, co jsme se trochu zmátožili po letu,
vyvezla za krásami Bangalore. Bangalorský palác, kde jsme mohli vidět zatím jen
umělé slony v životní velikosti, setkat se s novomanželi a
prohlédnout si kromě paláce také obřadní halu, kde právě skončila indická
svatba.
První indické jídlo, poměrně dosti pálivé, jak u jižní
kuchyně bývá zvykem, podráždilo naše chuťové buňky. Naše průvodkyně nás poté
vzala na návštěvu Iskcon Krisna temple, kde máme možnost nasát energii hinduistického prostředí a naučit se
řádně zpívat mantru Hare Krisna, Hare Rama…
Krása staré budovy, dokonale zpracované sochy, posvátné
oltáře a obětiny propojené s plným oddáním se a odhodláním návštěvníků,
hlásící se k tomuto odvětví, v nás probouzí úctu a očarování. Přeci
jen žijeme v kultuře, kde jsou lidé v „duchovnosti“ poněkud introvertní.
Najednou kolem vás je mnoho věřících, kteří klekají na kolena, dotýkají se s pokorou
čely podlahy, aby tak projevili úctu, klaněje se sochám znázorňujícím různá
božstva. Vše provázejí obětiny v podobě darování květin, ovoce i peněz, někteří
věřící jen v tichosti sedí v pozici lotosového květu a tiše si
pobrukují mantry k meditaci. Na chvilku si sedáme v jedné
z největších hal mezi ostatní a jen tak v tichosti nasáváme a
pozorujeme dění kolem. Trochu uzemnění nás ale čekalo v předposlední části
chrámu, kde jsem měl pocit, že jsme vstoupili do obchodního centra.
Neuvěřitelné množství stánků s duchovní literaturou, modlitebními
pomůckami, plakáty a fotkami duchovních mistrů, ale také například hračkami,
které získávají zájem nejmenších návštěvníků.
Ti pak dlouze naléhají na rodiče a vyžadují její koupi. Připomíná mi to
tržnice na pouti. Tak je jasné, že chrám si na svoji údržbu musí nějakým
způsobem vydělat. Procházíme poslední pasáží před východem, kde návštěvníci dostávají
mističku zeleninové rýže. Když už jsou nasycení po duchovní stránce, je třeba, aby
se nasytilo i fyzické tělo. Zatím nejsme přivyklí na zdejší stravu, a tak se
raději tomuto pokrmu s vděkem vyhýbáme.
Následujícího dne odjíždíme do Mysore, kam nás Aradhna
chtěla vzít a ukázat místní skvosty. Cestou navštěvujeme další prastarý chrám
Šivy, Šri Rangavadi Temple. V Mysore procházíme zdejší velkolepý palác a
po něm vyrážíme do jednoho z významných buddhistických klášterů nedaleko
od Mysore, do městečka Kushalnagar.
Přijíždíme v podvečer a rovnou se
ubytováváme v jednom z místních hotýlků v blízkosti kláštera. Klášter podle informací číšníka
v restauraci, kam jsme zašli na večeři, otvírá brány v 6h ráno a
začíná den pujou. Konečně zase uslyším
několik mnichů broukající posvátné texty, hrající na bubny a troubící na mušle.
Opět mé tělo zabalí vibrace těch pradávných slov manter, broukaných pokornými
mnichy, prostoupí mnou vůně pálených obětin a mé oči ozáří pestré barvy
nástěnných maleb a zlatavých soch.
Noc v hotýlku byla zajímavá proto, že jsme
v pokoji s Luckou nebyli sami. Již při první návštěvě koupelny na mě
vyskakuji dva švábi, jejichž překvapení a zmatené pobíhání poukazuje na fakt,
že dnes společnost nečekali. Hbitě se chytám kyblíku a naháním švába po zdi.
Zabíhají do štěrbin. No, ještě že to neviděla Lucka. Musím ji připravit na to,
že tady máme společnost. Nestihl jsem to a prošla si setkáním sama psychicky
mnou nepřipravena. Nicméně se zachovala statečně a s oběma jedinci si
určila, kdo se v jaké části koupelny bude pohybovat tak, aby neohrozil
život svůj ani toho druhého. Po sprše zalézáme oba do postele a zhasínáme. Něco
mi šimrá pod polštářem. Rozsvěcuji a nadzvedávám polštář. Vyskakuje na mě šváb
tak pět centimetrů dlouhý. Srážím ho na zem a chytám nádobu, do které bych ho
mohl polapit. Vše se odehrává tak rychle, že si toho Lucka nestačila všimnout.
„Co se děje?“ táže se. „Ale nic, jen jsme nebyli v posteli sami.“
Odpovídám a hledám místo, kam se asi ta potvůrka přerostlá schovala. Představa,
že po mě v noci poleze, mi zrovna moc nevoní. Nadzvedávám svoji botu a
hle, hoří. Utíká tryskově podél postele pryč.
Schovávaná, kterou hraji se švábem, nabírá na obrátkách, protože se
nechce nechat zapikat. Zalézá pod Lucky botu na podlaze a myslí si, že o
něm nevím. Už mě to nebaví. Je to hloupé zalézt pod botu, na kterou se šlape. Stoupám
si náhodou na botu a pod mou nohou se
ozve hlasité zakřupání. Lucka se překvapeně podívá „Tak už ho asi máš, že?“ ptá
se. „ Jo, jo. Už šel spinkat a nebude nás více rušit.“ V duchu se mu
omlouvám, ale zároveň poukazuji na fakt, že jsem mu dal několikrát na výběr
odejít v míru a pokoji dveřmi. Nyní holt bude spinkat.
Ráno se probouzím s očekáváním malého dítěte, které
se probudí na Štědrý den a nemůže se dočkat, až půjde ke stromečku. Vyrážíme za
východu slunce a odchytáváme kousek od
hotelu motorovou rikšu. Ta nás vysazuje o
dva kilometry dále u brány kláštera. Již z dálky slyším zvuk trumpet
svolávajících na ranní pudžu. Vcházíme dovnitř areálu a kolem nás se to hemží
mnichy v tmavě rudých hávech. Procházíme komplexem budov a chrámů a zalézáme do jednoho z největších, ze kterého
se linou zvuky bubnů, zvonků, hlahol a mručení mnichů.
U vstupu mě ovane vůně
pálených vonných tyčinek. V chrámu sedí na
stovku mnichů, v řadách vedle sebe a všichni hromadně zpívají
mantry, hrají na zvonky, činely, bubny, trumpety. Jejich zvuk prostupuje do
morku kostí. Hluboké hrdelní tóny modlitebních písní se linou prostorem jako
jeden hlas. Mniši všech věkových kategorií, sedící v tureckém sedu v jakémsi
transu, kývají se v rytmu zepředu dozadu. Usedám na podlahu a Lucka mě
následuje.
Zavírám oči a nechávám se unést těmi tóny a nabitou téměř jiskřící
atmosférou. Po několika desítkách minut sezení se zavřenýma očima přicházím
opět k sobě a začínám se více zajímat o prostor kolem. V zadní částí
chrámu, proti hlavnímu vstupu, na sebe jako první upoutají pozornost čtyři
několikametrové pozlacené sochy Budhů. Po levé straně soch sedí na vyvýšeném
podiu skupina 12ti mnichů ve zlatých rouších. Pod podiem, kolmo na ně,j sedí
v řadách zbývající skupiny mnichů.
Blíže ke středu sedí mniši
s bubny. Za nimi pak skupina s činely, zvonky a malými bubínky.
V pravém zadním rohu chrámu sleduji několik mnichů s velkými trumpetami.
Při obvodu zdi napravo od nás sedí skupina osmi mnichů, jako by na to vše
dohlížela zpovzdálí. Dokázali jsme zde s Luckou sedět nehnutě hodinu a
půl. Na to, že to byl Lucky první klášter a první budhistická pudža, podala
dobrý výkon a vydržela to. Sice měla posléze drobné připomínky na prosezený
zadek a poněkud jednotvárný repertoár mnichů, ale jak se říká, zážitek nemusí
být pozitivní nýbrž intenzivní. Aspoň si ujasnila, že by nechtěla vstoupit do
řádu a být mniškou. Zadek by to nezvládl. Po hodině a půl, i přes stále
pokračující pudžu, vycházíme ven z chrámu a jdeme se projít do přilehlých
zahrad. Objevujeme další zajímavá zákoutí a menší chrámy. V každém
z nich běží paralelně s hlavním chrámem doprovodné pudži. Kolem
deváté doráží z hotelu Aradhna s dcerkou a připojují se k našemu
prozkoumávání kláštera. Následně vyrážíme na indickou snídani.
Po snídaní balíme všechny věci a míříme zpět do Mysore,
kde nastoupíme na noční autobus směrem na Tiruvannamalai a k posvátné hoře
Arunáčala, kam bychom měli dorazit právě v době úplňku, tedy významného
období, které provází slavnostní události věřících kolem této posvátné hory,
nazývané též pupkem světa.
Ale o tom až zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat